Vandalismus své pojmenování odvodil podle germánského kmene Vandalů, kteří kudy táhli, tudy za sebou nechávali jen spoušť. Dnes se pod to schovají různé sociálně-patologické jevy. My se dnes zaměříme jen na jeden aspekt – na bezdůvodné a primitivní ničení cizího majetku bez hlubšího důvodu, jen tak pro zábavu a radost. Alarmující je to u všech věkových skupin, ale u dětí to asi bolí nejvíc.
Někdy to začne hodně brzy. Některé děti bezdůvodně ničí cizí hračky, ve škole pak přijde na řadu čmárání po lavicích a na WC, ničení skříněk... Neutěšujte se zavádějícím, že z toho přece vyrostou! Někteří možná ano, jiní ale ne a budou později balancovat na hraně kriminálního jednání i zákona. Vztek vybitý zpočátku na „neživých“ věcech může přerůst k agresi na zvířatech i na lidech.
Od nudy po revoltu
Motivy jsou různé. Od nudy přes vyjádření vlastního názoru až po revoltu proti autoritám. Tak se na to mrkněme podrobněji.
Nuda by měla mít místo v životě každého dítěte, menšího i většího. Ale jako obvykle platí, že čeho je moc, toho je příliš a z nedostatku jiné zábavy děcka prostě ničí, co jim vstoupí do cesty. Zabijí čas a dopřejí si nevšední a adrenalinový zážitek. Co na tom, že naprosto nevhodným a často i nebezpečným způsobem. Ničit je totiž mnohem snadnější než tvořit. Proto jsou všude okolo zdevastované zastávky, rozbité výlohy, počmárané fasády, rozbité lavičky, polámané větve a kytky, převrácené a rozkopané odpadkové koše...
Odkud pramení nuda a jak se jí ubránit
|5 minut čtení
„Na procházce okrajem obce nás s manželem překvapili tři kluci, z nichž jeden se oháněl sekyrkou. Ano, větrolam potřeboval probírku jako sůl, ale rozhodně to nebyla práce pro puberťáky. Pátrali jsme, proč to dělají, jestli je to jejich lesík a zda rodiče vědí, že se promenádují se sekerou. Malý dřevorubec, asi vůdce party, nám ozřejmil, že nám po tom nic není, stejně není od nás, má to dovolené a sekyra je jeho. Logiku jsme v tom nehledali a vyhnali jsme je pryč,“ kroutila hlavou Anna.
Demonstrace vlastního názoru
Vandalismus může být i formou sebevyjádření a prezentace vlastního názoru. Hm, jak často se ptáte svých dětí, malých i dospívajících, na jejich názor? Zajímá vás vůbec, co si myslí? Nebo jen nařizujete, zakazujete a odměňujete? Nevěřili byste, jak je metoda cukru a biče stále populární. Udělej to a dostaneš, udělej to a koupíme ti, udělej to a splníme ti... A když se holt o jejich názor nikdo nezajímá, tak proč ho nedat najevo třeba právě vandalismem, kterého si někdo určitě všimne.
Všichni jsme se někdy postavili okolním autoritám. Rodičovským, učitelským, prostě „dospěláckým“. Většina z řad mládeže to zvládá se ctí. Prostě jsou jen drzí a hubatí, možná prásknou dveřmi, ale necítí potřebu cokoliv rozbíjet, počmárat, polámat, pošlapat, totálně zničit.
Někdo to ale nezvládne. Možná k tomu neměl pádný důvod a možná ano. Tak se zbavil napětí a popustil uzdu nahromaděnému vzteku. Děti a hlavně puberťáci si často nevědí rady sami se sebou. Stud a pseudodospělé sebevědomí jim brání se zeptat a nechat si poradit. Mnozí to ani nezvažují, protože se považují za dospělé, i když zdaleka nejsou.
„Partička 3 kluků ve věku někde na konci základky si krátila dlouhou chvílí trefováním se do nového plechového plotu kamením. Cvičně jsem si udělal fotku a zeptal jsem se, proč to dělají. Prý je to baví, proč se starám, když to není moje a my dospělí bychom pořád jen něco řešili. Nejlíp prý s policií,“ podělil se o zkušenost v malém městě Zdeněk.
Smečka dodává odvahu
Někteří si vandalismem masírují malé ego a nízké sebevědomí, získávají nebo si upevňují pozici v kolektivu. Jako všude platí, že parta dodává odvahu.
Jenže někdy to jsou sice nevhodné, ale tiché výkřiky do tmy – tady jsem, nikdo mi nenaslouchá, tak si pozornost vynutím po svém. Zamyslete se, opravdu se svému dítěti nebo dětem věnujete a víte, jak a s kým tráví volný čas?
Divadlo pro publikum
Důvodů, proč se děti a mládež uchylují k vandalismu, je také vícero. Pokud není výsledkem náhlého impulzu, kdy se jim do cesty postaví něco, na čem si neplánovaně můžou vybít momentální agresi, pak jde často i o publikum. Ne přímo při činu, ale později, aby výsledek zkázy vidělo co nejvíc lidí. Snad i proto jsou v centru pozornosti mladých vandalů veřejná místa, kde jejich „díla“ pohorší co nejvíc dospělých.
„Přistihla jsem dvě asi dvanáctileté holky a jednoho kluka kousek od centra města, jak vytáhli plechový koš ze stojanu, obsah vysypali na zem, rozkopali ho a pak začali s plechovkou hrát fotbal. Když jsem k nim došla a zeptala jsem se, proč to dělají a ať to po sobě uklidí. Zasmáli se, vyplázli na mě jazyk a utekli,“ krčila rameny Martina.
Nechat nebo nenechat to být?
Co tedy vlastně dělat, aby děcko nedostalo trvalou nálepku problémového jedince, které se už třeba nikdy nezbaví?
Neefektivní jsou represe, kdy řešíme pouze následek, ale vůbec ne jeho příčinu. Důsledkem trestu bude, že dítě vandalem nepřestane být. Jen si dá větší pozor, aby se nepřišlo na to, že viníkem je právě ono.
Podobně neúčinné jsou i výčitky a důraz na sliby, že už se to nebude opakovat. Jestliže děcku nenabídnete něco, kde vybije nahromaděnou energii, je dost pravděpodobné, že se k vandalismu coby prostředku, jak na sebe upozornit, dřív nebo později vrátí.
Jak se vlastně zachovat, když se s dětským vandalismem a jeho pachateli potkáte tváří v tvář? Udržte emoce na uzdě, nekřičte a nevyhrožujte policí ani žalováním rodičům. Za předpokladu, že neutečou, ptejte se po důvodech. Je to těžké, ale zkuste jim nabídnout jinou možnost, i když dělat by to měli hlavně jejich rodiče.
„Moje dcera říká, že si jednou vysloužím kudlu v ledvinách. Jsem prostě typ, kterému prostě principiálně vandalismus vadí a nenechávám si to pro sebe, ani když proti mně stojí přesila, na což v mém případě stačí pár puberťáků. Ale mám už něco odžito a pro strach uděláno, tak to zatím dopadlo dobře. Ale křehkým dámám to rozhodně nedoporučuju,“ uvedl Milan.
Zuzana má podobný názor: „Když se potkám s mladistvými vandaly, tak slušně pozdravím a zeptám se, co je k tomu vede. Někdy je odpovědí mlčení, jindy nadávky, ale taky zajímavá diskuse. Pak si říkám, že to, že nejsem lhostejná a neotočím hlavu jako mlčící většina, má aspoň nějaký smysl.“
Výchova jako primární prevence
Cesta k tomu, aby se právě vaše dítě nestalo vandalem, je dlouhá a nevyšlapete ji za pár dnů. Stojí za tím od malička cílevědomá výchova k tomu, že všechno má svou cenu včetně věcí a práce. Vyplatí se děti adekvátně jejich věku doma zapojovat a vysvětlovat zodpovědnost za daný úkol. A nezapomínat na kontrolu a taky pochvalu, klidně i odměnu.
Nedaří se vám to, jak byste chtěli? Nejste na to sami, po ruce jsou odborníci! Začněte třeba ve škole, kde fungují výchovní poradci, metodici prevence a někdy i školní psychologové. Ti vás také případně nasměrují dál k důvěryhodným zdrojům a smysluplné pomoci.
Pozn. autorky: Nedalo mi to a udělala jsem si v našem maloměstě rychlý průzkum, jak lidé zareagují na trojici případů zveřejněného vandalismu. Vykrystalizovaly z toho 3 základní skupiny přístupu.
- Všichni jsme byli mladí, vyrostou z toho. Ano, všichni jsme byli mladí, ale pevně doufám, že k vandalismu přičichl jen zlomek z nás. Protože, jak už bylo řečeno výše, vandalismem to někdy začíná a střetem se zákonem končí.
- Typ šťoura, který ví, že všechna řešení, která kdokoliv navrhne, jsou špatná, ale sám žádné nenabídne.
- Paušalizování. Sice jsme je neviděli, ale nikdo jiný než ... to přece být nemohl (v případě našeho města skupina složená z mládeže ze sociálně slabých rodin). K tomu jen dodám, že tři mnou zveřejněné případy vandalismu, měly každá úplně jiné pachatele.
