…pro Váš lepší zítřek
Žil jsem šťastný život, ale chtěl jsem pořád víc
i
Zdravý životní styl

Žil jsem šťastný život, ale chtěl jsem pořád víc

Kvalitní vzdělání, dobře placená práce, hezká manželka, dvě děti a uznání okolí – někdy si jdeme za svým cílem dosáhnout spokojeného života, ve skutečnosti je to ale právě život, který nám utíká mezi prsty. Přečtěte si příběh hlavy rodiny, která po letech zjišťuje, že ne všechny sny bychom si měli v životě plnit. A že štěstí lze nalézt v překvapivě obyčejných věcech.

Autor příběh pouze zpracoval.

Bc. Klára Kubáčková,
03 srpna 2020 6 minut čtení


0

Společnost, ve které vyrůstáme, před námi kreslí pomyslnou cestu – cestu, kterou bychom se v životě měli ubírat. Den co den, měsíc co měsíc, rok co rok. Nikdo se nás neptá, jaká jsou naše nejvnitřnější přání. A hlavně – nikdo neřeší, zda je ta cesta správná.

Jsem spokojeným člověkem. Tedy alespoň ve své podstatě. Žiju průměrný život průměrného člověka. Vyrostl jsem na okraji velkého města v rodině uznávaného právníka. Mé dětství bylo krásné. S rodiči jsme žili tak trochu na venkově a zároveň na dosah všech lákadel velkoměsta. Vystudoval jsem vysokou školu, během které jsem poznal i Evu – svou nastávající ženu. Všechno šlo jako podle předem napsaných not.

Jsem šťastný, ale…

Aniž bych si to uvědomoval, žil jsem život, který mi nalajnovalo mé okolí. Už od malička jsem věděl, co bych si měl přát a za čím bych měl jít. Myslel jsem si, že je to tak správné. Na tom, co si pro mě přáli mí blízcí, přece nebylo nic špatného. Jenže právě to, že jsem žil podle toho, jak si to představovali jiní, se v budoucnu stalo největším kamenem úrazu mého života.

Roky plynuly. Po dokončení vysoké školy jsem získal skvělou práci jen kousek od místa, kde jsme s Evou plánovali postavit náš vysněný dům. V práci jsem se příliš nepředřel, a tak jsem při ní zvládal organizovat nákup stavebního materiálu i práci řemeslníků. Během tří let jsme si tak postavili dům našich snů. Mezitím se nám narodila první dcera Zuzka a za další rok přibyl do naší rodiny i syn Honzík. Prožívali jsme spokojené roky, kdy nám nic nechybělo. Jenže to si uvědomuji až nyní.

Chtěl jsem od života víc. Bál jsem se toho být jen průměrným člověkem. Toužil jsem po uznání okolí, které mě přivedlo až na dno.

Přichází zlom

Aniž bych si toho všiml, v průběhu let ve mně sílila touha po uznání. Vyrostl jsem v rodině, kde kariéra znamenala hodně. Jenže nešlo jen o to mít dobrou práci. Šlo především o to nebýt průměrný. Každý, kdo se zatracoval s prací, ve které nad ostatními nevynikal, v očích mých rodičů a jejich přátel plýtval svým talentem. A tak se tento životní pohled usadil i v mé mysli. Byl tam, aniž bych o něm věděl. Zcela nenápadně formoval mé myšlení.

Nebylo proto divu, že jsem se svým průměrným životem nebyl v hloubi duši spokojen. Netušil jsem proč. Nevěděl jsem, co mě stále tak moc žene kupředu. Svou touhou vyniknout jsem ale začal být jako posedlý. Manželka mě vždycky ve všem podporovala. Vůči mým plánům však byla mírně skeptická. To mě dohánělo k šílenství. Kromě toho, že jsem musel dokázat, že za něco stojím, sám sobě, jsem začal cítit nutnost dokázat totéž i manželce a nejspíš i celému světu.

Konečně podnikám

Doba tomu přála, a tak jsem začal podnikat. Založil jsem malou firmu s nemalými investičními záměry. Zdálo se, že to musí vyjít. Nic nemohlo stát mým plánům v cestě. A tak jsem do své touhy zvítězit investoval všechny naše úspory. Trvalo to tři roky. Dřel jsem od rána do večera. Systematicky jsem firmu rozšiřoval, hledal nové trhy, budoval si vztahy s dodavateli i se zákazníky. Po celou tu dobu se zdálo, že je to na dobré cestě. A po celou tu dobu jsem podléhal falešnému pocitu, že už stačí jen zainvestovat posledních sto tisíc a konečně se to rozjede. Začal jsem si půjčovat a neváhal jsem kvůli úspěchu zastavit ani náš rodinný dům. Vždyť přece ještě chvíli a začne se nám to ve velkém vracet. Pak si koupíme všechno, co budeme chtít. Pojedeme na vysněnou dovolenou, jako to dělají naši bohatší přátelé. Zkrátka jenom musíme ještě chvíli vydržet.

Když tak o tom zpětně přemýšlím, dochází mi, že manželka stála celou dobu při mně. Z mých cílů mě nikdy nezrazovala. Jen mě čas od času prosila, abych byl opatrný. Věřila mi a nechtěla mi brát mé životní sny, měla ale oprávněné obavy.

Až když jsem v profesním životě o všechno přišel, začal jsem chápat, že život má ještě jiný rozměr.

Dostávám životní lekci

Dalo se to čekat. Dnes mi to připadá nad slunce jasné. Ne všechno člověk v životě naplánuje. Ne všechno domyslí. A především nemůže předvídat, jaká souhra okolností ho stáhne až na dno. Přišel rok 2008 a s ním i hospodářská krize. Trh se začal rychle měnit. Vybudované vztahy vzaly ze dne na den za své. Do oboru navíc vstoupila silná konkurence. Abych toto období přežil, musel bych opět investovat. Jenže už nebylo z čeho. A tak jsem začal šetřit. Propustil jsem prvních několik zaměstnanců, prodal skoro všechna auta a přestěhoval firmu do menších kanceláří. A než jsem se nadál, byl jsem tím, kdo v těchto kancelářích naposledy zhasínal.

Můj životní sen se rozplynul jako mlha. Dluhy mi ale zůstaly. Spadl jsem na úplné dno. Banka nám zabavila auto i náš dům. Přestěhovali jsme se do malého bytu a ze skromné výplaty manželky začali splácet nemalé dluhy. Měl jsem pocit, že v mém životě už nic nebude jako dřív. Že život nemá smysl. Selhal jsem a mnozí mi to dávali pocítit. Tenkrát jsem to ještě netušil. Právě v tomto období jsem ale konečně začínal chápat, že život má ještě jiný rozměr.

Objevuji skutečný smysl života

Přestože jsem přivedl rodinu do maléru, manželka mi to nikdy nevyčítala. Mé úzkosti prožívala se mnou a byla mi velkou oporou. Když jsem skončil s podnikáním, měl jsem najednou spoustu času. Abych nás uživil, začal jsem vypomáhat ve skladu v nedaleké továrně. Peněz nebylo moc, domů jsem ale přicházel brzy a s čistou hlavou. Začal jsem trávit více času s dětmi. Jezdil jsem s nimi na kole, řádil na koupališti a četl jim pohádky na dobrou noc.

Jednoho dne jsem vzal děti po práci na hřiště. Okolo pomalu projelo drahé naleštěné auto. Otočil jsem se za ním a za jeho zatmavenými skly poznal svého někdejšího zákazníka. Najednou jsem se uviděl jeho očima: „Chudák,“ říkal si nejspíš. A v tom jsem to pochopil: Ve svém životě jsem kvůli několika chybným krokům skoro o všechno přišel. Alespoň co se majetku týká. Ve skutečnosti jsem ale mnohem více získal.

Mám více, než jsem si přál

Od té doby, co žijeme skromný život, jsme si doma všichni mnohem blíž. Zažíváme spolu okamžiky, které by ještě před nedávnem byly nemyslitelné. Jsem u všech zlomových bodů v životě našich dětí. Nepřišel jsem o radost v očích malé Zuzky, když poprvé dokázala skočit šipku do vody. Ani o veselý křik Honzíka, když zjistil, že jede na kole bez přídavných koleček sám, aniž by ho někdo přidržoval. Jsme zkrátka spolu a milujeme se.

Každé spontánní obejmutí Evy či dětí mi připomene, že jsem jejich obrovským dlužníkem. Nejen že jsem je totiž kvůli vlastní hrdosti dostal do problémů a oni mi to nikdy neměli za zlé, především mi ale ukázali, co je v životě důležité. Totiž že skromný, ale šťastný život s rodinou je mnohem více než veškeré bohatství a uznání světa.

Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla pozměněna.

SDÍLEJTE ČLÁNEK
7
0

Používáme cookies, abychom vám zajistili co nejsnadnější použití našeho webu. Pokračováním souhlasíte s podmínkami.