Když sebejistota zní jako důkaz

U večeře se otevře téma, o němž jste četli jen letmo. Jeden člověk rychle vysvětlí, jak to celé je, druhý řekne: „To bych si musel ještě ověřit.“ Je lákavé prvnímu v duchu přisoudit Dunningův–Krugerův efekt. Máme tím vyřešeno: on je namyšlený, my jsme prozíraví.

Jenže právě tady se z psychologického pojmu snadno stává společenská plácačka na mouchy. Původní studie Justina Krugera a Davida Dunninga z roku 1999 sledovala, jak lidé odhadují svůj výkon v konkrétních úkolech:

  • v logickém uvažování,
  • gramatice
  • a rozpoznávání humoru.

Účastníci s nejslabšími výsledky svůj výkon v průměru hodnotili výrazně lépe, než odpovídalo testu. Autoři spojovali tento omyl také s metakognicí: schopností všimnout si, že naše odpověď může být chybná.

To je důležitý rozdíl. Výzkum nemluví o neměnné lidské „hlouposti“ ani nedává návod, jak poznat povahu druhého člověka z jedné hlasité věty. Mluví o tom, že v určité dovednosti někdy potřebujeme kus téže dovednosti, abychom poznali vlastní mezery.

Slavná křivka není psychologický rentgen

Na internetu koluje graf, který začíná vrcholem sebejistoty začátečníka, pak padá do údolí pochybností a nakonec stoupá k moudrému klidu odborníka. Je přehledný, vtipný a dobře se posílá do skupinového chatu. Problém je, že není jednoduchým obrazem toho, co ukázala původní studie.

Také představa, že odborníci své schopnosti automaticky podceňují, je příliš hladká. Lidé mohou své dovednosti nadhodnocovat i podhodnocovat z mnoha důvodů:

  • podle toho, s kým se srovnávají,
  • jak těžký úkol dostali,
  • co už o sobě slyšeli
  • nebo zda vůbec rozumějí zadání.

Sebejistota je navíc styl vystupování, kdežto kalibrace je shoda mezi tím, co si o svém výkonu myslíme, a tím, jak si skutečně vedeme. To nejsou dvojčata.

Novější práce proto řeší i to, zda některé známé výsledky nezveličuje způsob statistického porovnávání skupin. Výzkum na reprezentativnějších britských datech z roku 2025 naopak našel vztah odpovídající Dunningovu–Krugerovu efektu, ale zároveň ukázal rozdíly v celkovém sebehodnocení: v daných datech muži častěji své schopnosti nadhodnocovali a ženy je častěji podhodnocovaly. Jedna studie tedy spor nezavírá. Hezky ale ukazuje, proč se nevyplatí dělat z efektu univerzální razítko.

Nejrozumnější jistota začíná větou: „Tady si nejsem jistý, pojďme se podívat.“

Proč se nám to plete hlavně ve sporech

V konfliktu se pojem používá obzvlášť ochotně. Partner nebo kolega odmítne náš návrh, vysvětlí ho neobratně a my máme pocit, že vidíme celý problém až na dno. Jenže nálepka „to je Dunning–Kruger“ rozhovor obvykle nezpřesní. Naopak z něj udělá souboj o to, kdo smí být považován za rozumného.

Může to vypadat třeba takto: při plánování rodinné cesty někdo sebejistě tvrdí, že přestup je bez rizika. Místo ironického „ty zase víš všechno“ lze položit konkrétní otázku: „Podíval/a ses i na čas mezi nádražími a na podmínky jízdenky?“ Nejde o slovíčkaření. Převádíte spor z hodnocení osoby zpátky k ověřitelnému detailu.

Stejně užitečné je dopřát tuto možnost i sobě. Pokud vás vlastní argument příjemně zahřeje pocitem, že je přece úplně jasný, zkuste si všimnout, na čem stojí:

  • Na zkušenosti?
  • Na jednom článku?
  • Na dojmu z člověka, který mluvil přesvědčivě?

Tato malá pauza není kapitulace. Je to způsob, jak nenechat hlasitost převzít funkci důkazu.

Skromnost není povinnost pochybovat o všem

Opatrnost se někdy plete s neustálým omlouváním. Ani to by nebyl dobrý cíl. Člověk může něco umět, říct svůj názor jasně a přitom nezavírat dveře opravě. Rozdíl je v tom, zda jistota dovolí otázku, nebo ji považuje za útok.

Pomoci mohou tři drobné návyky:

  • Pojmenujte hranici znalosti. „Vím, jak funguje tato část, ale u zbytku bych si to ověřil/a.“
  • Ptejte se na způsob ověření. U praktické věci bývá užitečnější „O co to opíráme?“ než „Kdo z nás má pravdu?“
  • Oddělte chybu od hodnoty člověka. Špatný odhad neznamená, že je někdo beznadějný. A opravený názor není společenská prohra.

Původní výzkum ostatně naznačil, že když se účastníci v dané oblasti zlepšili, dokázali lépe rozpoznat i své limity. Neznamená to, že si máme každé rozhodnutí proměnit v seminář. Znamená to, že u věcí, na nichž záleží – zdraví, peníze, práce, vztahy – má smysl nahradit dojem malou kontrolou.

Až příště někdo u stolu pronese velkou jistotu, nemusíte sahat po chytré nálepce. Zkuste si místo ní nechat po ruce jednu přesnou otázku. Nejrozumnější jistota začíná větou: „Tady si nejsem jistý, pojďme se podívat.“