S nudou se v životě setká každý člověk, ale skutečnou výzvou je pro některé z nás stav „nedělní neurózy“, která se nudě vzdáleně podobá. Pokud se člověk v takové situaci správně zorientuje a přijme ji jako signál, že má něco podstatně změnit, vyhrál svůj životní jackpot.
Zatímco stereotyp pracovního dne nás spolehlivě vede od jedné činnosti k druhé, den nicnedělání nás dokáže vykolejit nedostatkem obvyklých vzruchů. Nedělní neurózou pak nazýváme volný čas, který (podobně jako nuda) není vnímán příjemně. V něčem se nudě podobá, ale má mnohem hlubší kořeny.
Co se stane v neděli
Pochopitelně to nemusí být právě neděle. Podstatné je, že člověk ztratí rutinu všedního dne a náhle zůstává ponechán napospas sám sobě. Různí obětavci a neúnavní lidé, kteří nejsou zvyklí po svém odpočívat, podléhají úzkosti z prázdnoty. Bývají pro okolí i pro sebe samotné obtížní až otravní svou nepochopitelně špatnou náladou. Pokud jim někdo v dobrém úmyslu dvacetkrát za odpoledne udělí radu ve stylu: „Tak si prostě odpočiň! Nejsi ty náhodou workoholik?“, dočká se výbuchu zlosti nebo pláče. Není na místě odsuzovat, posmívat se ani, se sám hroutit. Snažme se porozumět.
Čas na otázky
Následující výčet otázek pomůže pochopit pocit bezradnosti, který se nezvaně vplížil na místo vytoužené relaxace. Takové a další, byť nevyslovené a většinou i málo uvědomované otazníky, jsou pravým zdrojem nastalé duševní nepohody. Dráždí. Trýzní. Budí úzkost.
- Co mám teď dělat?
- Jak mám reagovat, když není na co reagovat?
- Když na nic nereaguji, je to v pořádku?
- Proč nedokážu normálně odpočívat?
- Nejsem já nějaký omezený, že nemám pořádného koníčka?
- Co mě vlastně těší?
- Mám radost ze své práce?
- Má moje práce smysl?
- Co tu po mně jednou zůstane?
- Jsem pro někoho důležitý?
- Jsem dobrý člověk?
- Jsem šťastný?
- Dělám v životě opravdu to, co chci dělat?
- Žiji podle svých vlastních hodnot, nebo mi je vnutili?
- Co když marním svůj čas?
- Co je v životě důležité?
- Jaký smysl má můj život?
A jsme u toho. Podstatou nedělní neurózy je, že začneme přemýšlet o tématech, na která jindy není čas. Vynoří se znepokojivé otázky, ale odpovědi na ně buďto vůbec neznáme, nebo jsou zoufale neuspokojující. Člověk nemusí být žádný filosof, aby z toho pocítil úzkost. Potřeba vidět smysl v tom, co dělám nebo jak a pro co žiji, je každému, alespoň průměrně inteligentnímu člověku přirozená. Může se proti podobným úvahám obrnit cynismem, může před nimi utíkat k práci nebo se raději zaměstnat budováním kariéry či hromaděním a utrácením peněz, jenže ve chvíli klidu ho zase doženou.
Dokud nenajdeme odvahu k jisté inventuře životních hodnot a k příslušným změnám svého chování, znovu a znovu se budeme propadat do hlubiny úzkosti, které říkáme existenciální vakuum.
Když chybí smysl
Pochybnosti o smysluplnosti vlastního života vedou od neurčitých pocitů nespokojenosti až po hluboké duchovní krize. Chybění smyslu figuruje na pozadí řady psychiatrických diagnóz, jako jsou různé depresívní a úzkostné poruchy, syndrom vyhoření, stavy po psychických traumatech, psychosomatická onemocnění nebo závislosti na alkoholu či drogách. Naléhavým otázkám po smyslu života se prakticky nikdy nevyhnou lidé těžce nemocní, lidé na sklonku života a ani ti, kdo prožili nějakou velkou ztrátu nebo útrapy.
Psychoterapeutických směrů, které se přímo soustředí na téma hledání životního smyslu, je více. Nejznámějším z nich je logoterapie, vyvinutá rakouským psychiatrem Viktorem Emilem Franklem. Ve své práci zúročil vlastní životní zkušenost, získanou za druhé světové války pobytem ve vyhlazovacím koncentračním táboře. Logoterapie (logos zde znamená smysl) vychází z těchto základních principů:
- Každý zážitek, pozitivní i negativní, může člověka obohatit a povznést.
- Smysl nacházíme v činech. Největší hodnotu pak mají ty, které vykonáme nejen pro sebe, ale hlavně s ohledem na druhé.
- Smysl lze najít dokonce i v utrpení, pokud se k němu člověk zaujme správný postoj.
Metody logoterapie jsou dnes podrobně vypracovány a přizpůsobeny pro léčbu konkrétních psychických potíží, často v kombinaci s postupy kognitivně behaviorálními (KBT) a psychoanalytickými. Uplatňují se velmi dobře v paliativní medicíně, tj. při péči o nevyléčitelně nemocné a umírající pacienty. Vraťme se ale zpět k tématu nedělních neuróz.
První pomoc: „Co si žádá tato chvíle?“
Napětí, které přináší nicnedělání, lze samozřejmě chápat jako důsledek prosté nudy. V tom případě nezbývá než uznat, že pokud podněty nepřicházejí zvenčí, musíme si je hledat sami.
Odkud pramení nuda a jak se jí ubránit
|5 minut čtení
Máte pocit, že se spíš poznáváte v projevech nedělní neurózy? V tom případě zkuste následující:
- Výhled na volné i pracovní dny, které byly nebo přijdou, pusťte z hlavy.
- Soustřeďte se na nynější okamžik.
- Vaším úkolem bude dát mu smysl – prožitek, sdílení a sebepřesah.
Prožitek
Prožijte danou chvíli naplno, aby jen tak marně neodplynula. Začněte u sebe. Všimněte si, co hlásí všech pět vašich smyslů – zrak, sluch, čich, chuť i hmat. Rozhlédněte se kolem sebe, zaposlouchejte se...
Lze provést následující kratičké, ale velmi účinné dechové cvičení: Postavte se, zavřete oči a volně dýchejte. Soustřeďte se přitom na představu stromu.
- Výdech – z nohou mi vyrůstají kořeny, zavrtávají se do země a táhnou mě dolů.
- Nádech – teď natahuji z kořenů vodu. Voda a síla vzlínají vzhůru a rozlévají se mi do těla.
- Výdech – vrůstám...
- Nádech – táhnu...
- ... atd. Dopřejte si zhruba 5-10 opakování cyklu.
Díky této jednoduché meditaci se nejen překvapivě rychle „ukotvíte“ z celodenní rozlítanosti, ale pravděpodobně k vám samovolně začnou přicházet myšlenky, jak to v daný okamžik s vámi vlastně je, proč se případně cítíte špatně a co byste měli udělat. Když ale žádné vnuknutí nepřichází, nevadí, protože účelem zůstává plně prožít tuto chvíli. K řešení problémů dospějete někdy jindy.
Sdílení
Okamžik můžete také sdílet. Nikoliv na Facebooku, ale sdílet s přítomným člověkem, nebo klidně i s vaším psem. Sdílený okamžik už má novou hodnotu – můžete ho například uchovat jako vzpomínku na někoho, můžete jen tak mlčky pocítit náklonnost k blízkému člověku nebo starost o něj. (Pochopitelně není vhodné upínat se pouze ke stereotypnímu sdílení nějaké záliby z okruhu „Teď si dáme panáka!“)
Sebepřesah
Způsobem, jak dát přítomné chvíli smysl, je udělat něco pro druhé, tedy něco, co mě samotného přesahuje. Obdarovat úsměvem, něco přívětivého říci, případně nerušit a jen přikrýt spícímu manželovi nohy dekou. Kdo má smysl pro humor, ať se v duchu ptá jako bohatýr Ivan z pohádky o Mrazíkovi: „Jaký dobrý skutek mám udělat?“
Od současného okamžiku se budou přirozeně odvíjet další. S přibývající zkušeností nastartujete větší změny.
Co dál?
O otázce 'Jaký má život smysl?' se domnívám, že je špatně položena, a že správně zní: 'Jaký smysl chci dát svému životu?'
(Viktor E. Frankl)
Důvěřujte svému pocitu nespokojenosti a citlivě ho vnímejte jako tichou výzvu. Nesnažte se ho přebít něčím, co zase smysl postrádá. Hlavně nečekejte na úspěch v podobě jednoznačné odpovědi typu „Smyslem mého života je toto a toto.“ Pravděpodobně vás čeká nějaká práce na sobě, možná se časem odhodláte i ke konkrétním změnám dosavadního životního stylu. Možná změníte zaměstnání nebo se odstěhujete z města, možná bude na místě změna postoje. Oběť nepřízně osudu může hledat útěchu, spravedlnost, pomstu, zapomenutí, avšak zralý člověk najde smysl.
Hledejte inspiraci. Přemýšlejte nejen o sobě, ale též o osudech jiných lidí. Čtěte knihy a dívejte se na filmy čerpající námět z příběhů skutečných osob, které se musely vypořádat s nemocí, smrtí, pobytem v lágru atd. Vraťte se třeba i k našim národním pohádkám, neboť ty nás učí, jakou sílu má nezištná pomoc bližnímu a jak je důležité podstupovat zkoušky, abychom se stali lepšími lidmi. Poslouchejte hudbu, která vás podnítí.
Nebraňte se „nákaze dobrem“. Pokud jste ve svém okolí zaznamenali vzedmutí vlny všeobecného altruismu nebo nečekanou sousedskou výpomoc v souvislosti s požárem, ničivou vichřicí, povodní, epidemií a jinými ranami osudu, nezdráhejte se připojit, případně nabízenou pomoc sami přijmout. Projevy lidské sounáležitosti, statečnosti a obětavosti dávají hluboký smysl i katastrofám. Objevte dárcovství kostní dřeně, principy dobrovolnictví... Nestarejte se přitom o uznání či odměnu a vesele nákazu vlastním příkladem šiřte.
Uvědomte si, že pokud na vás nepříjemně dotírají existenciální otázky zmiňované v úvodu, znamená to, že jste lidská bytost toužící nejen po slastech a moci, ale především po životním smyslu. A to je moc dobře.
