Matka příroda jaksi nepočítala s tím, že lidstvo jednoho dne přijde s nápadem mísit zaživa krev dvou různých lidí, a tak vybavila naši krev přirozenými protilátkami proti červeným krvinkám jiného člověka. Kdo dočte celý článek, snadno pochopí, odkud se vzal systém krevních skupin. Odpověď na otázku najdeme na povrchu červené krvinky, na její buněčné membráně.
Každá červená krvinka má...
Lidská červená krvinka (erytrocyt) je velmi jednoduchá buňka s úzce specializovanou pracovní náplní, což je doprava kyslíku. Nemá buněčné jádro. Je to vlastně jen jednoduchý váček, naplněný krevním barvivem – hemoglobinem. Dává červenou barvu celé krvi.
...geniální tvar
Tím, že uvnitř erytrocytu chybí buněčné jádro, získala buňka geniální tvar. Existuje pro něj sice odborný termín bikonkávní, ale srozumitelnější bude popis, že pod mikroskopem vypadá jako kulatá placička, kterou někdo uprostřed zmáčkl prsty.
Bikonkávní tvar dodal buňce erytrocytu vynikající ohebnost, takže se bez úhony protáhne úzkými vlásečnicemi a dopraví kyslík všude, kde je ho třeba. Bikonkávní tvar navíc zvětšuje povrch buňky, takže výměna dýchacích plynů směrem dovnitř i ven se děje na maximální ploše.
...obal neboli membránu
Plášť živočišné buňky je utkán ze dvou vrstev tukových částic, z molekul lipidů. V takovém jednoduchém obalu jsou nadto zakotveny ještě jiné, složitější útvary, které tam plní svou určenou funkci (i když ne vždy víme, jakou přesně).
...a na membráně antigeny
V membráně červené krvinky bychom za pomoci elektronového mikroskopu mohli pozorovat různé zajímavé útvary:
- Stavební vychytávky. Tukový obal jednoduše drží obsah krvinky pohromadě. Chytrým způsobem jsou do něj navíc vetkány bílkoviny, které mnohonásobně zvyšují jeho pevnost. Dokonce mohou tvar krvinky aktivně měnit. Zdokonalují strukturu, a proto je nazýváme strukturální bílkoviny.
- Dveře a okna. Jiné útvary slouží jako kanály pro vstup částic, pro které je jinak membrána neprůchodná. Skrze taková vrátka např. vstupuje do červené krvinky výživa, skrze jiná vrátka proudí tam a zpátky minerály.
- Přistávací plochy. Na povrchu membrány nalezneme i jakési přistávací plochy neboli vazebná místa (receptory), na které se vážou jiné látky.
- Glykokalyx. Tímto podivným slovem označujeme slizovitou vrstvičku na povrchu živočišné buňky. V elektronovém mikroskopu vypadá jako spletité houští větviček. Slizovitý, cukerný glykokalyx dodává buňkám mechanickou odolnost asi tak, jako když nasliníme prst, aby z něj šel bezbolestně stáhnout příliš malý prsten. Kluzkost povrchu krvinek zajistí, aby se nepoškodily při těsném setkání mezi sebou nebo s cévní stěnou.
Útvarů na povrchu červené krvinky je víc, ale často přesně nevíme, k čemu tam slouží. Jednoznačně ale víme, že mnohé z nich mají důležitou biologickou vlastnost. Působí jako antigeny.
Červená krvinka: skromný a poctivý pracant
|5 minut čtení
Pozor, cizí antigen
Antigeny najdeme na povrchu zrnka pylu, na bakterii nebo viru, na buňce transplantovaného srdce, a konečně, i na červené krvince.
Obecně platí, že svých vlastních antigenů, tedy útvarů na vlastních buňkách (kanály, receptory, glykokalyx...), si tělo pochopitelně nevšímá a nechává je v klidu vykonávat svou práci. Zato antigeny cizích buněk působí jako výstražné praporky. Budí pozornost imunitního systému, který je podle geneticky daných znaků rychle rozpozná.
Imunitní systém zajišťuje obranyschopnost organismu, a proto si při pohledu na cizí antigen řekne něco v následujícím smyslu:
„Tenhle útvar neznám. Je mi úplně jedno, jestli to mají být nějaké receptory nebo glykokalyx, prostě je to cizí. Co kdyby tuhle výbavu měla na sobě třeba bakterie, která se chystá parazitovat na našich buňkách? Ať je to co chce, budu tomu prostě říkat antigen, a pro jistotu to celé hned zneškodním...“
Zahájí se imunitní odpověď a začnou se vytvářet protilátky.
Přesně to slovo antigen vyjadřuje: anti (= antibody, protilátka), a gen (= generování, tvorba). Odpovídající protilátka se na cizí antigen ochotně přilepí neboli naváže. Více protilátek slepí dohromady více částic, až se vytvoří šikovné sousto, které snadno pohltí a rozloží bílá krvinka – makrofág. Cizorodý materiál je tak úspěšně zlikvidován.
Přirozené protilátky? Odkud? Proč?
Matka příroda jaksi nepočítala s tím, že lidstvo jednoho dne přijde s nápadem mísit zaživa krev dvou různých lidí, a tak vybavila naši krev přirozenými protilátkami proti cizím erytrocytům.
Je to tak, a týká se to systému krevních skupin „AB0“ (systému „á-bé-nula“). Z nějakého, ne zcela jasného důvodu, kolují v naší krvi protilátky proti cizím červeným krvinkám nesoucím tzv. antigen A nebo B. Pokud některý z těchto dvou antigenů sami nemáme, náš imunitní systém je rozpozná jako cizí, i když je v životě neviděl. Existuje teorie, že se tyto protilátky začnou vytvářet brzy po narození jako odpověď na setkání s různými mikroorganismy, které pochází z vnějšího prostředí, a které na sobě nesou antigeny podobné těm na krvinkách.
Kdo dočetl až sem, pochopí obecnou podstatu krevních skupin
Už víme, co udělá protilátka, když na nějaké buňce najde „svůj“ antigen. Nalepí se na něj a způsobí, že se všechny takto poznamenané buňky začnou slepovat dohromady. Tomuto jevu se říká shlukování neboli aglutinace. (Všeobecně známé je slovo gluten = lepek, lepidlo, třeba v mouce). Stejný princip platí pro krev:
- Na membráně červené krvinky je přítomen určitý antigen.
- Zároveň mohou být v krvi přítomny protilátky proti antigenům z cizích krevních skupin.
- Při smíšení krví dvou odlišných skupin si protilátka „svůj“ antigen na cizí červené krvince najde a nalepí se na něj.
V případě červených krvinek se shlukování říká hemaglutinace, doslova slepení krve. Slepení do chumlu červeným krvinkám vůbec nesvědčí. Jejich membrána se rozruší, a poškozené krvinky se začnou rychle rozpadat. Tento stav nazýváme hemolýza, doslova rozpad krve.
„Krevní skupina je pojmenována podle antigenů, které jsou na membráně červených krvinek dané krve.“
Příkladem může být znovu systém krevních skupin AB0 („á-bé-nula“), kde se podle jednotlivých antigenů rozlišují čtyři krevní skupiny: A, B, AB a „nula“.
Krevní skupina je vrozená
Struktura všech tkání lidského těla je uložena v dědičných genech. Je v nich tedy zapsáno také to, jak bude celá červená krvinka vypadat a jaké antigeny bude mít ve své membráně. Pokud ani jeden z rodičů daný antigen na svých krvinkách neměl, nemůže ho mít ani jejich potomek.
O tom, jestli se na červené krvince daný antigen vytvoří nebo nevytvoří, rozhoduje dědičnost.
O tom, jaké protilátky budou v krvi, se takto jednoduše vyjádřit zdaleka nemůžeme. Dědičnost o nich přímo nerozhoduje. Pro pochopení krevních skupin však postačí vědět, že protilátky proti některým antigenům jsou v krvi od narození a jiné se mohou tvořit na základě rozličných podnětů v průběhu celého života.