Přijde to nečekaně. Fialově rudý kloub u palce nohy. Otok. Bolest tak silná, že i letmý dotyk přikrývky je k nesnesení.
Akutním záchvatem dny trpěl stejně obyvatel starověké Byzantské říše jako jeho současník z Berouna. A po staletí jim přináší úlevu stejný lék – extrakt z ocúnu jesenního, kolchicin.
Svobodné čtení bez reklam a sledování. Jen vy a čistý obsah. Pokud nás chcete podpořit, můžete tak učinit tady
Každý asi ví, že příliš mnoho nezpracovaného cukru v těle vede k onemocnění cukrovkou. Při cukrovce je tedy chyba v látkové přeměně (metabolismu) cukru. Dna je také metabolická porucha, ale chyba je tentokrát v metabolismu purinů. Ale co jsou to puriny?
Puriny v abecedě dědičnosti, v kávě i čokoládě
Puriny jsou chemické sloučeniny, které najdeme v jádru buňky. Tvoří stavební kameny nukleových kyselin DNA a RNA, které v sobě uchovávají genetickou (dědičnou) informaci. Určitě jsme je mnohokrát viděli nakreslené. Jsou to ony typické šroubovité řetízky, kde případně písmenka A a G označují právě purinové báze adenin a guanin.
Do rodiny purinů patří také známý kofein, který je obsažen v kávě, teofylin z čaje a teobromin z kakaa.
Příliš mnoho purinů
Kyselina močová (latinsky acidum uricum) se v organismu vyskytuje u každého jako přirozený výsledek metabolismu purinů. Průběžně se vylučuje močí, odkud má také svůj název. Problém s kyselinou močovou ale může mít kupříkladu řezník, který denně spořádá vydatnou porci masa, bohatého na puriny. Časem si v těle nastřádá kyselinu močovou v hladině patřičně zvýšené, což mu možná jednou přinese neblahé následky v podobě dny.
Stav, kdy je abnormálně zvýšená hladina kyseliny močové v krvi, se nazývá hyperurikémie.
Mimochodem, obě zmíněné poruchy, cukrovka a hyperurikémie, jdou často ruku v ruce coby složky tzv. metabolického syndromu. Je to souběh stavů, jako jsou obezita s objemným břichem, vysoký krevní tlak, kornatějící cévy a náběh na cukrovku. Dalo by se říci, že metabolický syndrom je trest za nestřídmý životní styl moderního člověka. Smutným výsledkem je infarkt nebo mrtvice ve zbytečně mladém věku.
Co se stane v těle, je-li purinů nadbytek?
U zmíněného řezníka hyperurikémie očividně nastala v důsledku letitého vysokého příjmu purinů, obsažených v mase a vnitřnostech. Tomu by ostatně odpovídal i další z mnoha názvů dny, „nemoc králů“. Dává tušit souvislost s nestřídmostí a obezitou... Hyperglykémie se rozvíjí také jako následek některých chorob, ale většinou příčinu prostě neznáme. Víme, že je na vině dědičnost.
Dlužno poznamenat, že nebýt nějakého běžného laboratorního vyšetření krve, při kterém se hyperurikémie náhodně objeví jako vedlejší nález, většina lidí by o ní celý život vůbec nevěděla. Sama hyperurikémie totiž většinou probíhá asymptomaticky, tedy bez příznaků nemoci. Pouze u těch méně šťastných jedinců začne příliš zkoncentrovaná kyselina močová krystalizovat do podoby drobných, ostrých jehliček. Když se něco takového usadí v okolí kloubu, vyvolá to skutečnou pohromu – zánět a nesnesitelnou bolest.
A je tu akutní zánět dny čili podagra
Dostavil se akutní dnavý záchvat. Lze ho pojmenovat i podle zasažené části těla: noha je řecky podos, tedy podagra. Méně známá slova jsou chiragra při postižení ruky (cheir) nebo omagra, když zánět schvátí rameno (ómos).
Kloub, a nejčastěji je to právě kořen palce u nohy (takže podagra), začne během pár hodin vykazovat všech 5 učebnicových příznaků zánětu.
Takto se je učí zpaměti studenti prvního ročníku medicíny: dolor (bolest), rubor (zarudnutí), calor (horkost), tumor (otok) a functio laesa (poškozená funkce - palcem nelze ani pohnout). Kdo to zažil, ten už slavnou pětici příznaků do smrti nezapomene.
Akutní záchvat dny odezní během několika dnů až týdnů. Bohužel se s oblibou po několika měsících až letech vrací, a to i když se pacient v mezidobí cítil zcela zdráv. Provokujícím momentem může být nevinně vypadající dietní chyba v podobě nárazového přejedení stravou s vysokým obsahem purinů (maso, vnitřnosti, zvěřina, mořské plody, čokoláda...), často v kombinaci s alkoholem. Vzpomeňme na „nemoc králů“.
Chronické stádium
Tíže příznaků se u různých pacientů liší. Závisí na dlouhodobém dodržování diety a případně i na poctivosti v užívání léků ke snížení hladiny kyseliny močové. Vedle občasných akutních záchvatů probíhá chronická dna pod vícero obrazy.
- Hyperurikémie. Bylo prokázáno, že samotné zvýšení hodnot kyseliny močové v krvi (bez dalších příznaků) je rizikovým faktorem pro další onemocnění, jako jsou vysoký krevní tlak, cukrovka, metabolický syndrom.
- Problémy s ledvinami. Krystaly, které se v nich ukládají, vedou nejen ke vzniku ledvinových kamenů, ale někdy až k ledvinovému selhání, protože dlouhodobě poškozují celou tkáň orgánu.
- Tofy. Na různých částech těla (hřbet ruky, okolí kloubů a šlach, ušní boltec) vyrůstají drobné boule, které mají uvnitř uloženy shluky krystalků kyseliny močové. Uzlíkům se říká dnavé tofy. Vůči organismu se chovají jako cizí tělesa. Tofy vyvolávají také místní druh zánětu, ale naštěstí v klidu nebolí.
- Problémy s klouby. Ukládání krystalů v tkáni působí postupnou deformaci kloubů, čímž se dostáváme k dalšímu, lidovému jménu dny – pakostnice.
Léčba dny
Prvním, logickým krokem při záchvatu dny je přikládání studených obkladů a okamžitá přísná dieta s nízkým přísunem purinů. Obklady zmírní zánět i bolest, nízkopurinová dieta a dostatečné pití zabrání dalšímu zahušťování a krystalizaci kyseliny močové.
Většinou jsou zapotřebí i léky, které uleví od bolesti a potlačí zánět. Bývá to např. ibuprofen v kombinaci s protizánětlivě působícími hormony – glukokortikoidy. Obvyklý lék je i alopurinol, který se však užívá spíše dlouhodobě, preventivně.
Dosud nepřekonanou součástí léčby dny je kolchicin – výtažek z ocúnu jesenního.
Starověký lék i jed
Zvláště pro ocún platí poučka novověkého alchymisty Paracelsa: "Lék a jed se liší jenom dávkou". V antice používali extrakt z ocúnu jako jed, ale také jako drastické projímadlo. Kolchicin totiž brání buňkám v jejich schopnosti dělit se. Označujeme ho za mitotický jed (mitóza je druh buněčného dělení). Pokud kolchicin zasáhne buňky střevní sliznice, které se za normálních okolností průběžně odlupují, a musí se proto zároveň obnovovat čilým dělením, je výsledkem těžký průjem.
Průjem z poškození střevní výstelky bývá prvním nežádoucím příznakem, který se objeví při příliš vysokém dávkování kolchicinu.
Toxický účinek ocúnu je popsán ve slavném lékopisu Materia medica, který byl lékaři používán po více než 1500 let. Postupně se v učených pojednáních začaly objevovat recepty s obsahem ocúnu, určené přímo k léčbě dny.
Při léčbě dny se uplatňuje další účinek kolchicinu, a sice jeho schopnost zabránit bílým krvinkám „požírat“ krystaly kyseliny močové. Rozpoznat cizorodou látku (např. bakterii), obklopit ji, pojmout do sebe a zlikvidovat ji, mají bílé krvinky ve své běžné pracovní náplni. Výsledkem takové obranné činnosti je tvorba hnisu. Pokud ale bílá krvinka pohltí ostré krystaly, rozpadne se. Uvolní se z ní buněčné enzymy, které zánět k bolavému kloubu ještě více přitahují, a situaci v místě vlastně zhoršují. Podaný kolchicin tomu zamezí.
Kolchicin podle bájné Kolchidy
Odborné pojmenování ocúnu jesenního zní Colchicum autumnale. Český i latinský název rostliny napovídá, že s kvetoucím ocúnem se setkáváme na podzim.
Pro druhou část latinského názvu, Colchicum, se musíme vypravit daleko v místě i v čase. Jeho původ hledejme v řeckých bájích, a to v části o putování Argonautů za zlatým rounem. Tam se dozvídáme o království Kolchida, které se prostíralo přibližně na území dnešní Gruzie.
Jak to souvisí s kolchicinem? Kolchidská princezna Médeia prý byla vyhlášená čarodějka. Báje vypráví, jak se zamilovala do vůdce Argonautů Iásóna, jak mu za slib manželství pomáhala plnit nesplnitelné úkoly a získat zlaté rouno, a jak byla nakonec zrazena, když ji Iásón opustil kvůli bohatější nevěstě. Rozhněvaná Médeia se pak s pomocí intrik a kouzel krutě mstila na všech frontách. Jako zvláštní trest pro nevěrného manžela otrávila i jejich dvě děti... Kdoví, jestli součástí jejích kouzelných dryáků nebyl právě prudce jedovatý ocún. V jednom starověkém farmakologickém spise se dokonce dočítáme: „Ocún je zkázonosný oheň kolchidské Médeiy.“
Seznamte se: Ocún jesenní
Říká se mu lidově „naháč“, protože z cibulky, schované hluboko v zemi, vyráží na podzim pouze dlouhý, trubkovitý kvítek. Zelené olistění úplně chybí. Proto také holopanna, sirotka apod.
Díky hluboko uložené cibulce je ocún rekordmanem v délce květu. Ten i se svou podzemní částí měří dohromady přes 20 centimetrů!
Zelených listů se rostlinka dočká až příštího jara, kdy je také vytlačena ze země na světlo denní tobolka se semeny, aby uzrála. Celá rostlina je prudce jedovatá. Jsou dokonce známy případy, kdy se člověk otrávil mlékem ovcí nebo koz, které ocún spásly.
Ocún jesenní je sice sbírán jako léčivka, ale jeho domácí užívání rozhodně nelze doporučit pro vysokou jedovatost!
Obsah účinných látek se totiž může rostlinu od rostliny podstatně lišit. U průmyslově vyráběného léku (pro použití v oboru revmatologie) je obsah kolchicinu ve výtažku přesně definován, a i tak se smí podávat pouze pod lékařským dohledem.
A ještě dodatek pro zahrádkáře: Ocún, nebo krokus?
Ocún i krokus se svým vzhledem značně podobají. Jsou běžné v českých zahradách, na skalkách a v parcích. I když se někdy kvůli podobnosti obou rostlin říká ocúnu „podzimní šafrán“, jedná se o botanicky zcela nepříbuzné druhy. Ocún patří do čeledi ocúnovitých, kdežto krokus do čeledi kosatcovitých. Květ krokusu není nahý, ale vyrůstá z přízemní růžice zelených lístků. Oba kvetou různými barvami, ale každý v jinou roční dobu.
Obecně: Ocún kvete na podzim, šafrán (latinsky Crocus) brzy na jaře.
Ale pozor. Vzácný krokus setý (Crocus sativus) je výjimečný nejen svými bliznami, které se ručně sbírají jako drahocenné koření šafrán, ale též tím, že kvete zrovna na podzim. Proto je lépe podívat se do kvítku zblízka a spočítat si, kolik je v něm žlutých tyčinek. Uvnitř květu ocúnu je jich šest, v šafránu najdeme pouze tři. A máme jasno.
