Místo stát nad umírající rodičkou a nesmyslně spílat všem experimentům a experimentátorům, co kdybychom si raději dovolili přizvat na pomoc fyziologii?
Takto se obracel ke svým kolegům a studentům člověk, který jako jeden z prvních v historii medicíny začal soustavně provádět krevní transfuze. Byl to britský porodník a fyziolog James Blundell. Jeho úvaha, zachovaná v Přednáškách o pravidlech a praxi porodnictví z roku 1842, pokračuje následovně:
Kdybychom alespoň nahradili ztracenou krev, kdybychom podali transfuzi... Jak snadno se to dá udělat! Co horšího se může stát, než že stejně zemře? Nestůjte přece, zas a znovu, v bolesti a zahanbení nad pacientem, kterého jste ztratili těsně před cílem.
Proč ztrácet rodičku těsně před cílem?
Rodící ženy jsou ohroženy smrtelným krvácením před porodem, v průběhu porodu a ještě určitou dobu poté. Bylo tomu tak dříve, a je tomu tak i dnes. Díky modernímu porodnickému umění, provozovaném v zázemí nemocnice, je dnes ve vyspělých zemích mateřská úmrtnost mizivá, ale krvácivé stavy v souvislosti s těhotenstvím a porodem pochopitelně nezmizely, protože ani jejich přirozený důvod, rození dětí, hned tak nezmizí.
Těhotné čtenářky by možná měly tento odstavec přeskočit, ale, na druhou stranu, alespoň si dobře rozmyslí svůj případně plánovaný alternativní porod někde v domácnosti, nebo dokonce „úplně přirozeně“ venku v přírodě.
Následuje neúplný výčet důvodů pro těžké krvácení v souvislosti s těhotenstvím a porodem:
- Náhlá porucha srážení krve, vyprovokovaná porušením celistvosti tkání během porodu (asi nejčastější příčina mateřských úmrtí, tzv. DIC, diseminovaná intravaskulární koagulace).
- Nesprávně uložená placenta, tzv. vcestné lůžko.
- Předčasné odloučení placenty.
- Nedokonalé odloučení placenty po porodu.
- Prasklé mimoděložní těhotenství.
- Prasklá děloha.
- Ochablá děloha.
- Rozsáhlé porodní poranění...
Nejde o to, samoúčelně maminky strašit nebo se nad ně povyšovat, ale pravda je, že hledání silných rodinných zážitků ve srovnání s rizikem zanechání sirotka bývá pro dobře dosažitelné a vždy připravené porodníky tak nějak těžko pochopitelné.
Porodníci průkopníci
Není divu, že právě porodníci se stali průkopníky v léčebném podávání krve rodičkám, kterým často hrozila smrt vykrvácením. Na dostatečně bezpečné podávání transfuze, podložené znalostmi o systémech krevních skupin, si museli všichni pacienti počkat až do první poloviny 20. století.
Ačkoliv se tedy ze začátku jednalo spíše o zoufalé „poslední pokusy“, díky určité pravděpodobnosti dostačující krevní shody byla alespoň část pacientek transfuzí zachráněna před jinak neodvratitelným koncem.
Srozumitelně o krevních skupinách
|5 minut čtení
Jak to technicky provést?
Dnes jsme zvyklí jen vypsat správnou žádanku a počkat, až nám hematologické oddělení dodá perfektně připravený vak s nesrážlivou, pečlivě biologicky zkontrolovanou krví požadované krevní skupiny. Cena kolem 1500,- Kč. K tomu samozřejmě patří jednorázový, sterilní transfuzní set, který ale určitě najdeme někde ve skladovací skříni.
Vůbec si neuvědomujeme, s jakými technickými potížemi bychom se potýkali, kdybychom chtěli provést transfuzi bez toho, že bychom měli k dispozici současné vybavení.
Jen namátkou:
- Jak přenést čerstvou krev, aby se mezitím nesrazila?
- Jak odejmutou, zpěněnou krev zbavit nežádoucích vzduchových bublin?
- Jak a kudy zajistit plynulý přítok krve pro příjemce?
- Jak zabránit chladnutí a jak zabránit znečištění krve?
Doktoru Blundellovi se podařilo najít na svou dobu velmi dobré řešení hned několika technických problémů. Do té doby se lékaři, experimentátoři i šarlatáni pokoušeli vpravovat krev z jednoho těla do druhého (zvířecího i lidského) různými až podivnými způsoby.
Musíme si ovšem uvědomit, že původní pokusy o převod krve nebyly transfuzemi v dnešním slovy smyslu, tedy nebyly vedeny snahou nahradit ztracený objem obíhající krve. Navíc vždy byla mnohem oblíbenější (a jednodušší) naopak metoda pouštění žilou, ať už technikou přímého protětí cévy, nebo přikládáním pijavek na kůži.
Záznamy o krevních převodech máme už ze starověku. Někdy nám jejich účel zůstává nejasný, jindy se jednalo o pokus odstranit určité projevy nemoci dodáním „zdravé“ krve, nejčastěji lidské nebo beránčí. Léčila se tak zuřivost, špatná rovnováha tělních šťáv nebo různé záchvaty. Indikace podání mladé krve za účelem oddálení smrti již zavání černou magií.
Často byla smrt naopak výsledkem takové „léčby“, jako se to prý přihodilo papeži Inocenci VIII. (Který mimochodem po celý svůj pontifikát pilně podporoval inkvizici a potírání čarodějnictví.) Následkem převodu prý zemřel on i všichni jeho tři mladí dárci...
Nejjednodušší aplikace krve byla pitím nebo koupelemi či obklady. Přímo do krevního řečiště se vpravovala pomocí přímého propojení kovovou trubičkou. Věci znalejší lékaři zaváděli jeden konec do povrchové tepny dárce, aby krev získala potřebný tlak, a druhý do otevřené žíly příjemcovy.
Jinou metodou bylo odebrání dárcovy krve do velké stříkačky a její následné vpíchnutí příjemci. Krev také mohla být nejdříve najímána do misky, a pak teprve vpravena do druhého těla.
Chytrý gravitátor
V roce 1824 doktor Blundell publikoval (v dodnes vydávaném a všeobecně respektovaném lékařském časopisu Lancet) technický výkres svého vynálezu, tzv. gravitátoru. Jednalo se o měděný trychtýřek, prostoupený na výtoku systémem několika komůrek, díky kterým se odebraná krev „zklidnila“, a mohla poslušně a bez bublinek vytékat ven.
Popis transfuze
Vlastní převod krve pomocí Blundellova gravitátoru, kdesi v Londýně devatenáctého století, mohl vypadat asi takto:
K lůžku krvácející, vlastně téměř umírající rodičky, byl přizván otec porozeného dítěte. Měděný gravitátor (vyrobeno firmou Maw & syn, Aldermanbury) je již připraven, upevněn v držáku nad jejím lůžkem. Ženě bude nejdříve třeba zavést do žíly tenkou stříbrnou trubičku.
Jelikož povrchové žíly pacienta, postiženého velkou krevní ztrátou, jsou vždy zcela vyprázdněné, je nutno nejprve za pomoci skalpelu naříznout kůži, cévu nalézt, vypreparovat, obnažit a otevřít. Trubičku je poté zavedena do žíly, směrem k srdci. Ohebnou hadičkou bude napojena na výtok gravitátoru.
Potom stojící manžel umístí jednu paži volně nad gravitátor. Obvyklým způsobem, tedy stejně jako při pouštění žilou, mu je protnuta vhodná, silnější žíla, až jeho krev počne stékat do otevřeného ústí trychtýře a hromadit se uvnitř. Pokud se trychtýř příliš naplnil, je potřeba stiskem žíly pod ranou proud pozastavit. (Pokud je proud příliš slabý, takže z krev rány jen stěží odkapává, musí se operace ukončit.)
Nyní krev plynule stéká z manželovy otevřené žíly skrze gravitátor, hadičku a stříbrnou trubičku až do žíly pacientky. Rychlost převodu lékař průběžně hlídá, aby nedošlo k přetížení srdce. Zvýšením polohy gravitátoru dojde k urychlení, snížením polohy se přívod krve zpomalí.
Výsledky
Pak již nezbylo než sledovat životní funkce zemdlelé rodičky a čekat, jestli se její stav začne zlepšovat. Když jí přálo štěstí, když se dodaná krev shodovala v rámci systému krevních skupin, když byla transfuze podána včas, když se neobjevily technické problémy ani další zdravotní komplikace, žena přežila.
Doktor Blundell průběžně publikoval několikerá souhrnná sdělení, která prospěšnost metody krevní transfuze jednoznačně potvrzovala. Experimentálně se zabýval též možnostmi krevních převodů mezi zvířaty. Zjistil, že krev mezi jednotlivými druhy nelze libovolně zaměňovat, a jako náhrada lidské krve mu připadala nejslibnější krev koňská...
Kromě porodnictví, fyziologie a intenzivní výuky studentů se Blundell věnoval i břišní chirurgii. S pomocí mnoha pokusů na zvířatech vyvinul několik nových chirurgických postupů, které našly uplatnění jak v chirurgii, tak v gynekologii. Zemřel v 87 letech, v ústraní, jako velmi bohatý muž.
Jeho bojovnost a nadšení ve snaze o záchranu lidského života, které se tak naléhavě snažil přenést na své studenty, nebyly nikdy planým riskováním, ale racionálními postupy, založenými na jeho vědeckém způsobu myšlení, neúnavném experimentování na zvířatech a vynikajících technických schopnostech.
