I život plný štěstí se může proměnit v život plný starostí. A nemusí se přitom stát nic závažného. Tedy alespoň ne z pohledu ostatních. Jak náš postoj ke světu okolo nás ovlivňuje naše prožívání? A proč by měl každý čas od času zrekapitulovat přístup sám k sobě?
Autor příběh pouze zpracoval.
Když mi bylo patnáct, moje kamarádka se mě zeptala: „Kde se vidíš za dvacet let?“ Ležely jsme na louce, vychutnávaly si slunečné léto, užívaly si atmosféru prázdnin plnými doušky a nechávaly se unášet vlastními představami. Zasnila jsem se a během chvilky jsem si svou odpovědí byla naprosto jistá:
Je mi pětatřicet. V náručí mě svírá milý usměvavý kluk, na kterého je za všech okolností spoleh. Kolem nás radostně pobíhají dvě, možná tři děti. Bydlíme v malém domku na kraji krásného voňavého lesa. Jsme pořád spolu a užíváme si to. A starosti běžného života? Ty nás nejspíš neminou. Společně je ale vždycky nějak zvládneme.
Sny ruku v ruce s realitou
Život plyne jako voda a než jsem se nadála, oněch pětatřicet už je za mnou. Jako by těch předchozích dvacet let zmizelo mávnutím kouzelného proutku. A jako by mi tím kouzelným proutkem nějaká dobrá víla vykouzlila i ten život, který jsem si tenkrát tolik přála. Svůj život sdílím s mužem svých snů. Společně si užíváme dvou divokých synů a malé roztomilé dcerky. Manžel má malou firmu, díky které nás vcelku úspěšně živí. Měli jsme štěstí, a tak žijeme v malebné horské vesničce uprostřed nádherné přírody. Starosti, které denně slýcháme z televizních novin, nás zatím úspěšně míjejí. Všichni jsme zdraví a troufám si říct, že mezi sebou máme i výjimečně hezké vztahy. A tak si rozhodně nemáme na co stěžovat.
Měla bych být šťastná, ale…
Zdá se, že žijeme přesně takový život, jaký jsem si vždy plánovala. Jenže mám-li být upřímná, pak to tak docela není pravda. V posledních měsících mě totiž svírá jen stěží popsatelný pocit. Ve svém životě jsem jako uvězněná. To, po čem jsem dříve toužila, jako by nyní bylo příčinou všech mých starostí. Je to jako chobotnice, která pomalu a nenápadně obepne chapadly svou oběť a pak sevření utahuje. A vy víte, že z něj už není cesty zpět.
Nejhorší na mých pocitech je, že nemají žádnou zjevnou příčinu. Mám vše, co bych si mohla přát. Netíží mě žádné úzkostné starosti. Život ke mně byl milosrdný a dopřál mi úplně vše. Mám tři zdravé veselé děti a milujícího manžela. Nikdy jsme nezažili nedostatek. Nemusela jsem si projít žádným zásadním životním zklamáním. A přesto jako by mi někdo ukradl to nejcennější: radost, nadšení a touhu – emoce, které ze mě dříve přímo tryskaly. Proč?
Žiju přesně takový život, jaký jsem si vysnila. A přesto mě svírá jen stěží popsatelný pocit, že jsem vězněm svých vlastních snů.
Postrádám smysl života
Pro většinu lidí v mém okolí jsou mé pocity jen stěží pochopitelné. Mnozí se ve svém životě museli poprat s náročnými zkouškami, které si pro ně život připravil. A když se snažím vyjádřit, co mě tam hluboko uvnitř tíží, obvykle se sama před sebou zastydím. Nemám přece jediný důvod cítit to, co cítím.
Popravdě ani já sama nerozumím tomu, co se změnilo. Náročná období spojená s narozením všech našich tří dětí jsem zvládla bez větších obtíží. Poradila jsem si i v těžších časech, kdy manžel rozjížděl svou firmu a museli jsme si vystačit jen s málem. Vše se začalo měnit až mnohem později – v době, kdy už nám žádná životní katastrofa nehrozila a nesvírala nás ani nejistota budoucích dní.
Život, který nyní žiji, mě dříve naplňoval. Nyní už ho ale žiji jen ze setrvačnosti: Ráno vstát, probudit děti, nachystat jim snídani, kluky vypravit do školy, dcerku do školky. Dát pusu manželovi, zamávat dětem. Pouklízet kuchyň, dát prát prádlo, vyřídit e-maily, uvařit oběd…
Stále se opakující povinnosti, které ránem začnou a večerem skončí. Den co den, bez jakékoliv změny. Pro někoho možná otrava. Pro mě ale doposud něco, po čem jsem toužila. Něco, co mi dávalo životní jistoty. Něco, co mi říkalo, že jdu cestou, kterou bych jít měla. Vždyť co víc si přát než mít příležitost si plně užívat rodiny, mít čas na domácnost a být všem k dispozici, kdykoliv bude potřeba?
Hledání sebe sama
Tyto pocity jsem v sobě nějakou dobu nosila, aniž bych o tom komukoliv řekla. A stále ne a ne přijít na to, v čem je skutečný problém. Vždyť se nic nezměnilo. Dělám stále ty samé činnosti. Jsem tady pořád stejně pro svého manžela i pro své děti. O domácnost se můžu starat, kdy a jak se mi zachce. O víkendu trávíme spoustu času společně jako rodina. Manžel nebo některé z dětí obvykle vymyslí nějaký výlet, a tak se vydáváme vstříc novým dobrodružstvím. Pěšky, na kole nebo třeba autem.
A pak mi to došlo. Zakopaný pes není v tom, že by se něco změnilo. Je to přesně naopak. Oním problémem je, že se nic nemění. Už několik let se řídím vlastní představou o tom, jak má vypadat spořádaný život. Sama sebe jsem zaškatulkovala někam, kde jsem chtěla být. A na tom není nic špatného. Jenže už jsem sama sobě nechtěla dovolit se z té škatulky vymanit.
Vždyť kdo řekl, že bude lepší, když bude pracovat jenom manžel a já se budu starat o domácnost? Já. A kdo odmítal snahu mého muže a dětí zapojit se do domácích prací? Byla jsem to já sama. A kdo bojkotoval všechny nápady zažít nějaké velké dobrodružství? Zase já. Vždyť život je přece plný povinností, které musíme plnit a které nelze jen tak odložit, kdy se nám zachce. A tak jsem si sama kolem sebe obmotala chapadla. Stala jsem se obětí svých vlastních představ.
Zakopaný pes není v tom, že by se něco změnilo, ale naopak v tom, že se už několik let nic nemění.
Malá změna dokáže přinést velké výsledky
Tímto poznáním jako by najednou sevření oné chobotnice povolilo. Pozvolna se mi začaly otevírat oči a najednou jsem viděla to, co bylo naprosto jasné – totiž že se svým životem musím něco udělat. Ne, neodhodlala jsem se k žádné radikální změně. Tedy alespoň ne k takové, která by byla vidět na první pohled. Rozhodně jsem se nechystala opustit manžela, ostříhat si vlasy na ježka a nechat děti ve štychu. Zkrátka jsem se jen rozhodla, že budu žít doopravdy ten život, který jsem si v patnácti vysnila. Že už se nenechám svazovat vlastními představami o tom, co by se mělo a nemělo.
Když dostanu chuť si zajít zaběhat při východu slunce, který dokáže být u nás tak nádherný, tak to prostě udělám. A snídani dětem přichystám, až se vrátím. Beztak si ani nevšimnou, že se máma na pár desítek minut vytratila. Když budu cítit, že se v životě potřebuji nějak realizovat, porozhlédnu se po nějaké výpomoci třeba v místní pekárně nebo v nedalekém zahradnictví. A když zůstaneme některý víkend bez dětí, už se nebudu bránit vnitřní touze udělat něco šíleného, jako kdyby nám bylo dvacet jen proto, že už nám dvacet dávno bylo.
Konečně si užívám života. Toho opravdového
Vždyť přece život s příchodem povinností nekončí. Dokáže být tak krásný! A to bez ohledu na to, kde žijeme, kolik máme prostředků k životu nebo jaké překážky musíme v životě překonávat. Stačí, když máme kolem sebe lidi, kteří nás milují a které milujeme i my sami. A když dokážeme nastavit svou mysl tak, abychom se nestali jejími otroky, ale aby nás provedla nádherným životem – životem, po kterém toužíme a který si zasloužíme. A aby nás naučila třeba i létat, když si to budeme přát.
