Stát se rodičem, to je celoživotní výzva. Nočním vstáváním k plačícímu miminku ale vše teprve začíná. Jakmile se rozběhne kolotoč životních starostí, přicházejí nové a nové situace, které rodiče musí zvládnout. Každá starost je jiná. Jednu věc mají všechny tyto situace společnou – totiž důvěru rodičů ve vlastní dítě, která neodmyslitelně patří ke všem životním milníkům.
Rodičovství. Do života dvou lidí vnáší zcela nový rozměr. Na straně jedné znamená jen stěží popsatelné štěstí, na straně druhé přináší útrapy a starosti, které dopředu dokáže jen málokdo domyslet. Člověk se musí s příchodem dětí na svět vzdát postupně snad všeho, co pro něj dřív v životě hrálo důležitou roli. Je nucen přeskládat pomyslný žebříček životních hodnot a začít se na svět dívat jinýma očima. Přesto drtivá většina rodičů svého rozhodnutí nelituje. Pro mnohé jsou děti jediným smyslem života, jejich chloubou. A i rodiče, které jejich děti zklamaly, v koutku své duše vědí, že je nikdy nepřestanou milovat.
Být rodičem ale ani zdaleka neznamená jen s láskou pečovat o potřeby svých dětí. Mnohdy to znamená i pravý opak. Překonat sám sebe a potlačit všechny přirozené rodičovské pudy a obavy. Znamená to naučit se zavřít oči nad tím, co jako rodiče vidíme. Vědomě neposlouchat své srdce. A poslechnout jen holý rozum. I když i ten se v některých chvílích začne stavět na zadní.
Údělem rodičů je svádění celoživotního boje mezi pocitem zodpovědnosti za své dítě a důvěrou do dětí vloženou.
Péče o děti jako přirozená součást života
Už když se dítě narodí, máme tendenci ho chránit. A je to tak správné. Vždyť svět, do kterého vstupují, je z jejich pohledu tak veliký, nebezpečný a zrádný. Jenže čas plyne. Z novorozence se stává batole, z batolete předškolák a než se nadějeme, máme doma vzpurného puberťáka. A s tím souvisí i příchod nových a nových výzev. Naše dítě musí překonávat překážky. Začíná to prvními pokusy vstát, pokračuje to prvními krůčky. A kdy to končí? Nejspíš nikdy. Překonávání překážek se totiž stává pevnou součástí jejich života. A s překážkami souvisí i nebezpečí hrozící na každém kroku.
Jako rodiče jsme vždy připraveni přiběhnout svému dítěti na pomoc. Ať má rok, nebo dvacet, stále je to naše dítě. A stejně jako se s věkem nemění touha dítěte po poznávání něčeho nového, nemění se ani to, že rodiče vidí nebezpečí za každým rohem. Je přirozené, že každá máma i táta si přejí, aby jejich dítě všem životním modřinám předešlo. Jenže to nemůže trvat věčně. A tak je údělem všech rodičů svádění celoživotního boje. Boje mezi pocitem zodpovědnosti za své dítě a důvěrou do dětí vloženou.
Obavy vs. důvěra
Každý rodič touží, aby se z jeho dítěte stal schopný, zodpovědný a samostatný člověk. Jenže k tomuto cíli vede spletitá cesta. Při pohledu na ostatní rodiny máme často jasno: „Ta máma tomu klukovi pořád stojí za zadkem!“ Nebo: „Proč ten táta tu holku nenechá, ať si to zkusí sama?“ Zdá se, že máme patent na rozum. Ale když pak dojde na nás, sami jsme často jako ztracení uprostřed rozbouřeného moře. Čím to je? V našem pohledu na ostatní totiž nejsou emoce – ty emoce, které s námi tolik cloumají, když se dostaneme do role rodičů.
Jedna máma svůj vnitřní boj, který svádí někde hluboko uvnitř, komentuje slovy: „Vím, že děti by se měly postupně osamostatňovat. A chápu, že je to pro ně skvělý vklad do života. Jenže když měla jít moje dcera v osmi letech poprvé sama do školy, měla jsem v tu chvíli pocit, jako bych selhala. Snažila jsem se to všechno vidět objektivně a silné emoce potlačit. Jediné, na co jsem ale byla v tu chvíli schopna myslet, byly stejně jen nejrůznější hrůzné scénáře toho, co se mé holčičce může stát. Všechno jsem s ní dopředu několikrát probrala. Vysvětlila jsem jí, co má dělat. Dostala telefon, aby mi mohla zavolat, kdyby se po cestě cokoliv přihodilo. Když pak v pondělí ráno vyrazila do školy, nepustila jsem z telefonu oči. A když mi po 15 minutách zavolala, že je v pořádku u školy, myslela jsem, že se snad půjdu opít.“
Tyto pocity sdílí nejeden rodič. Toužíme po tom, aby takové okamžiky raději nikdy nenastaly. Naše srdce nám říká, abychom udělali vše za ně. Chceme mít jistotu, že vše bude tak, jak má být.
Jenže pro děti jsou tyto životní milníky neskutečně důležité. Stávají se díky nim zase o kus dospělejšími. Naučí je posouvat se. Zvládnout více než dřív. Stejně jako když udělají v prvním roce svého života svůj první samostatný krůček. A přesto, že jde třeba jen o obyčejnou cestu do školy, v pohledu dítěte na sebe samé to znamená mnohem více. Najednou totiž objeví něco, co dosud neznalo. Jejich život dostane nový rozměr. Otevřou se jim další životní obzory. Získají zdravé sebevědomí a jsou zase o krůček blíž k dospělosti a ke zvládnutí všeho, co je v životě čeká.
Pomoct dětem dospět znamená objevit bolestné zkušenosti a dovolit jim, aby prozkoumaly i cesty, které nikam nevedou.
Rodiče – strážci zpovzdálí
Ať už má dítě pouze několik měsíců, nebo je na prahu dospělosti, jeden z nejtěžších úkolů rodičů je nechat své dítě být. Neprožívat příliš sami sebe. Dokázat na ně pohlížet jako na samostatnou osobnost, která není jen vysvědčením rodičů.
Děti nemůžeme strážit 24 hodin denně. A i kdyby to šlo, stejně by jednoho dne nastal okamžik, kdy se z našeho miminka stane samostatný dospělý člověk. Děti totiž nemohou zůstat dětmi. Musí se z nich stát dospělí. A to je proces, který mnohdy znamená děti nechat, aby si pomohly samy. Důvěřovat jim. Dovolit jim prozkoumat i cesty, které nikam nevedou, objevit i bolestné zkušenosti. A nakonec připustit, že nás děti potřebují méně a méně.
