Přikládání pijavic (hirudoterapie) rozhodně nepatří mezi zapomenuté metody temného středověku. Praktikuje se dodnes, a v určitých indikacích má i své vědecké opodstatnění.
Pijavice a jejich pomocník hirudin
Pijavice jsou červi – draví, nebo parazitičtí. V tropických deštných pralesech se vyskytují dokonce i pijavice suchozemské, které se na své oběti spouštějí z větví stromů a keřů, ale ostatní druhy najdeme ve vodě. Ty, které nás v souvislosti s hirudoterapií zajímají nejvíce, jsou typičtí parazité: Živí se krví, kterou vysají svému nedobrovolnému hostiteli. Poté, co mu nejprve svými drobnými čelistmi proříznou kůži, se rozběhne velice důležitý proces:
Pro pohodlnou konzumaci vypouštějí pijavice do rány protisrážlivou látku, která po celou dobu krmení udržuje krev správně tekutou. Látka se jmenuje hirudin.
Hirudin, sloučenina bílkovinné povahy, potlačuje faktory, které se podílejí na srážení krve. Je považován za nejsilnější přírodní protisrážlivou látku. Až do objevení heparinu byl znám i jako jediná látka působící preventivně proti krevním sraženinám.
Léky s hirudiny se v České republice nepoužívají, ale tzv. přikládání pijavic do jisté míry ano, a to jako pomocná léčba žilních nemocí, chronických otoků, bércového vředu, ale třeba také hemoroidů. Uplatňuje se i v transplantační a plastické chirurgii. Ve všech vyjmenovaných případech se na vzniku a vývoji onemocnění podílí porucha průtoku krve tkáněmi (porucha mikrocirkulace).
Hirudin s protisrážlivými účinkem, v kombinaci s ostatními bioaktivnímu složkami, které se při hirudoterapii dostávají do krve pacienta, poměry mikrocirkulace vylepší. Dosáhne se vyššího zásobení tkání kyslíkem, účinnějšího odplavování toxických zplodin, a tím i rychlejšího hojení.
Hirudo medicinalis
Nejdříve si trochu představíme hlavního aktéra hirudoterapie, samotnou pijavku lékařskou (Hirudo medicinalis). Pijavky jsou dnes v přírodě vzácné, a proto se pro léčebné účely chovají v umělých líhních. Uzavřeny ve skleněných nádobách s vodou se krmí teplou hovězí krví, která je nalita do vepřového střívka, na obou koncích zauzlovaného. Trávení krve probíhá velice pomalu díky zvláštně utvářenému zažívacímu ústrojí s postranními zásobními vaky. Pijavka tak vydrží bez potravy více než rok. Existuje mnoho specializovaných biofarem, jejichž provoz je velmi přísně normován a dozorován (Německo, Francie).
Živé i mrtvé pijavky (stejně jako extrakty z jejich těl) byly a jsou předmětem čilého celosvětového obchodu. Masivní sběr pijavek v přírodě v spolu s devastací jejich přirozeného prostředí (intenzivní chov ryb, meliorace a zánik tůní a stojatých vod) vedly téměř k jejich vyhubení. Ojediněle se u nás můžeme s pijavkou lékařskou setkat ještě na Moravě.
V České republice je pijavka lékařská v Červeném seznamu ohrožených druhů jako kriticky ohrožená.
Zástupci třídy pijavic jsou hermafrodité, podobně jako žížala. Dospělá pijavka lékařská měří 10-15 cm. Má pět párů očí a na obou koncích těla jednu přísavku. Ta na zadní části je větší a slouží k přichycení k podkladu (kámen, rostlina, sklo nádoby), menší přísavka vepředu jsou ústa. Pokud právě neplave, pohybuje se pijavka s pomocí svých dvou přísavek jako píďalka. Ústa mají tři čelisti, které se k sobě sbíhají, takže po přisátí po sobě zanechávají charakteristickou ranku ve tvaru písmene „Y“. Jako jeden z mála příslušníků svého rodu má pijavka lékařská čelisti dostatečně silné na to, aby si poradily i s lidskou kůží.
Jak probíhá léčebná procedura
Stovky let se postupuje stejně: V množství několika kusů se pijavky přiloží na vybraná místa po těle a nechají se na kůži přisát. Zatímco pijí, uvolňují do krevního oběhu pacienta produkty svých slinných žláz – hirudin a další bioaktivní látky. Na konci procedury, která trvá až několik desítek minut, samy odpadnou, napité tak, že zvětšily svou hmotnost 2-5 krát. Na kůži po nich zůstane drobná krvácivá ranka (účinek hirudinu!), která se přelepí náplastí a během pár týdnů se zahojí.
Dnes se přístup změnil pouze s ohledem na fakt, že pijavky, přicházející do kontaktu s lidskou krví, se nesmí stát rizikem nákazy přenosnými chorobami pro dalšího pacienta. Kromě hirudinu vstřikuje pijavka do těla hostitele ještě látky s účinkem proti bolesti, látky znecitlivující, antibiotika, antihistaminika (proti alergii) a látky rozšiřující krevní cévy.
Díky důmyslné kombinaci směsi látek ve slinách je přisátí pro hostitele téměř nebolestivé, což je pochopitelně v souladu s přirozeným cílem parazita nenápadně se nakrmit.
Němečtí zastánci hirudoterapie sledovali v rámci jednoduchého (neoficiálního) průzkumu 150 pacientů s různými obtížemi. Nejčastěji to byly bolesti a záněty pohybového ústrojí (artróza, záněty šlach), cévní choroby (křečové žíly, žilní trombóza a záněty žil) a onemocnění kůže (otoky, záněty). U 62 % pacientů měly již dvě po sobě jdoucí aplikace pijavek dostatečný léčebný efekt. Jako nežádoucí účinky byly popsány ojedinělé alergické reakce u pacientů, kteří už dříve trpěli jinými alergiemi (např. astmatici), a dále místní reakce, jako jsou svědění, otok, zarudnutí a bolestivost v místě kousnutí.
Názory se různí
Tisíce let starou léčbu, kterou podle archeologických nálezů podstupovali i egyptští faraonové, dnes u nás poskytují léčitelé a některá (soukromá) zdravotnická zařízení. S hirudoterapií se můžeme setkat jako se součástí komplexní lázeňské léčby. Tradičně se hirudoterapie používá např. v Rusku, Polsku a na Ukrajině, populární je mimo jiné i v Německu, Velké Británii, ve Francii, v USA, Kanadě nebo v Austrálii... V těchto zemích se dají často živé pijavky lékařské koupit v lékárně a určité postupy hirudoterapie jsou dokonce hrazeny ze zdravotního pojištění.
V našich lékárnách nám hirudoterapii připomenou spíše jen historické dekorace v podobě typických, často nádherně zdobených hrnců z kameniny, ve kterých se v 19. století tito užiteční červi přechovávali.
Ačkoli se o hirudinu jako o základním představiteli protisrážlivých léčiv píše v každé učebnici farmakologie, k hirudoterapii se česká lékařská obec staví spíše rezervovaně, jako ostatně ke všem alternativním metodám...
