Nahlédněme tedy do jedné nejmenované ambulance dětské a dorostové psychiatrie, kde budeme krok za krokem sledovat skutečný případ.
První návštěva
V doprovodu maminky dnes dorazilo nové dítě - sedmiletý chlapec. Jeho diagnózu (ADHD) už před časem stanovil zkušený psycholog. Seznamujeme se s fajn, chytrým klukem „s motorkem v zadku“, jak říkáme. Žádné významné poruchy chování ani subjektivní stesky, rodina normální, takže na diagnóze není co měnit. Doplníme nějaká vyšetření a bude následovat návrh léčby. Rutina.
Zato maminka je zajímavá. Naproti mně sedí sympatická, velmi pohledná a nesporně inteligentní žena. Kluk v sobě nezapře její geny, napadá mě. Paní působí vyčerpaně, jako ostatně většina rodičů hyperkinetických dětí, ale je tam něco navíc. Snad úzkost? Hovoří nápadně rychle, přitom těká očima mezi mnou a knihovnou za mými zády. Občas dokonce nakloní hlavu, jak se mezi řečí pokouší luštit názvy na hřbetech knih.
Poté, co vylíčí těžkosti se synem, ji překvapí otázka: A co vy? Máte nějaké obtíže? Prý nemá, tedy, nic nového... Už nás tlačí čas, proto jen dohodneme termín příští návštěvy: Můžete přijít sama, protože se budeme věnovat vám.
Poznámka: Dětský psychiatr se poměrně často ocitá v začarovaném kruhu – dítě se ne a ne zbavit potíží, protože v pozadí skrytě stojí problém rodiče. Ten může trpět např. úzkostně-depresivním syndromem, který mu přivodil dlouhodobý stres při náročné péči. Právě proto si na maminku příště uděláme čas.
Druhá návštěva
Z rozhovoru: Byla normální, zdravé dítě. Nevzpomíná si na žádné pozoruhodné události nebo problémy v dětství ani v dospívání. Ve škole prospívala průměrně, ovšem s nálepkou „má na víc, jen kdyby chtěla“. Asi mohla mít lepší známky, ale vždycky jí to nakonec zkazily pětky za hlouposti. Jaké? Třeba, že často zapomínala domácí úkoly nebo že nedávala pozor. Prý byla dost číslo, ale po pubertě se srovnala.
Vystudovala ekonomii na vysoké škole, kterou ale málem vzdala. Proč? Učení ji nebavilo. Nebo vlastně bavilo, ale bylo pro ni nesnesitelné vydržet na přednáškách. I když se snažila, šel výklad jaksi mimo ni. Prostě ztráta času.
Zkoušky pak byly hotový očistec. Nebyla nervózní, ale to učení ji nějak zavalovalo. Doslova se dusila vztekem, že všechno musí přečíst až do konce. Nebo brečela. Měla tendenci od toho utíkat pryč – na mejdany, kouřila trávu, občas utekla k alkoholu. Přitom opravdu chtěla školu dokončit, už kvůli rodičům. Což se jí nakonec podařilo, i když kvůli zmíněným excesům musela jeden ročník opakovat. Stydí se za to, přeci není hloupá! Ale to je celá ona...
Poznámka: Tady začíná psychiatrovi konečně svítat. Vybaví si svůj první dojem, o genech, které se nezapřou... Před námi se zřejmě odvíjí příběh člověka s příznaky ADHD, které přetrvaly do dospělosti.
A jak je to v současnosti? Pár let sice trvalo, než se usadila (byla dost divoká), ale nyní má spokojené manželství a konečně i dobrou práci. Kdyby nebylo těch problémů se synem, nic ji netrápí. Opravdu? Snad jen ty její nálady, ale to má pořád. Má pocit, že je zavalená povinnostmi, stejně jako kdysi učením. Hrne se to na ni ze všech stran, pak zapomíná jedno pro druhé, bývá vzteklá a utahaná. Dost kouří a kávu pije po litrech. Nějak si nedokáže odpočinout, ani o dovolené. I když jen tak sedí, uvnitř pořád „jede“.
Když to proberou s manželem, vždycky zjistí, že se vlastně nic tak strašného neděje, jen si musí věci líp zorganizovat. Je trochu zmatkař. Naštěstí si všechny důležité věci zapisuje tady do notesu, hlavně, aby nebyly průšvihy v práci...
Nad úvahou, že by mohla trpět stejnou poruchou jako její syn, maminka nejdříve kroutí hlavou. Souhlasí však s provedením psychologických testů pro potvrzení diagnózy ADHD (resp. ADD – porucha pozornosti bez hyperaktivity), i s vyšetřením u praktického lékaře k vyloučení případné tělesné choroby (např. poruchy funkce štítné žlázy).
Poznámky:
- ADHD/ADD je ve 30-40 % dědičná porucha.
- Příznaky až u 2/3 případů přetrvávají i v dospělosti!
- U dospělých zůstanou často nerozpoznány, protože je zamaskují jiné projevy, např. neuspořádaný životní styl umělců, bohémů či problémistů všeho druhu, závislost na alkoholu či drogách, poruchy nálady (úzkosti, deprese).
- Původní, viditelná hyperaktivita se u dospělých často přetransformuje do pocitu trvalého vnitřního neklidu.
- Většinou svou poruchu obstojně kompenzují svépomocí – někdy ovšem, jako u naší pacientky, za cenu velkého úsilí a určitého strádání.
Třetí návštěva
Při třetí návštěvě jsme vyhodnotili výsledky vyšetření a dohodli první kroky léčebné strategie. Oba dva, matka i syn, si odnášejí recepty na léky, které se pro léčbu ADHD běžně používají. Jen maminka, coby dospělá osoba, si ten svůj bude muset v lékárně sama uhradit.
Kontrola s odstupem času
Jelikož se jedná o článek věnovaný dospělé formě ADHD, pozveme si pouze maminku.
Přichází stejná žena jako před rokem, a přesto jiná! Pohodlně se usadí a se širokým úsměvem hlásí: Normálně žiju. Konečně si odpočinu, a přitom stihnu udělat víc práce než kdykoli předtím! Teprve teď si uvědomuju, jak mi ADHD celá léta zabírá půlku kapacity. Muž mi také říká, že jsem se změnila, že jsem víc v pohodě. Je to asi úleva pro všechny. Ale bez toho notesu se neobejdu...
Poznámka na závěr: Medikamenty představují jen část komplexní léčby ADHD. Řada pacientů (i někteří odborníci) se jim z různých důvodů vyhýbá a spoléhá na další dobré metody: úprava návyků a pracovního/školního prostředí, relaxace, EEG biofeedback, koučink a různé formy psychoterapie. Nezbytná je správná diagnóza, protože příznaky ADHD se mohou překrývat s příznaky jiných chorob.
