Když mladší z vašich dětí upadne a trochu si odře ručičku, očekávali byste od staršího sourozence, že mu pomůže vstát a bolístku mu pofouká. Jak krásná představa že? Ten, kdo je rodič dvou dětí, ale moc dobře ví, že tomu tak vždycky není. Někdy si děti vzájemně dělají naschvály, posmívají se jeden druhému a pošťuchají se tak moc, až to hraničí s hrubostí. Co ale dělat, aby to přestalo a děti k sobě byly více empatické? Je vůbec možné rozvíjet empatii u dětí?
Máte podezření, že váš starší syn není dostatečně empatický? Místo toho, aby svého mladšího brášku opatroval a ukonejšilo ho, když upadne a pláče, tak se mu začne smát? Rád na sebe strhává pozornost a nebere ohledy na druhé? Je dost možné, že se nemýlíte. Děti, které se takto chovají, jsou většinou označovány za raubíře, avšak mnohdy za to ani samy nemohou. Jako každou jinou schopnost, je i empatii totiž potřeba u dětí rozvíjet.
Emoce, empatie a emoční inteligence a dovednosti
Čtyři podobně znějící pojmy a čtyři různé významy. Abyste dovedli své dítě nasměrovat správným směrem, je potřeba se je naučit rozlišovat a zjistit, jak vznikají. Například zatímco emoce představují psychický stav a celkovou reakci našeho organismu na subjektivní zážitky, emoční inteligence nám pomáhá tyto pocity rozklíčovat. A to nejen pocity nás samotných, ale i druhých lidí.
Překvapivý je také fakt, na který přišel harvardský psycholog Robert Rosenthal. Ten provedl rozsáhlý výzkum, z něhož jasně vyplynulo, že neexistuje žádná shoda mezi empatií a IQ. Jak se ale ukázalo, zúčastněné děti, které během výzkumu dovedly lépe rozpoznávat neverbální projevy druhých lidí, měly lepší studijní výsledky a současně lépe navazovaly vztahy s ostatními dětmi. Tento test se prováděl i na dospělých a bylo při něm zjištěno, že ženy jsou empatičtější než muži.
Empatie ovlivňuje kvalitu milostného života. Ženy jsou od přírody empatičtější než muži. Muži jsou ale zase více emočně stabilní.
A protože emoce slovy vyjadřujeme jen zřídka, klíčem k intuitivnímu vytušení pocitů, a tudíž uplatnění emoční inteligence, je porozumět neverbálním projevům druhých lidí. K těmto neverbálním projevům patří tón hlasu, mimika, gesta atd. Pokud je jedinec v rozpoznání těchto nevyřčených projevů zdatný, je pro něj mnohem jednodušší být empatický. Co to přesně znamená? Empatie je schopnost vcítit se do pocitů jiných osob a ztotožnit se s nimi. Na základě toho pak lze upřímně a otevřeně uplatňovat emoční dovednosti jako toleranci, odpuštění nebo schopnost omluvit se.
Jak se empatie formuje u malých dětí?
Částečnou schopnost empatie mají již malá miminka několik měsíců po narození. Dokonce i kojenci dovedou reagovat na rozčilení svých rodičů, jako kdyby oni sami byli rozčileni. Batolata pak často pláčou, když vidí slzy jiných dětí. To vše nasvědčuje tomu, že děti mají přirozeně určitou dávku empatie.
Mezi osmým a dvanáctým měsícem poté dochází k jakémusi odcizení, kdy dítě zjišťuje, že jeho úzkost není spojena s ostatními lidmi. V této fázi je potřeba děti k empatickému chování podněcovat, aby nedošlo k jejich úplnému citovému ochladnutí. Odborníci doporučují děti, které způsobí druhým například bolest, nekárat slovy: „Tohle už nedělej, víš, že se to nesmí!“, ale mělo by se poukázat na výsledek, který dítě způsobilo například takto: „Podívej se, jak jsi Honzíkovi ublížil a jak ho to teď bolí!“ Dále je důležité nezapomínat na to, že děti kopírují vzorce chování od svých rodičů. Pravděpodobně tedy to, co uvidí doma, zařadí mezi své běžné reakce a budou se tak sami v dospělosti chovat.
Nalaďte se na stejnou vlnu
Aby se děti dokázaly lépe vcítit, je pro ně nezbytné dobré rodinné zázemí a úzké spojení s rodiči. K tomuto vzájemnému naladění nejdříve dochází mezi dítětem a matkou, protože ta je mu od prvních měsíců nejblíže. K naladění není třeba slov. Stačí, když dítěti dáte najevo, že jeho empatii přijímáte a stejnou měrou mu ji oplácíte. Nemusíte s ním o empatickém chování mluvit, ale sami mu ho můžete názorně předvést.
Jděte svým dětem příkladem a ukažte jim, jak má správné empatické chování vypadat. U nejmenších dětí zvolte techniku vzájemného naladění.
U těch nejmenších dětí dochází k naladění s matkou prostřednictvím sdílení i těch nejprostších radostí či strastí. Například když dítě v náručí výskne radostí, matka by měla automaticky s dítětem radost sdílet změnou tónu nebo barvy hlasu, bližším sevřením nebo pohlazením. Tyto drobné změny v chování matky, v dítěti vyvolávají příjemný pocit bezpečí a učí ho vnímat signály ostatních lidí.
Rodičovský dotek ovlivňuje vývoj dítěte
|4 minuty čtení
Pokud miminku naladění s rodiči chybí, může být později neschopno vyjadřovat své emoce nebo ještě hůře, může mít problémy s porozuměním vlastních citů. Emoční „hluchota“ dále vede k problémům s navazováním intimních vztahů nebo ke sklonu oplácet druhým lidem negativní prožitky.
5 rad, jak děti naučit empatii
Kromě výše popsaného sladění dítěte s matkou, ukázání empatického chování a představení správného pokáraní dítěte, můžete vyzkoušet i několik následujících způsobů, které podporují rozvoj empatie především u již starších dětí. Pojďme se na ně podívat.
- Bezpodmínečná láska a přijetí – ukažte svému dítěti, že ho milujete, ať už dělá cokoliv. Respektujte jeho snový svět a mějte ho rádi, i když se mu třeba ve škole příliš nedaří. Samozřejmě bezpodmínečná láska ale neznamená, že budete schvalovat všechno, co si dítě umane nebo vyvede. Řekněte mu,co se vám nelíbí a s čím nesouhlasíte. Vždy se ale společný nesvár snažte vyřešit společným řešením a usmířením.
- Dítě před ostatními nezesměšňujte – nikdy není dobrým řešení dítě před ostatními dětmi shazovat a připomínat mu minulé nezdary.
- Ptejte se – jistě si přejete, aby vaše dítě bylo všímavé a pozorné, a tak ho nechte, aby si všímalo, co by ostatním mohlo udělat radost. Zeptejte se například až budete spolu v obchodě: „Co myslíš, že by bráškovi udělalo radost?“.
- Nechte ho, aby dítě pomáhalo ostatním – vytvářejte pro dítě takové situace, aby vám mohlo pomoci a dejte mu jasně najevo, že si jeho pomoci vážíte.
- Najděte si společný rituál – utvořte si rodinný rituál, kdy si třeba při večeři společně sednete a popovídáte si o všem, co se v uplynulém dni událo. Nechte dítě samostatně mluvit a jen jeho věty rozvíjejte: „A s kým sis dnes hrál?“, „Byl dnes ve školce i tvůj kamarád Honzík?“, „Jak se ti líbila dnešní pohádka a co se ti na ní nejvíce líbilo?“.
