Sklářství má na našem území hlubokou a silnou tradici. Bývalo jedním z charakteristických rysů našeho národa, přestože v posledních letech poněkud upadá. Jaká je historie tohoto řemesla?
Dnes vnímáme sklo jako jednu ze základních věcí, která je navíc běžně dostupná. Sklo zdobí budovy, tvoří výrazné architektonické prvky, ale je také součástí každodenních věcí – osvětlení nebo třeba nádobí.
Všechno to, co dnes bereme jako samozřejmost, bylo původně luxusním zbožím zpracovávaným náročným procesem.
Počátky sklářství v českých zemích
Historie výroby skla na území Čech sahá podle pramenů až do konce 13. století. Pojí se zejména s územím Lužických hor, kde byl dostatek lesů potřebných pro chod skláren. V těchto místech se navíc nachází naleziště křemene používaného k samotné výrobě skla.
Lužické území – v současnosti se rozkládající mezi Česko, Polsko a Německo – bylo významnou sklářskou oblastí právě kvůli domu, že poskytovalo dostatek surovin pro jeho výrobu a provoz sklářských pecí. Středověcí skláři se v počátcích sdružovali okolo šlechtických rodů. Zpočátku šlo o rod Ronovců, později pánů z Dubé a Lipé, jenž vlastnili velkou část tohoto území rozkládajícího se na severu Čech a v části dnešního Německa. Mezi nejstarší patří pravděpodobně továrny nalezené v Lužických horách u kopce Bouřného a v Nové Huti, jejíž historie sahá až do roku 1250.
Sklářský proces byl náročný a vyžadoval velkou spoustu materiálu, proto ještě v 18. století najdeme doklady o tom, že se sklárny v důsledky vyčerpání zdrojů musely stěhovat na nová místa.
Mezi rané skleněné výrobky patřily nejrůznější korálky, zejména tzv. páteříky – jednoduché drobné korálky z vinutého skla používané k výrobě růženců. Později začaly vznikat první zdobené číše, džbány a poháry, které ovšem byly určeny jen pro ty nejbohatší. V následujícím století, za vlády Karla IV., začaly vznikat první vitráže, určené výhradně pro kostely nebo hrady.Technologické inovace – rytí a broušení skla
Pro české prostředí je typické broušení a rytí do skla. České broušené sklo najdeme v mnoha domácnostech, i když tento designový prvek pomalu upadá a preference směřují spíše k minimalismu. Vrcholné popularity dosáhlo takto dekorované sklo asi v polovině 18. století, kdy se v podstatě stalo symbolem pro luxus a ovládlo tak většinu světového trhu s nápojovým sklem.
Druhou metodou typickou pro české skleněné výrobky je rytí. To se v našich končinách rozšířilo zejména na přelomu 16. a 17. století a oblíbené bylo také na dvoře Rudolfa II. Obě tyto techniky se těšily oblibě až do zmiňované poloviny 18. století, kdy začaly přicházet do módy jiné metody dekorace skla, například zlacení.
Malování mělo původně sloužit k zakrytí defektů na skle, postupně ale jeho estetická hodnota stoupla a stalo se žádaným. K vidění bylo také na stolním skle, pro jehož výrobu se používala malba za tepla a motivy bylo třeba vypálit.
Na začátku 17. století zavedl dvorní šperkař Rudolfa II. Kašpar Lehman techniku glazování a gravírování, dnes známou jako „Tiefschnitt“.
Neodmyslitelnou součástí výroby skleněných předmětů je foukání skla. Přestože v současnosti je výroba většinou automatizovaná, stále najdeme výrobky, které jsou vytvářeny tradiční metodou foukání. Ty jsou obvykle opatřeny označením „ruční výroba“.
Zlatý věk českého sklářství
Zruční skláři dokázali vytvářet opravdové skvosty, proto není divu, že si české sklo vydobylo silnou pozici a v Evropě se stalo velmi populárním. V 18. století bylo umění českých sklářů natolik vyhlášené, že byly vydány patenty rušící do té doby povinné tovaryšské vandry. Zruční řemeslníci tak mohli zůstat v Čechách a prohlubovat úroveň tohoto řemesla.
Za zlatou éru českého sklářství je považováno 19. a 20. století. V 19. století měla na řemeslo vliv zejména průmyslová revoluce, která přinesla nové technologie, jež mistři skláři dokázali efektivně spojit s tradičními metodami a vytvářet tak jedinečné kousky. Centrem vývoje sklářství byla vzniknuvší Škola sklářského umění v Novém Boru, založená v roce 1865.
Čeští skláři oplývali nejen vynikající zručností, ale nechyběla jim ani odvaha experimentovat s novými materiály i technikami. Díky tomu mohly vzniknout opravdové skvosty v unikátním designu. Skláři postupně zkoušeli nejrůznější dekorační techniky jako je malování, rytí nebo leptání skla. Napříč touto érou rezonovalo několik jmen významných sklářů, například zakladatel Moser Glassworks Ludwig Moser, nebo František Křižík, který do skláren zavedl elektrické osvětlení.
České sklo se mohlo pyšnit takovou kvalitou a estetickou hodnotou, jakou si žádalo i zahraničí. Mezi nejvýznamnější produkty našich skláren patřil český křišťál, který se zrodil v Müllerově sklárně na Šumavě. Jednalo se o čiré sklo, které bylo ideální pro rytí a broušení. Bylo tak přelomové a dokonalé, že pomalu začínalo vytlačovat do té doby nepřekonatelné benátské sklo.
Výrobky z českého skla se exportovaly nejen do sousedních států, ale byly žádané po celé Evropě, a dokonce i v Americe. Zahraniční distribuce posílila ekonomii Česka a učinila z něj centrum sklářského umění.
Vliv architektonických a uměleckých stylů
Střídající se éry a architektonické styly měly zásadní vliv na poptávku nejrůznějších výrobků. Český křišťál byl nejžádanější v období baroka, a na počátku 18. století byla poptávka po něm tak velká, že se Češi stali jedním z největších vývozců na světě. Vzápětí – už v druhé polovině stejného století – se začal měnit vkus zákazníků i jejich preference. Na vině byly zejména vzrůstající ceny surovin, ale i historické události. Dominující rokoko žádalo barvy, proto se začala vracet malba na sklo.
Umírněnější biedermeier, který přišel v první polovině 19. století, se nesl na vlně domáckosti a dostupnosti. Objevovaly se například nové technologie barvení skla. Inovátorem v této oblasti byl Friedrich Egermann z Nového Boru, který vynalezl předpis na výrobu žluté a červené lazury. Pod jeho rukama také vznikl nový typ skla zvaný lithyalin. V jižních Čechách se zase začalo vyrábět neprůhledné černé a červené sklo. Všechny tyto metody barvení a dekorace skla pomohly Čechům vydobýt si opět místo mezi předními výrobci skla.
Na sklonku 19. století začala dominovat secese, která výrazně pomohla českému sklu dostat se znovu na vrchol. Secese byla typická složitějšími květinovými motivy a barevnými vzory, díky čemuž mohlo malované sklo plnit roli architektonického prvku a zdobit nejednu budovu, včetně interiérů.
Čechy se staly třetím nejvýznamnějším státem (po Francii a USA) vyrábějícím secesní sklo.
Na rozvoj a udržení tradice českého sklářství měly ve dvacátých letech 20. století významný vliv sklářské školy v Boru, Praze nebo Železném Brodě. Vlivným se stal také ateliér rytého skla a glyptiky vedený prof. Josefem Drahoňovským na UMPRUM v Praze, jenž se snažil znovu prosadit rytí skla.
Zhruba v polovině 20. století začala kvalitu vyráběného skla pomalu nahrazovat kvantita. Důraz na design už nebyl tak velký, snahou bylo především vyrobit co největší množství. Na přelomu 50. a 60. let přesto vznikly významné návrhy a práce. Zmínit lze například tvorbu Stanislava Libenského, nebo Věry Liškové, která za svou práci obdržela zahraniční ocenění.
Význam sklářství v zahraničí, inovace a vývoj
Sklářství jako řemeslo se v současnosti udržuje nejen díky poptávce zahraničí, ale také pěstěním místních sklářů, škol a asociací. Pravidelně jsou pořádány konference, ale i výstavy a soutěže, na nichž je možné vidět jedinečné skleněné výrobky pocházející z českých dílen.
Významným projektem je například výstava s názvem CZECH IN pořádaná ve Španělsku, která se zaměřuje na inovace ve sklářství, nejrůznější techniky i přínos světovému sklářství. Představeny jsou zde nejnovější metody a akcentováno je také spojení s dalšími významnými odvětvími – pivovarnictvím, automobilovým průmyslem nebo nanotechnologiemi. Cílem výstavy je také podpořit mezinárodní vztahy a utužit spolupráci České republiky s dalšími zeměmi, jako je Španělsko, Francie, Norsko, Německo nebo i Maďarsko.
Ruční výroba českého skla je od roku 2023 zapsána na seznamu nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.
Současné směřování českého sklářství
V současnosti patří mezi hlavní lokality sklářského průmyslu zejména Lužické a Krušné hory, ale i jiné části republiky. Sortiment nabízených výrobků ze skla je stále poměrně široký. Specialitami jsou olovnatý křišťál, skleněné figurky nebo tolik oblíbené a proslulé broušené sklo.
Sklářský průmysl se nyní soustředí zejména na výrobu plochého a obalového skla, výrobu skleněných vláken, užitkového a speciálního skla. České sklo je stále významnou komoditou zahraničního trhu – zhruba 80–90 % produktů se vyváží. Ročně se v Česku utaví 1,5 mil. tun skloviny a vyrobí se 4,7 mil. kusů obalového skla za den, uvádí Asociace sklářského a keramického průmyslu.
Silná historie tohoto řemesla a jeho ikoničnost pro naši zemi lákají řadu mladých lidí ke studiu sklářského oboru na střední škole. Takovou možnost nabízí například SUPŠS Kamenický Šenov, která je nejstarší sklářskou školou na světě, a i v současnosti se snaží udržet sklářské umění v povědomí lidí.
