Někdy si ve svém životě stěžujeme na maličkosti. Banální problémy považujeme za nepřekonatelné překážky. A pak narazíme na člověka, se kterým se život nemazlil. Svůj žebříček hodnot pak rychle přehodnocujeme. Přečtěte si příběh naší čtenářky Eriky, která se musela vyrovnat hned s několika ranami, které ji v životě potkaly.
Autor příběh pouze zpracoval.
Svobodné čtení bez reklam a sledování. Jen vy a čistý obsah. Pokud nás chcete podpořit, můžete tak učinit tady
Anička se narodila přesně rok po naší svatbě. Od prvního okamžiku jsme ji oba milovali, zahrnovali láskou a něhou. Prožívali jsme svou vlastní pohádku. Aniččin pomalejší vývoj jsme my i lékaři přisuzovali nejprve línější povaze. Snažili jsme se ji motivovat, pravidelně cvičit, na řadu přišla i Vojtova metoda. Nic se ale neměnilo. Že něco není v pořádku, jsme si uvědomili až mnohem později – poté, co nás dětská lékařka poslala na neurologii. Tam Aničce po několika vyšetřeních diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu.
Ten den si pamatuji jako dneska. Byl nádherný letní den, jako stvořený pro dobrodružný a radostný rodinný výlet. Ten den se mi poprvé zhroutil celý svět. Naštěstí jsem měla vedle sebe manžela, který se s tou šokující zprávou dokázal vyrovnat o poznání lépe a byl mi oporou.
Slavíme každý pokrok
Život s postiženým dítětem jsem si do té doby nedokázala a ani nechtěla představit. Nyní to ale byla tvrdá realita. A tak zatímco děti mých kamarádek už vesele poskakovaly na hřišti a hrály si na písku, my jsme s velkým nadšením slavili první úspěchy – Anička už se dokázala plazit. Každý sebemenší pokrok v pohybovém vývoji Aničky byl pro nás obrovským milníkem. Čas rychle plynul a starosti s pravidelnými rehabilitacemi a dalšími vyšetřeními mě zaměstnaly natolik, že jsem se s faktem, že máme nemocnou dceru, zkrátka musela smířit.
Dokud byla Anička malá, její nemoc pro nás sice byla stresující, v mnoha směrech nás ale neomezovala. Kromě pravidelných rehabilitací a náročnější péče jsme s ní mohli dělat téměř cokoliv. S manželem jsme oba milovali hory, a tak jsme často vzali Aničku do kočárku nebo do krosny a vydali jsme se nabrat potřebnou energii do míst, kde jsme dokázali rychle dobít baterky.
Opouštějí mě síly
Později však přišly další zdravotní komplikace. Anička musela podstoupit ještě několik operací. Každá z nich byla pro celou rodinu náročným obdobím. Drobné Aniččiny pokroky se vždy na dlouhou dobu zastavily a někdy se její stav dokonce zhoršil. Strach střídala beznaděj. A pak přicházely nečekaně zase lepší dny, kdy jsem opět začínala věřit, že zázraky se opravdu dějí. Jak rostla, bylo stále obtížnější ji nosit i brát kamkoliv s sebou. A právě v té době jsem začala cítit, že mi docházejí síly.
Věděla jsem, že mě Anička potřebuje a že za svá omezení nemůže. Přesto jsem se stále častěji přistihla, že se na její nemoc zlobím. Každodenní problémy mě začaly vyčerpávat. Chtěla jsem začít žít i něčím jiným než jen péčí o Aničku. Za své pocity jsem se ale styděla. Cítila jsem se provinile a měla jsem pocit, že jsem sobecká. A tak jsem o tom nikomu neřekla. Přiznala jsem se ve slabé chvilce jen manželovi. Snažil se mi v tom období více pomáhat. Čas od času se o Aničku postaral, abych měla čas i sama na sebe.
Přichází další rána
Po určitou dobu se zdálo, že svět je o něco hezčí. Jednou za čas jsem si mohla dovolit ten luxus přestat myslet jen na to, jak se postarat o Aničku. Něco mi ale přesto uniklo. S manželem jsme se totiž na péči přestali podílet společně, ale každý zvlášť. Trávili jsme spolu méně a méně plnohodnotného času. A tak jsem si jednoho dne uvědomila, že jsme se jeden druhému odcizili. Už jsme se nedokázali nad Aniččinými pokroky radovat společně. Nesdíleli jsme už vzájemně ani obavy z toho, co nás ještě čeká. Až jsem jednoho dne na stole našla žádost o rozvod a svět se mi zhroutil podruhé.
Věděla jsem, že naše vzájemná komunikace není ideální. Zjištění, že nás chce manžel opustit, pro mě ale bylo naprosto šokující. Až teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že předpokládat, že manžel zvládá Aniččin zdravotní stav dobře, bylo mylné. Opak byl totiž pravdou. Čím více se mi snažil pomoct, tím více na něj tíha našeho osudu dopadala. A tím více se uzavíral do sebe.
Hledání nové cesty
Náš vztah jsme zachránit nedokázali. Manžel se brzy odstěhoval a po čase si založil novou rodinu. Aničku sice ve svém životě odsunul na vedlejší kolej, ale svou lásku k ní skrýt nedokáže. A mě nezbývalo než se s další nepřízní osudu rychle vyrovnat. Byla jsem nyní jediná, kdo se o Aničku mohl postarat. Nemohla jsem si proto dovolit se zhroutit, a tak jsem se rozhodla odrazit se od dna a hledat novou cestu, která bude přijatelná pro mě i pro Aničku. Nechtěla jsem se zatvrdit ani ztratit poslední zbytky optimismu. Bála jsem se totiž, že skončím nešťastná a naštvaná na celý svět.
Smiřuji se s životním údělem
Už dávno jsem si zvykla na to, že Aniččin stav se nijak zásadně nezlepší. Pravidelně s ní cvičím a jsem vděčná za to, že se nezhoršuje. Zjistila jsem, že největší sílu mi paradoxně dodávají lidé, kteří jsou životem vyčerpaní ještě více než já – ženy a muži, kteří se potýkají s podobně obtížnými okolnostmi a život je nešetřil ani v mnoha dalších ohledech.
Na svůj úděl se snažím dívat pozitivně. Přestože život s Aničkou není snadný, uvědomuji si, že mi boj s její nemocí nejen mnohé vzal, ale také mnohé dal. Radostné okamžiky prožívám podstatně intenzivněji než rodiče zdravých dětí. Vážím si každého dne, kdy se nestane nic špatného. Každá chvíle, kdy se Anička směje, je pro mě malým zázrakem, který mě naplňuje nepopsatelným štěstím. A nakonec mi dochází, že je Anička tím nejlepším, co mě v životě potkalo.
Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla pozměněna.