Dnes a denně slyšíme, že se v naší uspěchané době všechno rychle mění. Vždyť ani ti mladí už dneska nejsou takoví, jako bývali dřív. Dospělí jim často nerozumí, děti si žijí ve svém vlastním světě, a tak mezi nimi nenápadně vzniká stále hlubší propast.
Ale opravdu je to tak, že si za to mohou mladí lidé sami?
Děti dnešní generace – jaké že vlastně jsou? Především úplně jiné. Mají zcela odlišné názory, koníčky, hodnoty a postoje, než měli jejich rodiče, prarodiče a mnohé generace před nimi. A není divu. Vždyť také nikdy dříve se svět tolik netočil kolem peněz, moderních technologií, budování kariéry a snahy získat úspěch, jako je tomu v současné době.
A tak se stále častěji musíme vyrovnávat s tím, že jsou naše děti závislé na mobilních telefonech, počítačových hrách a sociálních sítích. Technické vymoženosti ovládají lépe než kterákoliv jiná generace. A přesto se zdá, že si dnes mladí neví rady sami se sebou. Nedokážou vycházet se svými rodiči, sourozenci ani spolužáky, natož pak s učiteli či nadřízenými.
Stále častěji trpí nejrůznějšími fóbiemi, mají nezdravé představy o tom, jak by měli vypadat. Mnohdy nedokážou bez ostychu vyjít mezi lidi nebo vyřešit běžnou situaci. Nebo třeba jen být sami se sebou – aniž by museli v ruce držet mobilní telefon nebo vzhlížet k někomu zkušenějšímu.
Nikdy dříve se svět v takové míře netočil kolem peněz, moderních technologií, budování kariéry a snahy získat úspěch, jako je tomu v současné době.
Jak se to stalo
Výše popsaná slova nejsou zbytečnou nadsázkou. Vnímaví lidé si mohou těchto situací všímat na každém kroku. A tak není žádnou výjimkou slyšet si na novou generaci stěžovat letité babičky, ale také zástupce podstatně mladší generace, která ale ještě vyrůstala v době nepoznamenané rychlým technickým pokrokem a neomezenými možnostmi. Jenže vinit za tento stav mladé lidi by bylo příliš rychlou zkratkou při hledání toho, kdo za to může.
Dnešní děti a dospívající jsou totiž pouhým důsledkem toho, o co my všichni ostatní roky usilujeme a za čím se již léta honíme.
Ruka na srdci
Kde že začal onen začarovaný kruh? Vlivem rychlého technického pokroku, ale v našich končinách také otevřením hranic se naše možnosti mnohonásobně zvýšily. A nevyužijte to! Vždyť přece mladí by byli hloupí, pokud by se nesnažili vycestovat, poznat kus světa, naučit se jazyk, vydělat dost peněz a získat dostatek zkušeností, které je vyzbrojí do dalšího života. Jenže jakého života? Života plného honby za kariérou, za penězi, za drahými dovolenými, za uznáním okolí, nebo alespoň za uznáním našich virtuálních přátel.
A tak často ti stejní lidé, kteří v minulosti trvali na tom, aby jejich děti studovaly alespoň jednu vysokou školu a snažily se co nejvíce prorazit v profesním životě, dnes tak moc teskní nad tím, že si jich děti neudělají čas na rodinu a jsou neustále v práci. Je to ta stejná generace, která se po převratu naplno obula do podnikání a odsunula starost o své blízké na tu nejméně důležitou kolej a dnes je smutná z toho, že na ně děti nemají čas a neozvou se, jak je rok dlouhý. A nakonec je to i ta stejná generace, která své děti učila, že mají nejprve cestovat a dobýt svět, než se nadobro usadí, ale dnes by si tak moc přála vnoučata a jejich děti se tváří, že mají stále spoustu času, přestože jim táhne na 40 a biologické hodiny už bijí na poplach.
Pro své děti chceme to nejlepší. Jen někdy zapomínáme na hodnoty, které v čase neztrácejí smysl.
Kdo je za to zodpovědný
Co z toho vyplývá? Viníka, který má na svědomí stav dnešní společnosti, nelze jednoduše určit ukázáním prstem. Stejně jako nelze jednoznačně říct, kde celý problém začal. Bezpochyby většina z nás se snaží v životě jednat podle svého nejlepšího svědomí. Pro své děti chceme vždy to nejlepší. Jen to možná neumíme uchopit tak, jako to dělali naši předkové, které často považujeme za tak jednoduché a hloupé.
Možnosti, které se v dnešní době mnohonásobně zvyšují a otevírají mladým cestu k zajímavému životu, tak v konečném důsledku zavírají dveře před tím, co se v průběhu let prokazuje být tím, co má v životě skutečnou hodnotu – totiž před dobrými vztahy, spokojenou rodinou a spokojeností s tím, co máme.
Co nás čeká
Celá tato úvaha o stavu dnešního světa by mohla vyznívat značně pesimisticky. Přesto v ní lze ale najít dost pozitivních závěrů. Ať už z ní máme jakýkoliv dojem, dnešní generace není ani zdaleka ztracena. V jádru jsou to stále naše milované děti, které se možná jen krapet ztratily na cestě životem a čekají na pomocnou ruku, kterou tolik potřebují.
A tak spíše než dnešní mladé lidi hanět a pomlouvat se raději každý z nás zamysleme nad tím, jak jim můžeme pomoci. Máte i vy ve svém okolí nějakého čerstvého školáka? Nebo třeba náctiletého, s kterým už pořádně cloumá puberta? Pak věřte, že i vy můžete v jeho životě sehrát nenahraditelnou roli – roli někoho, kdo mu nenásilně ukáže, jak se v životě vydat na správnou cestu. A je úplně jedno, zda k tomu máte ideální okolnosti, nebo ne. Pokud vám záleží na tom, jak to s mladou generací půjde dál, můžete i vy malým dílem přispět k tomu, že to s nimi nepůjde zase tak úplně z kopce.
