Být s někým fyzicky není totéž jako být s ním skutečně. Můžeme sdílet gauč, ale ne myšlenky. Můžeme spát ve stejné posteli, ale každý ve svém světě. Můžeme spolu mluvit celý den, ale jen o tom, kdo vyzvedne balík, co bude k večeři a proč zase nefunguje internet.

Vztah se pak navenek nezhroutí. Jen se z něj postupně vytratí hloubka.

Představte si dvě rádia naladěná vedle sebe. Obě hrají, obě vydávají zvuk, ale každé na jiné frekvenci. Přesně tak někdy vypadají dlouhodobé vztahy. Partneři spolu komunikují, jenže ne tak, aby se skutečně potkali. Slova proudí, ale spojení nevzniká.

Osamělost ve vztahu proto často nezačíná tím, že si lidé přestanou povídat. Začíná tím, že si přestanou odpovídat doopravdy.

„Jak se máš?“
„Dobrý.“

A tím je hotovo.

Jenže za slovem dobrý se může skrývat únava, strach, nejistota, zklamání, nebo obyčejná potřeba obejmout. Když se nikdo nezeptá dál, zůstane člověk se vším sám. A pokud se to opakuje dostatečně dlouho, naučí se už ani nic nenaznačovat.

Za slovem „dobrý“ se někdy skrývá všechno, co člověk nedokáže říct nahlas.

Tichá domácnost bez hádek

Možná překvapivě nemusí být největším rizikem vztahu hádky. Hádka je pořád ještě kontakt. Nepříjemný, ostrý, někdy bolestivý, ale kontakt. Dva lidé se v ní o něco přetahují, protože jim na něčem záleží.

Horší může být prázdné ticho.

Ne klidné ticho po hezkém dni, kdy si dva lidé rozumějí i beze slov. Ale ticho, které vzniká ze vzdání. Ticho, ve kterém už nemá smysl nic otevírat, protože odpověď bude stejná jako minule. Zlehčení, podráždění, obrana, nebo nezájem.

„To zase řešíš?“
„Teď na to nemám náladu.“
„Prosím tě, vždyť se nic neděje.“
„Jsi moc citlivý/citlivá.“

Těmito větami se dá postupně zazdít celý vztah. Ne hned. Ale cihlu po cihle.

Člověk pak přestane přicházet s tím, co je pro něj důležité. Ne proto, že by už nic necítil. Spíš proto, že nechce znovu narazit. A tak se stáhne. Začne mluvit méně, očekávat méně, doufat méně. Na první pohled je doma možná větší klid. Ve skutečnosti se ale mezi partnery zvětšuje vzdálenost.

Ticho ve vztahu nemusí znamenat klid. Někdy znamená, že už se jeden z partnerů vzdal.

Samota jako rozdíl mezi tím, co máme, a tím, co potřebujeme

Osamělost není jen počet lidí kolem nás. Je to spíš rozdíl mezi tím, jaké vztahy máme, a jaké bychom potřebovali mít.

Ve vztahu se tento rozdíl může projevit zvlášť silně. Člověk totiž od partnerství přirozeně čeká blízkost. Ne dokonalost, ne neustálou romantiku, ne filmové rozhovory při západu slunce. Ale alespoň pocit, že má vedle sebe někoho, komu může ukázat i méně upravenou verzi sebe sama.

Když tento pocit chybí, samota je ostřejší. Protože už nejde jen o to, že nemáme koho oslovit. My ho máme. Jen se k němu nemůžeme dostat.

A to je trochu jako stát před vlastním domem s klíčem v ruce, ale zjistit, že zámek byl vyměněn.

Nejbolestivější samota někdy vzniká tam, kde bychom čekali největší blízkost.

Ve vztahu člověk nepotřebuje jen společnost. Potřebuje také pocit, že na jeho vnitřním světě někomu záleží. Že jeho radost není obtěžování. Že jeho smutek není přehánění. Že jeho obavy nejsou slabost. A že jeho potřeba blízkosti není problém, který by měl raději schovat.

Když se z partnera stane spolubydlící

Mnoho vztahů nezničí nevěra, velká hádka nebo dramatický rozchod. Zničí je provoz.

Ráno vstát. Udělat svačiny. Do práce. Z práce. Nákup. Úkoly. Večeře. Pračka. Účty. Rodiče. Děti. Pes. Auto. Telefon. Spánek. A znovu.

V takovém rytmu se z partnera snadno stane kolega z domácnosti. Někdo, s kým se dobře koordinuje provoz, ale špatně sdílí duše. Z vztahu se stane malá firma na zvládání každodennosti. Má rozpočet, logistiku, termíny a krizové porady. Jenže nemá něhu.

To neznamená, že je takový vztah nutně špatný. Dospělý život skutečně vyžaduje spoustu praktických věcí. Jenže pokud se z partnerství vytratí všechno kromě organizace, začne se člověk ptát: A kde jsme v tom všem my dva?

Někdy lidé říkají, že už spolu nemají nic společného. Často ale neměli prostor zjistit, jestli ještě něco společného mají. Společný čas se rozpustil v povinnostech. Rozhovory se zúžily na informace. Doteky na náhodu. Zájem na otázky položené mezi dveřmi.

Dva lidé mohou dál žít vedle sebe, a přesto už dávno nežít spolu.

Mobily, únava a život na provozní režim

Do osamělosti ve vztahu dnes vstupuje ještě jeden tichý spolubydlící: telefon.

Není to jen o tom, že někdo tráví večery na sociálních sítích. Jde spíš o zvyk utíkat do obrazovky vždy, když by mohl vzniknout skutečný kontakt. Chvíle ticha, která by dřív možná vedla k otázce, objetí nebo rozhovoru, se zaplní scrollováním. Každý je sice doma, ale mentálně někde jinde.

Samozřejmě by bylo příliš jednoduché svalit všechno na telefony. Často jsou spíš únikovým východem než hlavní příčinou. Člověk bere mobil do ruky, protože je unavený, přetížený, nechce otevírat těžká témata, nebo už ani neví, jak začít.

Jenže útěk do obrazovky má jednu nevýhodu. Přináší rychlé rozptýlení, ale ne skutečné spojení. Je to jako dát si sladkost místo večeře. Na chvíli pomůže, ale nezasytí.

Telefon často nevytváří vzdálenost mezi partnery. Jen ji vyplní tak pohodlně, že si jí přestaneme všímat.

Jak se k sobě znovu přiblížit

Dobrá zpráva je, že osamělost ve vztahu nemusí automaticky znamenat konec. Může být i signálem. Ne příjemným, ale důležitým. Podobně jako bolest zad upozorňuje, že dlouho sedíme špatně, osamělost může upozornit, že vztah dlouho funguje v poloze, která člověku nesvědčí.

Nejde ale o to udělat jeden velký romantický večer a očekávat, že se vše spraví. Vztah se většinou nevzdálil jedním krokem, a proto se ani jedním krokem nevrátí.

Pomoci mohou malé, ale pravidelné návraty k sobě:

• Ptát se konkrétněji. Nejen jak se máš, ale třeba co tě dnes nejvíc vyčerpalo? nebo co ti v poslední době chybí?
• Neopravovat hned druhého. Někdy člověk nepotřebuje radu, ale svědka. Někoho, kdo chvíli vydrží poslouchat.
• Vrátit do vztahu čas bez provozu. Neřešit děti, účty, práci ani opravy. Aspoň chvíli mluvit jako dva lidé, ne jako domácí dispečink.
• Odložit telefon. Ne jako trest, ale jako gesto: teď jsi důležitější než všechno, co bliká.
• Přiznat osamělost bez obvinění. Věta poslední dobou se vedle tebe cítím sám/sama bolí, ale otevírá víc než ty se o mě vůbec nezajímáš.
• Vyhledat pomoc včas. Párová terapie není poslední stanice před rozchodem. Může být i servisní prohlídka vztahu, který ještě stojí za opravu.

Ne každý vztah se podaří zachránit. A ne každý by se zachraňovat měl. Pokud je v něm dlouhodobé ponižování, manipulace, strach nebo násilí, nejde o běžné odcizení, ale o situaci, ve které je důležité hledat bezpečí a podporu.

Ale tam, kde ještě existuje respekt, ochota a alespoň malý zbytek zájmu, nemusí být samota konečnou diagnózou. Může být pozvánkou. Nepohodlnou, naléhavou, ale stále ještě živou.

Být ve dvou neznamená automaticky nebýt sám. Skutečná blízkost vzniká až ve chvíli, kdy se dva lidé opravdu potkají.

Skutečná blízkost nevzniká z počtu společných let, společné adresy ani společného příjmení. Vzniká z drobných okamžiků, kdy jeden člověk dá druhému najevo: vidím tě, slyším tě, jsi pro mě pořád důležitý.

A někdy právě tím začíná cesta zpátky.

Představte si běžný večer. Úkol z češtiny: „Napiš úvahu.“ Dřív to znamenalo: sednout si, zkusit to, možná se u toho naštvat, pak to doma probrat. Dnes? Dvě věty zadání do AI, klik… a hotovo. Text je uhlazený, bez chyb, logický. A rodič často ani nepozná, že dítě vlastně nic nevymyslelo. Jen stisklo tlačítko.

Nejde o to, že „podvádí“. Jde o to, co se tím ztrácí. Přemýšlení není jen školní dovednost. Je to sval. A když se nepoužívá, slábne. Dítě pak může mít skvělý výsledek, ale slabší schopnost věci vysvětlit, obhájit, nebo zvládnout nejistotu, když odpověď není hned.

A teď ten citlivější kus: vztahy doma. V pubertě často nejde o fakta, ale o kontakt. Dítě přijde s náladou, rodič zkusí otázku, a místo rozhovoru slyší: „Proč se ptáš mě, když je tu ChatGPT?“ Zní to jako vtip. Ale v praxi to může být únik. Od nepříjemného tématu. Od emocí. Od zodpovědnosti za vlastní slova.

V Evropě i v USA se v roce 2026 víc mluví o tom, že AI už není jen „nástroj“. U některých lidí se mění v návykový doprovod: rychlá úleva, rychlé potvrzení, rychlá rada. A čím rychlejší je ta úleva, tím víc může lákat. Když je člověku trapně, smutno, nebo se bojí, je jednodušší napsat to do chatu než to říct mámě nebo tátovi do očí.

Největší riziko není, že děti AI používají. Největší riziko je, když ji začnou používat místo lidí. Místo rodiny. Místo rozhovorů, které sice nejsou dokonalé, ale jsou opravdové.

5 jednoduchých pravidel, jak z AI udělat pomocníka (a ne člena rodiny)

1. Používejte AI společně jako rodina.
   Ne jako kontrolu, ale jako „společný stůl“. Zeptejte se: „Ukaž mi, co ti to navrhlo.“ A hned potom: „Co z toho je užitečné a co je mimo?“ Dítě se učí, že AI není autorita, ale pomocník.

2. Zaveďte bezobrazové zóny doma.
   Stačí dvě jednoduchá místa nebo časy: třeba u jídla a posledních 30 minut před spaním. Právě tehdy často padnou věty, které přes den nepřijdou. A ty jsou pro pubertu klíčové.

3. Hrajte si na detektivy: kritické myšlení jako hra.
   „Najdi tři věci, které můžou být špatně.“ „Co tam chybí?“ „Proč to zní tak přesvědčivě?“ Tohle je zábavnější než přednáška a zároveň to buduje odolnost vůči slepému spoléhání na jednu odpověď.

4. Využijte AI pro rodiče v každodenním životě.
   Ať vám ušetří energii na to podstatné. Nákupy, recepty, plán týdne, tipy na rodinné rituály, jednoduché vysvětlení učiva. Čím míň stresu budete mít vy, tím víc trpělivosti zůstane na děti.

5. Nastavte lidské limity používání.
   Dohodněte se, kdy je AI v pohodě (nápady, fakta, učení) a kdy ne (omluvy, rodinné hádky, citlivé vztahové věci). Ne proto, že je to „zakázané“, ale protože některé věci patří mezi lidi.

AI umí poradit. Ale rodiče umí být oporou

AI je globální pomocník. Umí zrychlit práci, pomoct ve škole, dát nápady, uklidnit chaos v běžném dni. Ale nemá nahradit lidskost. Rodina je o tom, že se učíme mluvit, i když nevíme jak. Že zvládneme trapas. Že se někdy pohádáme a pak se usmíříme. To jsou věci, které se nedají „vygenerovat“ tak, aby to bylo opravdové.

AI jako berle, ne jako náhrada

To vše neznamená, že bychom se měli umělé inteligence bát nebo ji odmítat. Je to silný nástroj, který může lidem pomáhat, vyrovnávat handicapy a šetřit čas. Rozdíl je v tom, zda ji používáme vědomě, nebo automaticky.

Budoucí generace možná opravdu vyrostou s „AI tlačítkem“ po ruce. Klíčové ale bude, aby věděly, kdy ho nestisknout. Aby dokázaly pochybovat, přemýšlet a nést nejistotu — protože právě v tom se formuje lidská zkušenost.

Většina lidí si myslí, že když si koupí ETH nebo BTC, uloží se někam do jejich peněženky. Jenže realita je jiná.

Kryptoměny nejsou uložené v telefonu ani v hardwarové peněžence.
Veškeré vaše mince – Bitcoin, Ethereum, tokeny i NFT – se nacházejí na blockchainu. To je veřejná databáze, kterou sdílí tisíce počítačů po celém světě. Nikdo ji nevlastní, nikdo ji nemůže smazat a každý může vidět všechny transakce.

Takže kde je vaše peněženka?

Peněženka je vlastně jen klíč, kterým dáváte blockchainu pokyn, aby s vašimi kryptoměnami pohnul.

Soukromý klíč: digitální podpis, který nesmí vidět nikdo jiný

Soukromý klíč je dlouhé tajné číslo. Pokud ho máte, můžete s mincemi v dané adrese libovolně nakládat.

Pokud ho získá někdo jiný?
Má okamžitě přístup ke všemu.

Je to tedy podobné jako PIN ke kartě, ale s jedním zásadním rozdílem:
neexistuje možnost resetu nebo zavolání do banky.

Crypto je čistě ve vaší moci – a také plně ve vaší odpovědnosti.

Seed fráze: 12 nebo 24 slov, která obnoví celý váš majetek

Seed fráze je sada 12 nebo 24 anglických slov.
Z nich dokáže peněženka znovu vytvořit všechny vaše soukromé klíče a všechny adresy, které jste kdy používali.

Stačí vám tedy jediné:
Bezpečně uložených 12 slov = plná kontrola nad všemi kryptoměnami.

Je to fascinující i trochu děsivé. Ale funguje to dokonale.
A díky tomu, že seed fráze je offline – napsaná na papíru nebo vyražená do kovu – je prakticky nemožné ji hacknout.

Hardwarová peněženka: nejbezpečnější řešení pro běžné lidi

Začátečníci často začínají s mobilní peněženkou, ale pokud chcete bezpečí, hardwarová peněženka je jasná volba.

Typické příklady:

• Trezor
• Ledger

Toto malý zařízení:

• vygeneruje seed frázi,
• uloží ji uvnitř sebe,
• nikdy nedovolí, aby se dostala online,
• a všechny transakce podepisuje uvnitř zařízení, ne ve vašem počítači.

I kdyby byl váš notebook plný virů, vaše kryptoměny zůstávají v bezpečí.

A pokud se peněženka ztratí nebo rozbije?
Koupíte novou, zadáte svých 12 slov – a vše je zpět.

Kryptoměny stále leží na blockchainu, jen čekají na váš podpis.

Proč je všechno veřejné?

Bitcoin i Ethereum jsou veřejné databáze.
Kdokoli může vidět:

• transakce,
• částky,
• zůstatky peněženek,
• historii pohybů.

Ale pozor:
Vidí adresy, ne lidi.

Dokud svou adresu nespojíte se jménem, jste jen dlouhý řetězec znaků.

Problém nastává až ve chvíli, kdy nakoupíte kryptoměnu přes burzu, která ověřuje vaši totožnost (KYC – Know Your Customer).
Tím vznikne propojení:

vaše občanka → burza → vaše peněženka → všechny vaše transakce

Proto hodně lidí používá jednu „veřejnou“ peněženku k nákupu a prodejům a jinou „soukromou“ pro dlouhodobé držení.

Můžu mít v jedné peněžence více kryptoměn? Ano.

Jedna seed fráze dokáže vytvořit různé adresy pro různé blockchainy:

• Bitcoin
• Ethereum
• Polygon
• Cardano
• Binance Chain
• Avalanche
• a mnoho dalších

Je to možné díky tzv. derivacím – způsobům, jak se z jednoho hlavního klíče vytvářejí klíče pro různé kryptoměny.

Trezor tak zvládne bezpečně spravovat různá aktiva pod jednou sadou slov.

Co z toho plyne pro začátečníka?

1. Kryptoměny nejsou v peněžence, ale na blockchainu.
2. Peněženka drží klíče, ne mince.
3. Seed fráze je jediná záloha celého vašeho kryptomajetku.
4. Pokud ji ztratíte, ztratíte vše.
5. Pokud ji někdo získá, vezme vám vše.
6. Hardware jako Trezor je nejbezpečnější možnost.
7. Adresy jsou veřejné, identita ne – dokud nepoužijete KYC burzu.

Závěr

Kryptoměny mohou na začátku působit složitě, ale jejich jádro je vlastně elegantní a jednoduché.
Všechno se točí kolem dvou věcí:

• blockchain drží vaše peníze,
• seed fráze vám dává klíč k jejich ovládání.

A právě díky tomu máte nad svým majetkem plnou kontrolu – bez bank, bez prostředníků a bez závazků.
Jen vy, vaše slova, a váš digitální svět.

U dermatologa existují přístroje schválené americkou FDA, které umí během pár sekund vyhodnotit, zda podezřelé mateřské znaménko stojí za návštěvu specialisty.

Oční lékaři zase využívají AI k automatickému rozpoznání podezřelých oblastí na snímcích očního pozadí a v zubařských ordinacích se už běžně používají programy, které při vyhodnocování rentgenu zvýrazní nejen kazy, ale i ztrátu kosti.

Asistent přímo na sále

Do operačních sálů proniká AI prostřednictvím chytrých nástrojů a robotických systémů. Při složitých výkonech dokáže software v reálném čase rozpoznat jednotlivé fáze operace a sledovat pohyb nástrojů, takže chirurg má přehled, co se právě děje. Systém ho pak upozorňuje na odchylky.

To ale není vše – existují i speciální přístroje, které při řezu okamžitě analyzují tkáň – během několika vteřin vyhodnotí, zda je zdravá, nebo nádorová. Lékař tak získá jistotu, že odstranil opravdu vše, co bylo potřeba, a pacient se díky tomu může vyhnout opakované operaci.

Příkladem takového robota je Da Vinci. Tenhle robot sice sám neoperuje, ale umožňuje chirurgovi vést nástroje s milimetrovou přesností a minimálním zásahem do těla. Navíc se nikdy neunaví – a to je výhoda. Nejde o samostatně myslící stroj, ale o špičkový nástroj, který ovládá chirurg z konzole.

Da Vinci není novinkou ani v ČR, využívá ho řada nemocnic – a jejich počet stále roste. Příkladem Nemocnice České Budějovice, AGEL Nový Jičín nebo Fakultní nemocnice Hradec Králové.

A jak taková fascinující spolupráce v praxi vypadá? Lékař sedí pár metrů od pacienta, sleduje zvětšený 3D obraz operačního pole a ovládá robotické nástroje pomocí jemných pohybů prstů. Robot pak tyto pohyby přenáší do miniaturních nástrojů uvnitř těla pacienta.

Da Vinci se nejčastěji používá při gynekologických, urologických nebo břišních operacích. Výhodou jsou menší řezy, méně bolesti po zákroku, rychlejší hojení a menší riziko komplikací. Pacientky po odstranění děložních myomů nebo pacienti po operaci prostaty často odcházejí domů dříve než při klasické operaci.

Laserové operace očí

Dávno už nejsou žádnou novinkou. Možná i vy přemýšlíte, zda si svůj zrak nechat chirurgicky opravit. Refrakční laserové operace – ideální pro nás krátkozraké, nebo s astigmatismem – dnes patří mezi nejpřesnější chirurgické výkony právě díky spolupráci s umělou inteligencí.

Nejmodernější metodou je ReLEx SMILE, která využívá femtosekundový laser k oddělení tenké vrstvy tkáně uvnitř rohovky. Ta se pak odstraní drobným řezem, aniž by se narušila stabilita oka. AI zde asistuje při plánování celé procedury: analyzuje tvar rohovky, tloušťku, dioptrie a další parametry, aby laser zasáhl přesně tam, kde má. Výsledkem je šetrný zákrok, který trvá jen pár minut a většina pacientů vidí ostře už druhý den.

Ošetření probíhá ambulantně, bezbolestně a v lokální anestezii. Nejprve se operuje jedno oko, pak druhé – samotné laserování trvá jen pár vteřin. AI během operace kontroluje přesnost laseru a pomáhá chirurgovi udržet ideální podmínky. Díky tomu je riziko komplikací minimální, hojení rychlé a návrat do běžného života téměř okamžitý.

Nečekaná místa pro AI

Není všechno, jak se zdá. Když se řekne umělá inteligence ve zdravotnictví, většina z nás si představí roboty na operačních sálech nebo chytré algoritmy analyzující rentgenové snímky. Jenže AI dnes proniká i do oblastí, kde by ji čekal málokdo.

V některých klinikách už dnes snaží předvídat, kolik pacientů bude potřebovat hospitalizaci, a tím i kolik bude třeba volných lůžek nebo personálu na směnách. Také predikuje, které oddělení čeká zvýšený příjem pacientů podle sezónnosti nemocí či předpovědi počasí. Pro vedení nemocnice a lékaře to znamená, že si mohou lépe rozplánovat práci i péči tak, aby na pacienty zbývalo více času, místo méně.

Zdravotnické týmy zkoušejí i něco zdánlivě nečekaného – nechat umělou inteligenci sestavovat pacientům jídelníček na míru. V pilotních projektech už algoritmy zohledňují nejen diagnózu, alergie a nutriční potřeby, ale dokonce i psychický stav či kulturní preference. Výsledkem je strava, která nejen léčí, ale snad i potěší.

A aby toho nebylo málo – pokud by vás zajímalo i praní špinavého prádla – a to ne přeneseně, ale prakticky – přinášíme pohled i do nemocniční logistiky. Ano, i čisté prostěradlo může být výsledkem chytrého algoritmu. V některých nemocnicích zkouší AI používat pro sledování pohybu lůžkovin, analýzu potřeby výměny a optimalizaci rozvozu čistého prádla.

Tak co, napadlo by vás, že AI dokáže zefektivňovat i takové triviální procesy?

Veřejnost se nejspíš stále bude setkávat zejména s LLM – přes mluvené a psané slovo budeme s tímto typem AI komunikovat: řešit úkoly, konverzovat. Ostatně, tento trend je dobře viditelný již nyní: z call linek nejrůznějších společností na nás místo lidského hlasu mluví ten uměle vygenerovaný, patřící virtuální bytosti. Kdo to zažil ví, jak frustrující dokáže být, když se nejde „přepnout“ na živého operátora.

Velkým úkolem bude naučit chápat veřejnost, že na jejich dotazy odpovídá velmi propracovaný statistický stroj – stroj generující odpovědi na základě milionů přečtených textů, natrénovaných způsobů vyjadřování, zabudovaných omezení a prediktivních modelů. Podlehnout klamu, že za monitorem sedí někdo z masa a krve, je totiž snadné. Člověk je sociální tvor, jehož přirozeností je navazovat sociální interakce. A pokud něco píše jako člověk (což nové LLM modely více než splňují), má tendenci podlehnout zdání, že někdo živý na druhé straně drátu skutečně sedí.

https://jsme.cz/citova-zavislost-na-ai

Psychologové a psychiatři

S přibývající mírou zapojení chytrých chatů do běžného života se můžeme dohadovat, zda lidé zdání živé bytosti podlehnou. Je reálně možné, že bude potřeba i více terapeutů, psychologů, a psychiatrů specializovaných na práci s emocionálně závislými na AI. Virtuální „bytost“ vás totiž málokdy odmítne, je pořád k dispozici a stále vám ochotna naslouchat. To je omamný koktejl vlastností nejen pro kdejakého teenagera, který se cítí rodinou, spolužáky a možná i světem nepochopený.

Lidé zaobírající se etikou a zákony

Vzhledem k vývoji můžeme očekávat, že lidé budou i nadále přicházet do kontaktu zejména s umělou inteligencí zaměřenou na „povídání si“ – s chytrými chaty alias LLM modely. Některé z nich mají v sobě zabudované bezpečnostní vrstvy a pravidla bezpečného chování, které jsou tvořeny kombinací pravidel dodaných vývojáři, aby omezili možnost, že by stroj někomu záměrně doporučil něco nedobrého. Tyto vrstvy bude potřeba rozšiřovat a prohlubovat – vývojáři budou potřebovat podklady z lidskoprávní oblasti, která by měla na vývoj AI reagovat.

Kyberbezpečnost a regulace

Stále budou potřeba vysoce kvalifikovaní lidé schopní AI regulovat na úrovni kódu – reálně do ní zmíněné bezpečnostní vrstvy a pravidla vkládat a své kroky regulérně vyhodnocovat a testovat. Vzhledem k tomu, že AI otevírá i velký prostor pro kyberútoky, můžeme očekávat, že studium informatiky a matematiky, které vychová odborníky na obranu a práci s AI, bude velmi žádané.

Speciální pedagogika, logopedie, ošetřovatelství, stomatologie, chirurgie

Lidé v těchto oborech nejspíš AI těžko plně nahradí. Chytré stroje už dnes dokážou připravit cvičení, sledovat pokroky nebo chirurgovi přesně navést nástroj – ale stále neprovedou celý zákrok samostatně a nedokážou nahradit lidské rozhodování ani empatii. V mnoha profesích zůstává rozhodující fyzická zručnost, osobní kontakt i náš – skutečně lidský – dotek.

Kreativní obory s přesahem do AI

Šance na to, že AI přesáhne i do kultury, je poměrně vysoká. Smysl by mohlo dávat studium uměleckých oborů propojených s technologií. Důraz na vlastní kreativitu, vedoucí k osobitému zpracování, bude asi stále oceňovaný. Např. lidé s rozvinutým hudebním potenciálem a zároveň zběhlostí v informačních technologiích, mohou mít v době, kdy lidský přesah bude vyžadován, poměrně dobré možnosti uplatnění.

Spojení AI s klasickými vědními obory

Umělá inteligence se nestaví do kontrastu k tradičním vědám, spíše je tiše prorůstá. V bioinformatice už dnes pomáhá třídit a vyhodnocovat obrovská data z genomiky, modely AI napodobující neurální sítě nás učí lépe porozumět tomu, jak funguje náš vlastní mozek (čímž nám stroje paradoxně pomáhají lépe chápat nás samotné) a v datové medicíně propojuje AI obrazy z magnetické rezonance s elektronickými záznamy pacientů ve snaze o nalezení jemnější sítě souvislostí, která by posunula výzkum a klinickou praxi kupředu.

Vědečtí pracovníci, kteří by dokázali formulovat zadání pro AI a vyhodnocovat její výstupy, budou stále žádaní.

Řemeslné obory

Dokud budou lidé stavět domy, topit v krbech, obkládat koupelny, kupovat kuchyně, pokládat podlahy, starat se o zahrady… pořád budou potřeba tradiční obory, které jim vyjdou vstříc. Stavaři, tesaři, truhláři, obkladači, kominíci, elektrikáři, instalatéři a další. Řemeslo může umělá inteligence doplnit, ale těžko jej nahradí.

Očekávat bychom měli i vznik zcela nových oborů.

Co mají všechny možnosti budoucího uplatnění společné?

Ať už si vyberete cokoli, vlastnosti jako kritické myšlení, dovednost vyhodnocovat informace, rychle se učit nové nástroje a práci s technologiemi budou vaší devizou. Pokud k ní přidáte schopnost chápat i mimooborové souvislosti a k řešení úkolů přistoupíte s kreativitou, otevírá se vám velká šance na úspěch i po boku AI.

Představte si, že v cizím městě potkáte kamaráda a dáte se spolu do řeči. Za chvíli si možná všimnete, že zatímco mluvíte, kráčíte společně neznámo kam. Pozornost se vám přesunula od sledování cesty a orientačních bodů k zajímavějším činnostem. Podobné to je, když v autě nesvíráte volant, ale sedíte na místě spolujezdce. Trasu už nesledujete tak pozorně, jako byste sami řídili. Pozornost otupí.

Pokud si říkáte, že tohle se vám u AI skutečně nestane, vzpomeňte na slavný – ale kontroverzní – Stanfordský experiment z roku 1971, kdy se bezúhonní studenti v roli bachařů rychle proměnili v tyrany. Ukazuje to, jak prostředí formuje naše chování, a to i v případě dobrých lidí. Podobně může ovzduší nasáklé AI nenápadně měnit to, jak myslíme a jednáme. Nejde tu o jeden dramatický okamžik, kterého se lze vyvarovat, ale o pomalý a neustálý proces.

Průměrné výstupy

Riziko přílišného spoléhání se na výstupy, které nám jazykové modely předkládají, tkví i v jakési průměrnosti. AI dokáže během chvíle obsáhnout ohromné množství informací, ale nakonec vždy vrací „nejpravděpodobnější“ odpověď – to znamená bezpečnou, mainstreamovou, predikovatelnou. A člověk, který se jí často ptá, může do určité míry přebrat (protože už víme, že prostředí formuje) stejný způsob uvažování a v důsledku pak myslet „průměrně“.

Jenže jakákoli kreativita je založena na odchylce. Náhodném spojení, chybě. V důsledku, byť hodně přitaženém za vlasy, všechno tohle zmizí. Lidstvo se století za stoletím posunovalo tím, že jednotlivci přicházeli s originálními nápady, které další lidé rozpracovali. Pokud ale budeme všichni stejní, uniformovaní, s převzatým AI myšlením, kdo bude ten, který vybočí z řady a novou myšlenku vysloví?

Ikonickým příkladem významného objevu popisovaném jako šťastná náhoda je objev penicilinu. Fleming si v roce 1928 všiml, že je miska s kulturou stafylokoků znečištěna plísní Penicillium notatum a bakterie kolem ní odumírají. Jenže šlo o víc než pouhé „štěstí“. Fleming měl připravenou mysl: dokázal si spojit nečekaný jev s hypotézou, že plíseň produkuje látku schopnou ničit bakterie. Tím otevřel cestu k prvnímu antibiotiku, které zachránilo miliony životů.

Není to tedy opravdu tak, že svět potřebuje a bude stále potřebovat i tyhle nahodilé a zcela lidsky neočekávané vhledy, nejen predikci? Přesto si dejme pozor na zjednodušení. Bez otevřené mysli, jak už Flemingův příběh dokládá, by ani náhoda sama o sobě nestačila. Bez schopnosti zahlédnout souvislosti by ani zapomenutá plesnivá miska k ničemu nevedla.

Dokázala by AI objevit penicilin?

Nic není černobílé. Na co Fleming narazil v misce, ano, AI by mohla najít v datech. Sice by v současné době nepřišla na to, že něco jako „plíseň“ ve skutečném světě již existuje, nejspíš by mezi tisíci kombinacemi dokázala spočítat jinou molekulu se stejným účinkem. Takže zatímco člověk odhalil cestu zvenčí, stroj by ji mohl rozkrýt uvnitř dat a rovnic. Nemůžeme proto tvrdit, že by lidstvo bez náhody už vůbec na nic nepřišlo. Pomalu se jen mění způsoby, jak se k cílům dobíráme.

To dokládá i další zkušenost: AI už dnes začíná hrát viditelnou roli v objevování nových molekul a antibiotik, jak ukazuje třeba studie „Deep-learning-enabled antibiotic discovery through molecular de-extinction“ publikovaná v časopise Nature Biomedical Engineering v roce 2024 (https://www.nature.com/articles/s41551-024-01201-x). V ní modely strojového učení analyzovaly proteomy vyhynulých organismů a předpověděly desetitisíce peptidů s možným antibiotickým účinkem. Několik z nich bylo následně syntetizováno a testováno v laboratoři i na myších modelech.

Chápat limity a umět s nimi pracovat

AI nám odemyká brány, které dříve byly pevně zavřené. Byť jde někde zatím jen o experimentální fázi. Ale tak jako tužkou můžete napsat velkolepý rukopis, můžete s ní i vypíchnout oko. Stejně je potřeba brát i umělou inteligenci s rozvahou. Nečekat, že bude myslet za nás, ale učit se s ní spolupracovat – rozpoznat, kdy je oporou, a kdy nás naopak svádí k pohodlnému vypnutí vlastních schopností.