Za dětskou nechutí ulehnout a usnout jen po puse na dobrou noc nejčastěji stojí strach ze tmy, samoty a nezpracované prožitky téhož dne. Poslední zmiňované se pak mohou odrazit právě ve snech, v nichž dítě uplynulé události nevědomě řeší a znovu prožívá.
„Mami, ještě chvíli. Ještě nechci… prosím…“ žádá s úpěnlivým výrazem ve tváři roztomilý sedmileťák.
„Ale no tak Petříčku, jen chvilku a pak půjdeš,“ povolíte, protože ani vám se každovečerní nahánění pod peřinu nechce absolvovat. Jenže uběhne 5, 10, 15 minut a vše se opakuje.
„Mami, potřebuju to tady ještě dodělat, prosím,“ argumentuje malý vyjednávač. A co na to vy? Nadechnete se, rychle zvážíte, co je výhodnější – zda si stát za svým nebo nechat potomka úkol dokončit (přece jen ani vám se od rozdělané činnosti nechce utíkat), a nakonec synovi nabídnete, že mu s dohotovením pomůžete. A pak už půjde bez řečí spát!
Jenže… Kéž by to tak dopadlo. Po prosbách a vyjednávání následuje další etapa nahánění, vysvětlování a prošení. Nakonec, až přes dítko konečně přetáhnete peřinu, nezbývá než se zhroutit do křesla. Máte to také tak? Jestli ano, zřejmě si lámete hlavu nad tím, co by šlo příště udělat jinak a jak nechuť ulehnout do postele konečně překonat.
Strach ze tmy
Faktor, který hraje proti rodičům – ale i samotným dětem – si dřív nebo později najde cestu do většiny domácností s malými caparty. Miminka strach ze tmy nevnímají, ale dítě ve věku 2-5 let už ano. U každého přichází doba obav z pobytu v setmělé místnosti jindy, proto fakt, že sousedovic Pepíček ve 3 letech klidně usne bez lampičky, nedělá z vašeho Jiříčka, který v tomtéž věku neprojde bez rozsvíceného světla ani předsíní, žádného zbabělce.
Strach ze tmy je naprosto přirozený, provází nás od pradávna, v dětech je zakódovaný. A projevuje se tím víc, čím bujnější má dítě fantazii nebo čím častěji či zlomyslněji je někým strašeno. Mnohdy přitom nejde ani o zlý úmysl. Stačí jen, aby malý nespavec viděl v televizi něco pro něj děsivého anebo cosi obdobného zaslechl od dospělých či starších sourozenců. A problém je na světě.
Jak si poradit?
- Pořiďte do pokojíčku noční lampičku. Vydává tlumené světlo příjemně ozařující místnost, ale při spánku neruší.
- K posteli položte baterku – ať má vaše zlobidlo pocit, že ho na temné chodbě cestou na WC nic nepřekvapí.
- Tma je jen nedostatek světla. Povídejte si společně o rotaci Země a střídání dne a noci.
- Proti nepříjemným představám bojujte fantazií. Příšeru z tmavého kouta vyžene stříbrný paprsek vyslaný dobrou myslí.
- Nic nepomáhá? Zkuste všechny příšery namalovat, zjistit jaké mají vlastnosti a čeho se samy bojí? Jejich porážka bude jen otázkou času.
Strach z odloučení
Některé děti více než jiné vyžadují blízkost milované osoby. Při oddělení (a to doslova, protože dítě se k mámě či tátovi tiskne tak, že jej musíte přímo odtrhnout, abyste v klidu vykonali vlastní potřebu) zažívají úzkost, jsou zmatené, cítí, že jim něco chybí, ale neumí to vyjádřit jinak než pláčem, křikem a vaším voláním.
Úzkost ze separace, která je pro utváření vlastní identity nezbytná, přichází v batolecím období. Malý človíček si uvědomuje, že není součástí maminky (či jiné pečující osoby), což ho velmi bolí. S nastalou situací se teprve musí vyrovnat. Na separační úzkost navazuje zmiňovaný strach ze tmy, intenzivní obava z neznáma i strach z čehosi, co bychom my dospělí nazvali ztrátou.
Jak si poradit?
Univerzální rada neexistuje, potomek si tím musí projít. Ze strany rodičů si toto období žádá klid a porozumění. Separační úzkost je pozorována nejen u dětí, ale také u zvířat. Je přirozená, ale může nabýt i patologické formy. V případě závažných a dlouhotrvajících projevů není od věci navštívit dětského psychologa. Ten by měl poradit s léčbou separační úzkostné poruchy i případných jiných psychických obtíží.
Nezpracované prožitky
Situace, se kterými jsme konfrontováni během dne – radostné či méně – musíme někdy zpracovat. Většinou se tak neděje hned. Správný čas nastává později – v klidu a tichosti, nejčastěji večer a před spaním, kdy si své myšlenky můžeme nerušeně uspořádat. Ale i nám dospělým fragmenty toho, co jsme prožili, vstupují do našich snů. A co pak dětem? U nich to funguje obdobně.
Narozdíl od rodičů ale jejich ratolesti v předškolním a mladším školním věku ještě neumí s prožitky správně pracovat. Teprve se to musí naučit. Úlohou rodiny je jim v tom pomoci.
Co dělat, aby sny netrápily?
- Alespoň hodinu před spaním vypněte televizi. Umělé světlo, které z ní vychází, může potlačit tvorbu spánkového hormonu melatoninu zodpovědného za regulaci chronobiologických rytmů. Lidově řečeno, za navození spánku.
- Omezte či raději úplně eliminujte hry na počítači a tabletu (před spaním). Na vyplavování melatoninu mají obdobně nepříznivý vliv jako puštěná televize.
- Hrajte stolní hry, povídejte si. Strašidelné historky od táborového ohně ale raději vynechejte.
- Zařaďte klidové aktivity. Těsně před spaním není dobré hrát fotbal a jiné pohybové hry.
Produkce melatoninu silně závisí na střídání dne a noci. Vytváří se v mozku, odkud skrze buněčné membrány proniká do tkání a tělních tekutin. Vyplavovat se začíná hned po setmění, navozuje pocit unavenosti a připravenosti k usínání. Modré světlo vycházející z televize, mobilních telefonů, počítačů a tabletů jeho tvorbu ale blokuje.
Rádi byste si k tematice spánku a nespavosti přečetli víc? Pokračujte na naši spánkovou kolekci článků: https://jsme.cz/nespavost
