Zatímco je téma ADHD dostatečně "profláknuté", o jeho sestřičce – poruše pozornosti bez hyperaktivity, zkráceně ADD, se moc nemluví. A tak, když si rodič při zmínce o ADHD představí obtížně zvladatelné dítko se značnou přemírou energie, u ADD neví a tápe. Jaké jsou děti „ádéďáci“ a jak se liší od "ádéháďáků"? A dokázal by princ s ADD zachránit sebe i svou princeznu zcela sám?
Diagnóza ADD má s ADHD mnoho společného. U obou je narušená pozornost a soustředění. Jedinci, kteří touto poruchou trpí, mají potíže s koncentrací. Myšlenky jim víří všemi směry a oni jako by nezvládali (nebo ne většinou) sledovat jen jednu konkrétní z nich. Ze soustředění je vytrhne i ten nejmenší podnět zvenčí: klepnutí tužky, zakašlání, zvuk projíždějících aut pod oknem – nebo impuls přicházející z vlastního těla: zakručení v břiše, spadlý pramen vlasů, ale i nápad, který právě dostali.
Děti zasněné a do vlastního světa plně zabrané
Právě tak děti s ADD neboli poruchou pozornosti bez hyperaktivity na své okolí působí. Jako ve snách. Jeden by řekl, že jsou mimo. Často je přistihnete nehnutě sedící s pohledem upřeným v dál i u jednoduchých činností, které by jiné – obdobně manuálně zručné a inteligentní dítko mělo doslova za pár minut. Oni nad nimi ale stráví klidně hodinu. Najednou totiž vypnou a v myšlenkách putují neznámo kam.
Ráno je pošlete převléct se a po patnácti minutách a 5 zavoláních k snídani je najdete nahaté sedět s oblečením vedle sebe. V tom lepším případě. V horším si na své svršky ani nevzpomenou.
Není nic špatného ani překvapivého na tom, když se člověk do svých představ ponoří. U zdravých dospělých to bývá v případě monotónních a dobře známých činností. Tam, kde si to mohou dovolit. V tramvaji cestou do práce, při chůzi domů, nad hrnkem ranního čaje nebo odpolední kávy. Ve chvílích, kdy myšlenkový podprogram jede na autopilota a dovolí mysli bezpečně se odebrat do zajímavějšího světa.
Jenže zatímco vy se z vlastních představ vrátíte do reality mrknutím oka, u „adéďáků“ to vypadá, jako by k vám na Zem ani nechtěli. Dostat je zpátky je zatraceně složité. A to nejen pro rodiče a vychovatele, ale i pro ně samotné. Snaha o soustředění a návraty z říše fantazie dětem s ADD odčerpává spoustu energie. Nepoměrně více než jejich kamarádům a spolužákům. Proto oproti nim bývají mnohem více unavené.
Dokončit úkol? A jaký prosím?
Typická otázka dětí s ADD. Zdá se, že zatímco na ně mluvíte, oni neposlouchají. A cože to měly vlastně udělat? I u činností, které je ještě před chvílí bavily, dlouho nevydrží. Vypracovat úkol do školy, i když atraktivní (a nesmějte se, i takové jsou), lze připodobnit k boji s čtyřhlavou saní. Přitom ne z důvodu, že by k jeho splnění v přijatelném čase neměly dostatek vnitřního potenciálu. Potíž je, že se na něj nesoustředí.
A nejen to. Snadno zapomínají. Postižena bývá častěji paměť krátkodobá a tzv. pracovní než ta dlouhodobá. Co to znamená? V praxi třeba to, že zadání úkolu potřebují několikrát v průběhu času zopakovat. Ve třetině rozdělané činnosti se totiž zasní, myšlenky jim odvane poryv nových nápadů, a oni se jen problematicky a násilně vracejí zpět. Když se to nakonec podaří, nepamatují si, kde skončili nebo na co by si měli dát pozor.
Ruku v ruce s roztržitostí a s ní související zapomětlivostí trápí děti s ADD (nebo spíš jejich rodiče a vychovatele) také odbíhání od rozdělaných činností. Nepodaří se jim dokončit zdaleka tolik úkolů, kolik by sami chtěli. A opět ne, že by je vypracovat z hlediska intelektu nezvládli. Jen je v průběhu i krátkého časového intervalu zaujme něco jiného, čemu svou pozornost bezděky věnují. A… zapomenou na to, co už dělali.
Zlepšete soustředění a koncentraci sebe i svých dětí
|5 minut čtení
Kde je zakopaný pes
Paradoxně tu není problém v tom, že by děti s poruchou pozornosti měly pozornosti málo. Ve srovnání s ostatními ji mají průměrně – nedokáží ji ale zaměřit na jednu konkrétní věc a té se držet. Představte si třeba klubko hadů. Svíjí se, plazí se přes sebe a vy máte sledovat jen jednoho z nich. Co had, to provazec souvisejících podnětů. Dítě s ADD ale sleduje všechny hady! Soustředit se jen na jednoho vydrží pouze malou chvíli, pak se mu ve shluku ostatních ztratí a ono upne pozornost na jiného. A za chvíli se to celé opakuje!
Aby to nebylo tak jednoduché
Zpátky k soustředění. Nic není jen černé nebo bílé a u dětí s ADD to platí jakbysmet. Jsou činnosti, u kterých se jim koncentrovat daří – třeba i nadprůměrně dlouho. Žel, často se nejedná o takové, které by rodiče označili za „hodnotné“ nebo „aktuálně potřebné“. Typickým příkladem jsou počítačové hry. Od těch dítka s ADD ani s ADHD dobrovolně neutečou, což ostatně potvrzují i neurologové.
Zajímavý efekt nezůstal bez povšimnutí. Vývojáři her jej zkoumali spolu s vědci a ve vzájemné spolupráci vyvinuli první „léčebnou“ hru – ano, čtete zcela správně, léčebnou – pro jedince trpící poruchou pozornosti.
Historický milník: Mobilní hra EndeavorRX z dílny vývojářského studia Akili Interactive je prvním oficiálně schváleným lékem pro děti ve věku 8-12 let s narušenou pozorností. Po několikaletém snažení ji na území USA uznal úřad pro kontrolu potravin a léčiv Food and Drug Administration (FDA).
Máme tu tak první vlaštovku, která vrhá nové – a příznivé – světlo na rodiči i pedagogy často zatracované hraní počítačových (a mobilních) her. Není se přitom čemu divit – herní aktivity na počítači a mobilních zařízeních zodpovědně vybírané příčetnými rodiči mohou schopnosti jejich potomků rozvíjet a pomáhat dohnat některé vývojové milníky. Jako u všeho ale i tu platí všeho s mírou.
Ať si hrají! Bezpečné hry pro děti na Android zdarma
|6 minut čtení
Diagnostika ADD. Vyhodnocení je někdy sporné
Určení, zda dítě má či nemá ADD, spadá do kompetence neurologa. Ten by měl diagnózu stanovit ve spolupráci s psychologem (příp. psychiatrem), rodiči a školou. Nezřídka se totiž chování a s ním přidružené obtíže, v rámci předškolního věku považované za „přirozenou dětskou nepozornost“, změní ve školní lavici na „problém“ nemalého rozsahu. Žák tu musí sedět, naslouchat a vnímat nové učivo několik hodin každý den – jenže právě to je pro „ádéďáky“ a „ádéháďáky“ značně nesnadné.
Detekce poruchy pozornosti se opírá o 2 podstatné skutečnosti:
- obtíže se objevily před 7. rokem života a
- nejsou způsobeny rozumovou nedostatečností. Jinými slovy, výkon dítěte je nižší než jeho potenciál.
Diagnostiku mohou znesnadnit specifické poruchy učení (dyspraxie, dyslexie aj.), stejně jako výrazné osobnostní rysy jedince. A také… nadprůměrný intelekt. Jeho projevy jsou někdy mylně zaměňovány právě s ADD/ADHD, přitom se jedná o běžnou (byť možná intenzivní) nepozornost dítěte u úkonů příliš jednoduchých, příliš jednotvárných nebo nadmíru neatraktivních.
Nesnáze ve škole
Více než jinde se ADD projevuje ve školních lavicích a při plnění domácích úkolů. Jako rodič se proto obrňte trpělivostí. S roztržitostí se pojí řada chyb a potíží:
- Nesplnění časového limitu.
- Nepořádek ve věcech.
- Zapomenutí, kde se v rozpracované úloze dítě právě nachází a jaké je její zadání.
- Zaznačení výsledku do nesprávného řádku (čímž se logicky ze správné odpovědi stane chybná).
- Snadné odvedení pozornosti vzhledem k přílišné citlivosti na okolní podněty.
- Potíže s vykonáváním řetězových příkazů: udělej tohle, pak tohle, nakonec tohle a až skončíš, přijď sem.
- Úzkostné stavy, deprese, nízké sebevědomí, pocity nedostatečnosti.
- Ztížené navazování sociálních kontaktů.
Je to vše? Zřejmě ne. Přesto nezoufejte – k tomu není důvod. ADD se u každého projevuje trochu jinak a není typické, že by jeden člověk trpěl všemi příznaky.
Je třeba se bát? Vyroste z toho?
Říká se, že ADD plně „nevyléčíte“. Projevy však s věkem slábnou. Nejprve je ovšem třeba pochopit, co za poruchou stojí. Pes je zakopán v centrální nervové soustavě (CNS), resp. v narušení jejího výkonu. U jedince s ADD dochází k jejímu pomalejšímu zrání. Přitom jak CNS dozrává a mladý člověk se sám se sebou učí žít, ony rušivé projevy ADD pomalu odeznívají.
Vraťme se k úvodní otázce
Víte, jaká to byla? Ano, tato: „Dokázal by princ s ADD zachránit sebe i svou princeznu zcela sám?“ Ale jistěže. ADD není porucha intelektu, nejedná se o žádné duševní onemocnění, ani o fyzickou nedostatečnost. Princ s ADD by možná cestou bloudil v myšlenkách (a vzhledem k nim tak trochu i krajinou). Občas by zapomněl, cože to vlastně chtěl – aby si svůj cíl za pár chvil (no dobře – možná delších chvil) zase vybavil. A nakonec by ještě všechny překvapil, jak si svou záchranou akci dobře rozmyslel.
Jen aby se princezna dřív nezachránila sama nebo našeho prince nepředběhl někdo jiný, krapet akčnější.
