Co bylo dřív: vejce, nebo slepice? Vztah příčiny a následku, známý též jako kauzalita, zkoumají lidé od nepaměti. Kam až její síla sahá? A mohli bychom díky ní předvídat budoucnost?
Kauzalitu neboli relaci mezi příčinou a jejím důsledkem spatřujeme na buněčné úrovni u všech živých organismů. Rozpoznáváme ji v ekonomii, sociologii, v matematice… Narážíme na ni napříč vědními obory. Pozorujeme ji nejen na Zemi, ale také ve vesmíru. Tentokrát přinášíme porci zajímavostí z matematiky, fyziky a filozofie, která sama o sobě věstí, že i skryté skutečnosti jsou podstatné.
Začalo to hodně dávno
Úvahy nad souvislostmi jednotlivých dějů vedli lidé dlouho před Kristem. Zabývali se jimi předchůdci Sokrata, ale byl to teprve Platón, nejvýraznější osobnost starověké filozofie, který jasně pravil, že vše, co se děje, má svou příčinu. Na jeho myšlenky navázal Aristoteles a na něj posléze další a další myslitelé: starověcí, středověcí, novověcí i ti současní.
Podle sv. Augustina († 430) se nic nestane „jen tak“.
V 17. století hluboce věřící Isaac Newton považoval svět za dobře promazaný hodinový strojek natažený samotným Bohem. Dnes bychom řekli, že jeho pohled na vztah mezi událostmi byl značně deterministický. Tedy jasně specifikovaný a předem daný. De facto nám říkal, že když předmět A (nebo člověk X) udělá to a to, stane se toto a toto s předmětem B (či člověkem Y). Každá příčina vede k jasnému důsledku.
Jak víme, Newton byl jeden z nejvýznamnějších myslitelů vůbec a mužem mnoha schopností: matematik, fyzik, filozof, teolog, ale také astronom a alchymista. Když pomineme jeho zákony všeobecné gravitace, vývoj dalekohledu s převratnou optickou soustavou dvou zrcadel a okulárů, nebo vybudování umělého formálního jazyka, svými úvahami, výpočty a pozorováním přispěl i k rozvoji matematické deduktivní vědy.
Tedy k procesu usuzování, ve kterém závěr jasně vyplývá ze známých předpokladů.
Dokázala by extrémně inteligentní bytost předpovědět budoucnost?
Touto myšlenkou se zaobíral na přelomu 18. a 19. století již Pierre Simon de Laplace, francouzský fyzik a matematik, další významný myslitel a vědec. Svou prací navázal na Newtona a celé soukolí příčiny a následku doplnil o převratný nápad: představu všeobsahující a všeho znalé inteligence, která disponuje veškerými znalostmi.
Nejednalo se přitom o Boha coby entitu, která celé soukolí času, prostoru a událostí v něm roztočila. Šlo tu spíš o čtečku nebo jak bychom dnes řekli o umělou inteligenci, která veškeré skutečnosti analyzuje a následně se 100% pravděpodobností predikuje ty nadcházející.
Této inteligenci se přezdívá Laplaceův démon, a pokládá si zrádnou otázku, nad kterou v různých obměnách přemýšlí čas od času asi většina z nás.
Je to, co nás čeká, přesně dané? Kdybychom znali veškeré okolnosti, stávající stav i pohnutky všeho živého na Zemi i ve vesmíru, pohlédli bychom do budoucnosti? Je osud neměnný?
Svobodná vůle versus osud
Pokud by byl Laplaceův démon skutečný, znamenalo by to, že s nekonečnou znalostí zdrojů a s nekonečnou výpočetní kapacitou i výkonem, by někdo – démon – mohl vyčíslit všechny příčiny a stanovit veškeré jejich důsledky. A tím i … přečíst budoucnost. Je proto na místě položit si další otázku:
Znamená „budoucnost“ to stejné jako „osud“? Můžeme mezi slova položit rovnítko?
Pomineme-li onen bezbřehý zdroj energie a nekončící objem démonových znalostí, pak – pokud bychom zastavili čas – poslední sekunda našich životů před zmrazením by měla jasně dané řešení. Onu budoucnost. Ale nic víc. Každá další sekunda po rozmražení by mohla směr, kterým se vydáme, zase zvrátit. Tím se dostáváme ke svobodné vůli a odpovědi na výše položenou otázku:
„Budoucnost není osudem.“
Někteří možná namítnou, že každé rozhodnutí plynoucí ze „svobodná vůle“ je jen jinak pojmenovaný důsledek předchozích událostí, a tudíž je součástí démonem přečteného budoucna. Tudíž že nic jako skutečně svobodná vůle není, protože vše je předem určeno. A tedy zapsáno v osudu…
Démonův paradox
Existenci démonovy neomezené znalosti vylučuje paradox nekonečné regrese. Pokud by taková inteligence existovala, musela by být součástí zkoumaného světa, neboť jej ovlivňuje nejen to, co se děje na Zemi, ale též v kosmu (může sem spadnout meteorit, jehož pád by měl být z podstaty nekonečné znalosti také predikován). A pokud bude démon jeho součástí, musí zkoumat také sám sebe. Jenže jeho znalosti jsou nekonečné, a tak by trvalo nekonečně dlouho je zanalyzovat.
Nejedná se o jediný protiargument. Další vycházejí z teorie kvantové mechaniky a velmi zjednodušeně říkají, že v jednom okamžiku nelze změřit vše, a také, že měřením dochází k ovlivnění měřeného, čímž by onen démon celý systém vychýlil a pobořil.
A přece se točí!
I když nám žádný démon budoucnost zřejmě nevyjeví, neznamená to, že by některé děje nešlo předpovídat. Na predikcích ostatně stojí celá jedna část matematiky: kombinatorika s výpočty pravděpodobnosti, kterými se zabýval už zmiňovaný Laplace (ostatně sám v existenci démona ani nevěřil, používal jej coby ukázku neudržitelnosti determinismu ve prospěch výpočtu pravděpodobnosti).
Pravděpodobnost můžeme chápat jako naději, se kterou určitý jev nastane a kombinatoriku zase jako uspořádání prvků (jevů) do skupin podle určitých pravidel.
Když pustíte kuličku po šikmé ploše dolů, víte téměř jistě, co přijde – kam se skutálí. Místo jejího dopadu silně ovlivňuje jen několik málo faktorů: hmotnost kuličky, zakřivení dráhy a úhel jejího sklonu, třecí síla a ráznost, se kterou kuličku z šikminy popostrčíme. Při znalosti všech těchto skutečností můžeme dráhu a místo dopadu s vysokou pravděpodobností určit.
Také ale může zafoukat vítr a kuličku odfouknout. Nebo ji těsně před dopadem lapne do tlamy coby hračku váš vlastní pes. Některé události nelze předjímat.
Změna mávnutím motýlího křídla
Do zdánlivě poklidných vod vehnala nový proud teorie zformovaná na poli matematiky a fyziky koncem 20. stolení. Je známá pod označením motýlí efekt a coby stěžejní prvek teorie chaosu rychle prosákla do řady vědních oborů. Efekt motýlích křídel, jak se teorii také přezdívá, říká že i ta nejméně podstatná událost (třeba mávnutí motýlího křídla) může vést k ohromujícím důsledkům (způsobit tajfun na druhé straně světa).
Události v reálném světě na sebe navazují chaoticky a mění se dynamicky, nelze je proto s vysokou pravděpodobností předpovídat.
Představte si, že jdete na výlet. Vyrazíte s rodinou na túru do kopců. Cesta je příkrá, ale ne neschůdná, jen si musíte vybírat, kam šlápnete. Třeba sem tam na pěkný kámen. Jenže v jednom takovém našlápnutí se pod vámi balvan vyloženě utrhne, vám po jeho okraji sklouzne noha a vymknete si kotník. A to jen kvůli tomu, že se v kameni před časem objevila malá puklina, která po letech působením vody a mrazu kámen rozrušila. K dokonání stačil jen jeden dotek. Došlápnutí.
Jsou události, jejichž načasování nelze předpovědět, ale které vás významně ovlivní: Kvůli bolavé noze neodjedete na dovolenou a po cestě na ní vás tak nesrazí kamion > nezemřete, žijete. Protože před lety jeden kámen drobně napraskl.
Na závěr 3 teorie o osudu
A jak to tedy je? Můžeme se tomu, co přijde, nějak vyhnout, anebo nás nic z toho, co se má stát, nemine? Tady je trojice hlavních teoretických přístupů:
Co se má stát, stane se
Ať uděláme cokoli, osud si nás najde. Vystoupili jste z letadla, které se následně zřítilo? Pak vám tato smrt nebyla předurčena. Anebo – řečí hororových scénáristů – si na vás brousí zuby hned za rohem (protože svému osudu neuniknete).
Všechno je jen náhoda
Nikde není určeno, co se má stát. Všechny naše kroky jsou svobodné. Vyvázli jste jako zázrakem z hrozivé autohavárie? Pak jste měli z pekla štěstí, ale nic víc.
Osudové křižovatky
Život je síť cest, po kterých můžeme svobodně kráčet, ale některé události máme v osudu zlatým písmem zapsané. Je na nás, kudy k nim dojdeme, kterou trasu zvolíme, ale vždycky nakonec skončíme tam, kde jsme osudově měli být.
