…pro Váš lepší zítřek
Úzkost u dětí: Jak ji rozpoznat a překonat
i
Pro rodiče

Úzkost u dětí: Jak ji rozpoznat a překonat

Strach, sociální fóbie a panika provází životy stále více dospívajících i malých dětí. Zdá se, že úzkostné stavy patří v posledních letech k moderní společnosti podobně jako například workoholismus nebo vysoká rozvodovost. Jak poznáte, zda vaše dítě trpí jen přechodnou vývojovou fází, nebo se potýká s psychickými problémy, které by měl řešit odborník? A jak můžete vy sami svým přístupem dítěti trpícímu úzkostí pomoci?

Bc. Klára Kubáčková,
13 května 2020 12 minut čtení


Vaše dítě má 8 měsíců. Doposud mu nikdy nevadilo, když jste se vzdálila. Mohla jste si v klidu vyřídit vše potřebné, zatímco vaše děťátko hlídal manžel nebo babička. Nyní ale jako by bylo vše vzhůru nohama. A tak zatímco se zdá, že si vaše dítě v klidu hraje a vaši přítomnost vůbec nevnímá, jakmile se zvednete ze židle, okamžitě začne plakat a natahovat své ručičky vaším směrem. A vy si stále častěji kladete onu palčivou otázku: Přejde ho to někdy? A jak k němu mám přistupovat, aby si nezvykalo, že si vše vynutí křikem, a zároveň u něj striktní reakce nevyvolala skutečný strach, který by mohl vyústit v mnohem horší fóbii?

Nebo jste nyní ve zcela jiné situaci. Víte, že máte doma chytré dítě. Všechna úskalí dětství v podobě učení se mluvit, chodit na nočník, samostatně jíst či usínat jste přeskákali bez větších obtíží. Až doposud vás na mateřství takřka nic nezaskočilo. V posledních dnech se ale vaše dítě v noci budí a do ticha vždy začne tak pronikavě křičet, až se zdá, že se vám z toho rozskočí srdce. Netušíte, co paniku u vaší dcery či syna vyvolalo. Víte ale, že pokud se svým dítětem v noci zůstanete, pokaždé se nakonec uklidní a klidně usne. O své dítě si děláte starosti. Ať totiž přemýšlíte nad nejrůznějšími příčinami, žádná se vám nezdá pravděpodobná. Až se nakonec přistihnete, že sama nemůžete spát, protože vás napadá jeden černý scénář za druhým.

Emoce provází životy nás všech

Život přináší nejrůznější pocity – pozitivní i negativní. Jsou zcela přirozené. A stejně jako v matce dítěte vyvolává paniku samotný fakt, že se její dítě v posledních dnech chová úplně jinak než doposud a ona netuší proč, i malými dětmi cloumají nejrůznější emoce vyvolané tím, co během svého života prožívají.

Stejně jako se vyvíjí motorika, řeč, orientace či sociální a morální stránka, provází dítě v životě i emoční vývoj. Díky emocím dokáže dítě (i dospělý) vyhodnocovat vše, co se kolem něj děje. Prožívá nejrůznější situace a události, přemýšlí nad nimi a zaujímá k nim konkrétní postoj. A tak dítě prožívá radost, lásku, překvapení, ale také smutek, hněv či strach. Emoce je tedy jakési osobní vyjádření – reakce na to, co se děje v okolí.

Strach může být i pozitivní

Přirozená vývojová období však čas od času může doprovázet i strach. Ten je jednou z nejpřirozenějších lidských emocí. Stává se součástí života dětí i rodičů. A ne vždy musí nutně znamenat čistě negativní emoci. Strach je totiž přirozenou reakcí těla na určitou hrozbu – ať už reálnou, nebo nereálnou.

Mozek v takových situacích pracuje na plné obrátky. Dokáže vytvořit smyšlenou situaci, které je potřeba se bát. A tělo na ni přirozeně reaguje obavami, strachem a úzkostí. Proto je zcela běžné, že malé dítě má strach ze všeho neznámého. Úzkost v něm může vyvolat cizí člověk, nový předmět, ale i vzdalující se maminka.

Jak dítě roste, vyvíjí se i jeho emocionální prožívání. Dítě získává drobné životní zkušenosti. Zjišťuje, které obavy jsou opodstatněné a které jsou naopak zbytečné. Postupně dokáže lépe vyhodnocovat reálná nebezpečí a díky tomu se samo začne vyhýbat situacím, které by pro něj mohly být nebezpečné. V průběhu let je tak stále samostatnější. Rodiče už jej nemusí hlídat na každém kroku a dítě samo dokáže rozpoznat běžná rizika.

Úzkost je přirozenou reakcí – osobním vyjádřením se k událostem a situacím, které prožívá.

Když strach přejde v úzkost

Strach tedy sám o sobě není něčím, čeho bychom se měli v životě zbavovat. Problém však nastává ve chvíli, kdy strach přichází i v době, kdy k němu není opodstatněný důvod nebo přetrvává po nezvykle dlouhou dobu. Dítě náhle zachvátí panika, přestože je na příjemném místě, v bezpečí, obklopeno lidmi, kteří ho milují.

V úzkosti obvykle hraje největší roli fantazie. Přechodná mírná sociální úzkost je běžným vývojovým jevem. Pokud navíc přichází v období, kdy se dítě musí vyrovnávat s nenadálou negativní a citově náročnou událostí v podobě rozvodu rodičů nebo smrtí někoho blízkého, nejsou úzkostné stavy ničím neobvyklým. Běžně tak mohou nastat situace, které byly popsány v úvodu tohoto článku. Malé dítě náhle dostane strach, že jeho maminka odchází. Čtyřleté dítě se opakovaně probouzí v noci s křikem. Sedmileté dítě náhle nechce být nikde samo a bojí se tmavých míst. Desetileté dítě má obavu z toho, zda zapadne mezi spolužáky.

Jsou-li tyto projevy opodstatněné a přetrvávají jen po určité období, nejde o nic výjimečného. I v dospělých lidech vyvolávají nepříjemné situace obavu a dokud nepominou, často se jimi zaobíráme ve své mysli a přemýšlíme nad různými scénáři, které by mohly nastat. Oč více pak takové situace působí na prožívání dětí, které mají bujnou fantazii a příliš málo zkušeností na to, aby dokázaly konkrétní situaci zvládnout tak jako například zralý dospělý člověk.

Genetické vlohy

Svou roli při vzniku úzkosti ale mohou sehrávat i geny. Dítě s citlivější nervovou soustavou prožívá stejnou situaci úplně jinak než odolnější dítě. Emoce ovlivňuje i vrozený temperament. Plaché a ostýchavé děti jsou mnohdy nejisté. Pokud navíc nedokážou například snadno rozpoznat emoce druhých lidí, jsou pak k úzkostem o to náchylnější. Úsměv si totiž například vyloží jako výsměch, vážnou tvář druhého člověka jako vztek či zlobu. Z toho důvodu se druhým spíše straní a trpí obavami, které nejsou opodstatněné, ale v jejich očích jsou naprosto reálné.

Kromě toho má na vznik úzkostných stavů vliv i prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Je-li dlouhodobě vystaveno silnému stresu v podobě zneužívání, zanedbávání či šikany, riziko psychických potíží a vzniku úzkostných poruch je v takových případech pochopitelně mnohonásobně vyšší.

Jak poznáte, zda je to úzkost

Jenže kde leží hranice mezi běžnou úzkostí, jež čas od času doprovází některou vývojovou fázi každého dítěte, a kdy už jde o závažný problém, který by měl řešit odborník? A jak se v tom všem vyznat, když vidíte, že není vše tak docela v pořádku právě s vaším dítětem?

Prvním rozpoznávacím kritériem je obvykle právě frekvence a intenzita úzkostných stavů. Pokud například vaše dítě provázejí noční můry už několik nocí za sebou, ještě nemusíte předčasně propadat panice. Je-li však vaše dítě dlouhodobě ve stresu a již několik měsíců se svých strachů nemůže zbavit, měli byste být na pozoru.

Úzkost je obvykle doprovázena kombinací hned několika projevů najednou. Patří k nim nejčastěji:

  • strach bez zjevné příčiny,
  • neschopnost se dlouhodobě soustředit,
  • slabost a pocity závratě,
  • nevolnost,
  • ztuhlé končetiny,
  • nadměrné pocení,
  • obtížné dýchání,
  • bušení srdce,
  • pocity horka nebo zimy,
  • vyčerpání,
  • apatie,
  • neschopnost se radovat,
  • či se pro cokoliv nadchnout.

Je-li před dítětem nějaká konkrétní událost, kvůli které má důvod se strachovat, obvykle tyto pocity pominou samy poté, co pomine i daná situace. Může jít například o nástup do nové školy, strach z písemky či jiné zatěžkávací zkoušky, které v dítěti vyvolávají stres. V takovém případě není obvykle nutné úzkostné stavy řešit s odborníkem. Pokud ale žádná taková zjevná příčina neexistuje, pak rozhodně není radno takovou situaci podceňovat.

Dítě nejvíce formují rodiče. Jejich reakce, přístup k problémům i k životu jsou pro něj nejdůležitějším vzorem, ať už si to připouští, nebo ne.

Role rodičů v životě dětí

Máte i vy doma dítě, které čas od času trpí úzkostmi? Trápí se například, že nezvládne splnit nároky, které na něj kladou učitelé nebo které si klade samo na sebe? Vaše role jakožto rodiče v tom, zda se s problémem popere, nebo ne, rozhodně není zanedbatelná. Rodiče a jejich přístup dítě formují v mnoha směrech. Dítě se celý život učí pozorováním a nevědomky napodobuje nejčastěji právě reakce, které vidí u svých rodičů. Svým přístupem proto dáváte svým dětem největší vzor.

Proto přemýšlejte: Jak reagujete, když se dostanete do stresové situace například za volantem, na úřadě, v obchodě nebo všude tam, kde vás dítě může pozorovat? Propadnete svým negativním pocitům, nebo zůstanete nad věcí? Jste zvyklí překážky překonávat, nebo před nimi spíše zavírat oči, či před nimi dokonce utíkat? Vaše reakce ve zdánlivě nepodstatných situacích mohou hrát velkou roli v tom, jak bude ke svým problémům přistupovat i vaše dítě.

Běžné úzkostné stavy s citlivým přístupem zvládnete

Rozhodující ale nemusí být jen váš životní styl, ale také to, jak přistoupíte k samotnému problému svého dítěte. Vidíte, že vaše dítě něco trápí? Pak se vám nabízí hned několik možností, jak k problému přistoupit:

  • Budete se tvářit, že žádný problém neexistuje.
  • Starosti dítěte budete bagatelizovat.
  • Projevíte o své dítě zájem a zkusíte si s ním popovídat o tom, co ho trápí.
  • Začnete okamžitě bít na poplach, aniž byste nejprve zjistili, v čem je problém.

Citlivý přístup může být pro vaše dítě jako pohlazení na duši. Váš syn či dcera nyní možná ani netuší, co přesně cloumá jeho pocity. Pokud ale vycítí, že o něj máte opravdový zájem, nejspíš ze svého vnitřního bludiště najde cestu ven mnohem snáz.

Snažte se dítěti porozumět

Dokážete-li se naladit na frekvenci svého dítěte, máte z poloviny vyhráno. Snažte se vidět svět jeho očima. Pochopte, že v dětském světě může vyvolávat nepředstavitelný strach i to, co vy považujete za běžnou součást svého života – za něco, čeho není potřeba se bát. Jeho obavy nezesměšňujte. Zavřeli byste si tím dveře, které vedou k porozumění jeho duše.

V životě dětí existuje spousta důležitých milníků, se kterými se často pojí úzkost. Využijte toho, že už máte tyto milníky za sebou. Vzpomeňte si na obavy, které nejspíš doprovázely v těchto obdobích i vás. Jedině tak budete schopni být trpěliví a vnímaví a zvládnete svému dítěti pomoci zbavit se negativních pocitů, které jsou s dětstvím a dospíváním často spojeny.

Vaše dítě možná nyní samo netuší, co se s ním děje. Pokud ale vycítí, že o něj máte opravdový zájem, nejspíš ze svého vnitřního bludiště dokáže najít cestu ven mnohem snáz.

Úzkostné poruchy, které jsou nad vaše síly

Ne vždy ale jako rodiče dokážete svému dítěti pomoct. Pokud se vaše dítě stalo svědkem nějaké děsivé události nebo prožilo něco, co silně narušilo jeho psychiku, jeho stav není radno podceňovat. V takovém případě hrajete o čas. Čím dříve svěříte své dítě do péče odborníkovi, tím lépe.

Psycholog, psychiatr nebo socioterapeut dokáže ve většině případů odhalit skryté příčiny, které mohly ke vzniku úzkosti vést. Nastaví konkrétní léčebný plán a vám jako rodičům doporučí, jak postupovat v konkrétních situacích. Vám se tak pravděpodobně do značné míry uleví a vaše dítě za pomoci odborníků dokáže snáz a podstatně rychleji opět najít ztracenou vnitřní rovnováhu.

Tipy, jak přistupovat k dítěti trpícímu úzkostí

  • Věnujte svému dítěti více času. Hrajte si s ním, mazlete se, choďte spolu na procházky, věnujte se stejným koníčkům. Dejte mu najevo lásku a skutečný zájem.
  • Pravidelně a kvalitně komunikujte. Věnujte dítěti plnou pozornost, i když vám říká něco z vašeho pohledu zcela banálního.
  • Budujte si důvěrný vztah. Snažte se vidět svět jeho očima. Domov by měl být pro dítě za všech okolností bezpečným přístavem.
  • Jděte dítěti příkladem. Nemějte na něj ani na sebe přehnané nároky. Zdržte se veřejného odsuzování druhých lidí. Nedávejte druhým nálepku za jejich chování.
  • Chvalte dítě za to, co dokázalo. Nezaměřujte se jen na to, co se dítěti nepovedlo. Pochvala je pro většinu dětí hnacím motorem, i když to nedají najevo.
  • Buďte trpěliví. Žádný problém nezmizí okamžitě. Dejte dítěti čas. Nechejte ho, aby si v klidu utřídilo své myšlenky. Nenechte se vyprovokovat a vypjaté situace řešte v klidu.
  • Učte dítě překonávat problémy. Ne před nimi pouze utíkat.
  • Naučte se přiznat vlastní chybu. Vysvětlete dítěti, že všichni chybujeme. A ukažte mu, jak se s vlastními nedostatky poprat.
  • Buďte nad věcí. Pokud svým způsobem života dítěti ukážete, že problémy neznamenají konec světa, pravděpodobně bude k životu přistupovat podobně.
  • Věnujte péči svému duševnímu zdraví. Pokud máte co dělat sami se sebou, vaše dítě to vycítí. Pečujte proto i sami o sebe. Mějte vlastní koníčky a dostatečně odpočívejte.
18

Používáme cookies, abychom vám zajistili co nejsnadnější použití našeho webu. Pokračováním souhlasíte s podmínkami.