Pro rodiče

Těhotenské zápisky

Příběh jednoho těhotenství ...

28 min na čtení

Autor:

Jak říct, že jsem v tom

Napadlo vás někdy, které české slovo má nejvíc synonym, tedy slov stejného významu? Možná vymyslíte něco lepšího, ale podle mě je to stoprocentně těhotenství.

Však posuďte sama. Můžeme říct, že žena je v tom, v očekávání, v naději nebo v jiném stavu, zkráceně v jináči. Může být zbouchnutá, nabouraná, nabořená, může mít pečeni v troubě, naštěkáno v boudě nebo jednoduše zaděláno. Romantičtější povahy řeknou, že je samodružná nebo dvojjediná, staromilci použijí výraz chodí s outěžkem. Úspěšné snažilky se určitě označí za těhu či těhulky, málomluvné ženy prostě řeknou, že čekají nebo nosí. Věřící budoucí maminky se budou radovat, že jsou požehnané, případně v požehnaném stavu. Věčně mladé s klidem oznámí, že přiletí čáp nebo vrána, matematičky řeknou, že jsou 2v1. Pro mlsné jazýčky se nabízí přirovnání ke kinder-vajíčku. Slyšela jsem i výrazy jako zapadla, zahnízdila nebo zabřezla, ale to už se dostávám na hranu etiky. Hanlivým a výsměšným výrazům se záměrně vyhýbám, to bych taky mohla vyjmenovávat do rána.

A teď si vyberte, jakým způsobem tuto radostnou událost oznámíte svým blízkým.

S manželem jsem to vyřešila jednoduše - ukázala jsem mu pozitivní těhotenský test (jinak by mi stejně nevěřil). Po pár minutách nechápavého zkoumání neznámého předmětu jsem k němu přistrčila i návod. Ale že by se mi chtělo s počůraným kouskem papíru obrážet celé široké příbuzenstvo? Této kratochvíle se ráda vzdám. Test už je v koši, kam patří.

Ale které z mnoha a mnoha slov i slovních spojení si k ohlášení této události vybrat? Můj muž prosazuje využití toho provařeného vtípku: "Víš, musím ti něco říct, babičko!" V amerických filmech je zase dost oblíbená situace, kdy nastávající maminka sprintuje s rukou před pusou na záchod. A nemusí ani nic říkat. Vzhledem k tomu, že už jsem od svatby pod drobnohledem, bylo by to naprosto výmluvné. Zatím však využívám spíš opačnou taktiku. Protože nechci minimálně do třetího měsíce nic šířit, hrdinsky bojuji s touhou po útěku nad nejedním jídlem z rodičovské kuchyně. Ony snad ty maminky tuší, co mi spolehlivě zvedne žaludek a zkouší, co ještě vydržím.

Zpět k oznámení - nedávno jsem vzpomínala, jaký způsobilo poprask, když jsem zhruba v sedmnácti letech neprozřetelně nechala na stole ležet antikoncepční pilulky. Tentokrát bych mohla někde "náhodou" nechat těhotenský průkaz. Předpokládám, že v mých letech už snad facku ani několikahodinové kázání neobdržím. Rozruch by to ale mohlo způsobit podobný.

Těhotenství, prý nejkrásnější období v životě ženy

Jedno z mnoha a mnoha slovních označení pro těhotenství - nejkrásnější období v životě ženy. S tímto si však dovolím zásadně nesouhlasit.

Dokáži si představit i lepší zábavu, než se celý den kroutit, hekat a funět jako parní lokomotiva, v pravidelných intervalech hlídkovat před záchodem ve snaze rozluštit ten věčný hlavolam, zda to "půjde, nebo nepůjde", z prostého dřepu vstávat patnáct minut kvůli rozlítanému tlaku, zuby si čistit s hysterickou opatrností, aby se kartáček nedostal příliš blízko ke krku a neprobudil vždy připravený dávicí reflex  a postupně vyškrtávat z jídelníčku jedno oblíbené jídlo za druhým.

V těhotenství se v těle podle všech zdrojů odehrává spousta změn. Na mně se zatím podepsaly jenom ty negativní. O nevolnostech a tlaku jsem se už zmiňovala. O některých ženách se říká, že v těhotenství doslova kvetou. Mně vykvetly záhony akné jako ve sladkých patnácti. Změní se i čichové vnímání. S tím je docela zábava. Začal mi přímo neodolatelně vonět osvěžovač vzduchu na veřejných záchodcích v jistém hypermarketu. Naopak manželův oblíbený parfém mi spolehlivě na čtyřikrát převrátí žaludek.

Ptala jsem se zkušenější kamarádky, co všichni na tom těhotenství vlastně mají. Odpověděla nepříliš lákavě: "Nevím, ale věř, že bude mnohem hůř!" Jediné pozitivní v době těhotenství, na co si dokázala vzpomenout, byla zvýšená pozornost a lepší chování partnera. Jenže můj manžel je tak skvělý, že už to snad ani lepší být nemůže. Nebo že by ano?

Prckovi říkám láskyplně "Kolotočář". Udělal si totiž z mého břicha docela slušně vybavený lunapark, a když se zrovna netočí dokola, skáče nahoru a dolů. S ním pochopitelně i můj žaludek. Nevíte někdo, jak zatrhnout ještě nenarozenému mimču kapesné na ty jeho pouťové atrakce?

O těhotenských nevolnostech se šíří různé teorie. Jedna z nich tvrdí, že jsou čistě psychického rázu. Pokud například maminka není na dítě připravená, není se svým těhotenstvím smířená (třeba i nevědomky) nebo po dítěti až tak netouží, tělo se v souvislosti s podvědomím bouří. A projevuje svou rozladěnost nevolnostmi. Ehm. Jak říkám, takových teorií je spousta. Chcete-li poškádlit některou svou těhotnou kamarádku, zkuste jí tuto teorii vyprávět ve chvíli, kdy nabírá odstín čerstvě posekané trávy a hledá nejbližší keřík. Určitě se jí hned udělá líp.

Ale přes tohle všechno jsem za svoje nevolnosti občas ráda. Těhotenství je poměrně dlouhé období a mnohdy se nic zvláštního neděje. Za celou tu dobu máte jen několik krátkých okamžiků, kdy pomocí ultrazvuku můžete aspoň trošku zjistit, co se tam uvnitř děje. A hlavně ze začátku, kdy ještě není nic vidět ani cítit, vám právě ty nevolnosti dávají znát, že se opravdu něco děje.

S outěžkem na dovolené

Když jsme s manželem začali "pracovat" na dítěti, jednoho dne mě přepadl sice absurdní, ale o to neodbytnější pocit - že s dítětem končí život.

A pocítila jsem nepřekonatelnou potřebu ještě si něco užít. Jsme s mužem oba celkem akční, tak mi pochopitelně hned přišla na mysl "poslední pořádná dovolená". Manžel nebyl zásadně proti, takže než jsem se z toho návalu emocí vzpamatovala, měla jsem naplánované, objednané i zaplacené dva týdny plné poznávání, sportu, adrenalinu a zážitků.

A pak se ve mně začal probouzet rozum. Co když už budu za ty dva měsíce těhotná? Co když to budu snášet špatně, bude mi zle, budu unavená, všechno mě bude bolet? Samozřejmě se všechny obavy splnily do puntíku, ale dovolená byla zajištěná, tak se prostě jelo. Jen pro představu, za dobu zatmění mozku jsem  stihla naplánovat: 5 přejezdů autem v celkové délce zhruba 1 200 km přes tři česká pohoří, 5 desetikilometrových a 2 patnáctikilometrové túry, sjezd části Sázavy na kánoi, celodenní horský výlet na koloběžkách, dvě návštěvy sauny, tři luxusní večeře, účast na svatební hostině, několik přesunů lanovkou nebo autobusem, tři hrady a tři rozhledny.

Kdo nezažil, nepochopí. Vlastně ani já moc nechápu, co mi to sedlo na mozek. Nicméně dovolená se vydařila a plán jsme splnili nejméně na 90%. Sice se obávám, že už nikdy nepozřu steak z mladého býka a několik dalších vybraných pochutin, a když jsem se později svého doktora ptala na navštěvování sauny v těhotenství, málem mě za ten nápad rozkouskoval. Samozřejmě jsem se na to ptala až po dovolené. Nechápu, proč ještě někdo nesepsal nějaký seznam, co by těhotná opravdu, ale opravdu dělat neměla. Když jsem se pokusila vyhledávat na internetu, vyšlo mi, že nejlepší by bylo zavřít se do výběhu o velikosti zhruba 2x2 metry a maximálně třikrát denně opatrně přejít z jedné strany na druhou. Tak jsem se rozhodla řídit podle svých pocitů.

A minimálně v jedné věci se to vyplatilo. Zjistila jsem, že mi dělá neuvěřitelně dobře pohyb. Na dlouhých túrách mi bylo doslova do zpěvu, sportovní aktivity mě nabíjely energií a další činnosti dobrou náladou. Co už bylo moc, na to mě spolehlivě upozornilo píchání nebo pobolívání břicha a tuto činnost už jsem neopakovala. Hlas těla se mi ozýval spolehlivě, to matka příroda zařídila skvěle.

Jakmile jsme se vrátili z výletu, většinou jsem padla do postele a spala s menšími přestávkami až do rána. Tak jsem se prospala a prochodila celou dovolenou. Rozhodně si nemyslím, že by těhotná měla sedět doma na zadku. Stačí naslouchat svému tělu a panicky se všeho nebát. Pak si i "s outěžkem" můžete užít skvělou, i když malinko omezenou dovolenou.

Top 10 otázek a výroků, za které vám těhotná nepoděkuje

Když jsem oznamovala své těhotenství, vůbec mě nenapadlo, že se tím moje tělo i soukromí najednou stane věcí veřejnou.

Naráz jako by neexistovala žádná tabu a dostávám otázky a rady, které bych za normálních okolností očekávala jen od nejbližší osoby a jedině mezi čtyřma očima. Chápu, že "starší a zkušenější" se těžko udrží a chtějí se podělit, taky jsem podobné nutkání měla při rozhovoru s kamarádkou v nižším stádiu těhotenství, ale co je moc, to je prostě příliš. Za těch pár měsíců jsem sebrala 10 top otázek a prohlášení, které mě rozhodně nepotěšily, a které bych nikomu nedoporučovala šířit dál.

1. Tohle jsem já nesměla, ty to taky nedělej

Každé těhotenství je jiné, co jedné dělá zle, to jiné naopak pomůže. Nejvyšší autoritou je lékař a hlas těla, ty poslouchám. Ne nějaké strašáky s výroky typu: "Když budeš při tanci třepat boky, potratíš!"

2. Kup si takovou a takovou podprsenku/kalhotky

Když na mě jedna známá přímo na ulici vybafla, ať si pořídím jakousi zvětšovací podprsenku, byla jsem dost v šoku. O svém spodním prádle jsem se nikdy s cizími lidmi na veřejnosti nebavila a ani teď s tím nehodlám začínat.

3. Zvětšila se ti prsa? Bolí tě?

To je snad ještě intimnější téma než spodní prádlo. Některé těhotné si o svém poprsí možná rády povídají, měly by si však moci vybrat, kde a s kým tento rozhovor zapředou. Já osobně nevyhledávám řeči o prsou o nic víc než ty o podprsenkách.

4. Nastuduj si tohle, přečti si tamto a nauč se tohle

Všechno vím, všechno znám, všechno jsem přečetla a ráda poradím. Ne každá je taková, že si dvacetkrát denně prohlíží videa z porodu a studuje účinky celozrnného pečiva na plod. Vlastně nejlepší názor, který jsem četla v internetových těhotenských diskuzích, zněl: "Díky Bohu za moje dřívější těhotenství a rození bez internetu." Opravdu nemusím vědět úplně všechno.

5. Ty jsi s tím ještě nezačala?

Ne, nezačala. A když nebudu chtít, ani nezačnu.

6. Před narozením dítěte nic nekupuj, to přináší smůlu!

Pověry. Někdo jim věří... a někdo zase ne. Spíš než nad přivoláním smůly bych uvažovala nad tím, že kdyby se opravdu něco stalo, jak na mě budou působit plné skříně dětského vybavení, které nedojdou využití.

7. Můžu si sáhnout na břicho?

Tuto otázku doporučuji jen opravdu lidem blízkým. Troufnu si říct, že většina těhotných není vůbec zvědavá na neustálé otlapkávání prakticky cizími lidmi. Těhotenské břicho se opravdu nestává majetkem všech kolemjdoucích. Osahávání bez zeptání nedoporučuji už vůbec, těhotná může vystřelení pěsti snadno omluvit hormonální bouří.

8. Už dělá dítě to a to? To už by mělo!

Jak už jsem psala, každé těhotenství je jiné. Jedna nastávající maminka už v 16. týdnu cítí "chvění motýlích křídel", jiná se prvních pohybů dočká třeba až ve 22. týdnu. Není třeba těhotnou děsit, na to by měl mít právo jen lékař.

9. Maminko

Toto oslovení mi dává docela zabrat. Nikdy jsem nechápala, proč se třeba manželé v soukromí oslovují mámo/ táto. A slyšet na moji adresu oslovení maminko od někoho, kdo by mi sám mohl být rodičem, mi přijde ještě o chlup divnější. Mám přece jméno, nejsem jen něčí matka (kterou ještě ani nejsem). A když už chce být dotyčný za každou cenu originální, ať mi raději vymyslí nějakou milou přezdívku.

10. Těhotenství je krásné, užívej si ho!

Touto radou častujte nastávající maminku buď v prvních měsících, nejlépe když zelená jen při pomyšlení na jídlo, nebo naopak v těch nejvyšších stádiích, kdy už si bez cizí pomoci ani neobuje ponožky, v horším případě ani nesleze z postele. Pak bude mít ten správný účinek. A protože opakování je matka moudrosti, zkoušejte to znovu a znovu, až dokud si to dotyčná nezačne skutečně užívat... a nebo si nezačne užívat zaslouženého klidu od vás i všech těchto prohlášení.

Zapomeň, že existuješ aneb krabička na mimino

Zrovna nedávno mi bylo oznámeno, že letos asi k Vánocům nic nedostanu, protože jsem si odmítla nechat říct, jakého pohlaví miminko bude.

S tímto prohlášením mám hned dva problémy.

Zaprvé - Haló, já jsem pořád ještě tady. Nebo jsem se scvrkla na pouhou krabičku na miminko, inkubátor a následně velkovýkrmnu bez vlastních citů, potřeb a tužeb? To mrně ještě ani není na světě, měří a váží asi tolik jako dvě ostravské klobásky, a přesto už mě totálně zastiňuje. Chápu, že je mnohem jednodušší koupit nějaký overálek, čepičku nebo hračku pro novorozence, než složitě vymýšlet něco pro jeho matku, ale co je to za spravedlnost?

S největší pravděpodobností dítěti složím za oběť svou těžce vydřenou a udržovanou postavu, klidný spánek, několik tun nervů, nemalé finanční úspory, svou lásku, většinu svých myšlenek a nakonec i pozemské statky, které si do hrobu stejně nevezmu. Ano, děti jsou středobodem vesmíru, ale my, jejich rodičové, jsme tady ještě taky. Prosím, myslete na to. A až půjdete na lov dárků, mějte na paměti, pro koho že vlastně původně měly být.

Zadruhé - v návaznosti na prohlášení nahoře mi bylo vysvětleno, že v dnešní době už není žádný důvod nenechat si říct pohlaví dítěte. Že to už stejně není žádné překvapení, buď to bude kluk, nebo holka. A doktoři to stejně dávno vědí. A jak k tomu přijdou příbuzní a přátelé, kteří by tomu malému určitě chtěli něco koupit, ale kvůli jakési sobecké zatvrzelosti nastávajících rodičů nemají možnost.

A já říkám - co je komu do toho?

Je to moje dítě, a když pohlaví vědět nechci, je to čistě moje věc. Kupovat dárečky miminku mi přijde logické, až když je na světě. A když už někdo mermomocí chce nakupovat dopředu, existuje tolik krásných barev, které jsou vhodné pro chlapečka i holčičku. Tak proč se omezovat jen na tu profláknutou růžovou nebo modrou?

Uf. Moje hormony rozbouřené povědomí dostalo zase pěkně zabrat. Na svou obhajobu musím říct, že se na dítě moc těším. Představuji si, jak nakonec dopadne to krásné překvapení na porodním sále a nemohu se dočkat, až budu vybírat roztomilé miniaturní oblečky a hračky pro to malé. Samozřejmě se těším i na tu hromadu dárku, které toho drobečka přivítají na světě. Teď jsem ale pořád ještě tou hlavní já. A doufám, že i po narození dítěte se najdou lidé, kteří si za vším tím rozněžňováním a opečováváním miminka vyčlení určitou (velkou) dávku pozornosti pro mou maličkost.

Těhotenství opravdu bere rozum

Už mnohokrát jsem slyšela zvěsti o tom, že těhotenství zatemňuje mozek a bere rozum.

Jedna z mých těhotných kamarádek mi vyprávěla strašidelnou historku o tom, jak zapomněla PIN k platební kartě. Týden marně přemýšlela a kombinovala číslice, až nakonec příslušný kód vyhledala ve smlouvě k bankovnímu účtu. Ta řádka čísel jí nebyla ani povědomá. A to měla stejný PIN asi deset let. Ta příhoda mě tak vyděsila, že asi od třetího měsíce těhotenství provozuji pravidelný ranní rituál. Hned po probuzení si přeříkávám všechny možné PIN kódy a přihlašovací hesla. Zatím je tato strategie úspěšná.

Vtipným historkám s „výpadkem mozku“ jsem se však nevyhnula. Musím ještě zmínit fakt, že hormonální bouře mě postihla v tom pozitivním smyslu – všemu a pořád se směji jako blázen a výbuchy smíchu mě postihují v naprosto nečekaných chvílích. Nemohu si prostě pomoct.

Jednoho krásného dne jsme byli s manželem společně na obědě. Cestou zpět do práce jsme koupili uzené koleno na víkend. Můj muž, znalý mých problémů s pamětí v poslední době, mi celé odpoledne průběžně elektronickou cestou kladl na srdce, ať to koleno nezapomenu v práci v ledničce. Těsně před odchodem mi naposled připomněl koleno, já jsem si sbalila věci a šla. Protože jsem odpoledne dostala neodolatelnou chuť na česnečku, zaskočila jsem ještě do obchodu pro sýr. Zrovna jsem plánovala, že ještě nakouknu do obchodu s oděvy, když mi něco sepnulo v hlavě (cink!) – to koleno je ještě v práci v ledničce. Odbyla jsem si svůj první výbuch smíchu na ulici a utíkala zpátky.

Na druhý pokus jsem úspěšně dorazila až domů. Po vyzutí z kozaček mě smích přepadl podruhé – do kozaček nosím na punčocháče ještě ponožky, aby mi nebyla zima. Ty ponožky zůstaly pochopitelně v práci rozložené na bedně počítače a já si vůbec nevšimla, jak mi kozačky plandají. Uvařila jsem si výbornou česnečku a s nohama na stole si ji vychutnávala. Při poslední lžičce zase (cink!) a záchvat smíchu. Právě jsem si vzpomněla na ten speciálně koupený sýr.

Rozhodla jsem se, že ten den už se nebudu pouštět do nějakých větších akcí. Zapnula jsem počítač, podívala se, co nového ve světě internetu, nasadila si do uší sluchátka… a chopila se knížky, kterou jsem další dvě hodiny spokojeně četla u zapnutého stroje a s tichými sluchátky v uších. (Cink!) už se ani nekonalo, prostě mě přistihl manžel a upozornil, že jsem zase úplně mimo.

S chutí do toho a půl je hotovo

Nedávno jsem se rozepsala o svých zážitcích a pocitech v prvním trimestru. Moje těhotenství se úspěšně přehouplo přes svou polovinu a zase je všechno jinak.

Tak předně mě konečně opustila moje věrná přítelkyně - neustálá tříměsíční kocovina. Záměrně ji nenazývám ranními nevolnostmi, ráno totiž netrvá 24 hodin denně. Vrátila se mi chuť k jídlu, a to dokonce i na potraviny barvy červené, které jsem v té špatné době nebyla schopná pozřít. Jak jsem později zjistila, třeba taková rajská omáčka je v naší rodině vyhlášeným žaludek-obracejícím pokrmem těhotných.

Taky už se mi začalo kulatit břicho. Ze začátku jsem asi 3 kila shodila a až zhruba v pátém měsíci se pomalu vyšplhala zpátky na svou původní váhu. Nutno říct, že jsem vypadala spíš jako po velké porci zelňačky než jako těhotná. Taky jsem si vyslechla pár poznámek na téma velkého oběda či zaražených větrů. Ale já věděla svoje.

Znovu jsem se zamýšlela nad už probíraným tématem "krásného těhotenství". A stále na samotném těhotenství nic krásného nevidím. V první třetině to pro mě bylo vesměs strašné, v té druhé je to prostě... normální. Ano, je krásné to očekávání, těšení, ten pocit. Ale to je vše. Někteří lidé (většinou ženy) tvrdí, že se jim moc líbí těhotné ženy. Ale zkuste se zeptat pár kamarádek nebo známých, jestli se v těhotenství líbily samy sobě. Podle mých výzkumů většina z nich odpoví, že ne. Když už, tak se jim líbí ty druhé. Pobavilo mě prohlášení, že proti tomu, co přijde po porodu, je těhotenství opravdu nádherné. Takže asi tak.

Nicméně pozitivní změny přece jen přišly. Přímo zázračně se mi vyčistila pleť a zhoustly mi vlasy. Jak jsem se dočetla, po porodu se to zase otočí. Hormonální změny stav pleti znovu zhorší a vlasy začnou vypadávat. Při bližším zkoumání v zrcadle jsem si s potěšením všimla, že mi téměř úplně zmizely tmavé chloupky pod nosem. Zesvětlaly a zjemněly. Aspoň to se, doufám, po porodu drasticky neotočí. Ale připravena jsem pro jistotu na všechno.

S prckem už je docela zábava, jak o sobě dává vědět. Dala jsem mu novou soukromou přezdívku - Zběsilec. Okopává mě totiž přímo jako zběsilý. Pro ostatní je to ale Stydlín. Kdo by si chtěl sáhnout a nechat se okopat, má smůlu. Při kontaktu cizí ruky s mým břichem se Zběsilec zázračně uklidní a tiše vyčkává, až to vetřelce přestane bavit a ruku stáhne. Pak se opět dá s chutí do pohybu. Má prostě svou hlavu. Tedy, svou - na druhé fotce z  ultrazvuku už je jasně vidět, po kom vlastně bude. Nos má geometricky rovný po tatínkovi, vystrčenou bradu zas po mamince. Dost bych ocenila, kdyby byl po svých rodičích i spavý. Ale to už se všechno v brzké době dozvíme.

Zamyšlení nad saháním na břicho

Snad každá žena, která byla někdy těhotná, to zná. Tu oblíbenou otázku blízkých (a někdy i vzdálených) lidí. "Můžu si sáhnout na břicho?" "Proč?" ptám se pokaždé.

Dostala jsem už několik odpovědí. Ale žádná mě tak nějak neuspokojila.

"Protože je to hezké." "A co je na tom hezkého?" "Nevím."

"Pro štěstí." Proto se snad sahá na kominíka, ne? Nebo i na těhotenské břicho?

"Chci cítit pohyby miminka." Miminko v břichu se ale nehýbe pořád. A už vůbec ne na povel. Konkrétně to moje to má právě naopak, jakmile mi někdo položí ruku na břicho (včetně mě), okamžitě se zklidní.

Jedna z odpovědí mě aspoň pobavila: "Třeba je to nakažlivé, taky bych chtěla dítě." Jen si myslím, že v tomto případě by byly vhodnější úplně jiné doteky. A hlavně s někým jiným než se mnou.

Asi nejčastější odpověď však je: "Nevím, jen tak."

Zkoušela jsem vyhledávat na internetu, jaký může být ten tajemný důvod sahání na vyklenuté těhotenské břicho. A dostala vesměs odpovědi otázkou: "Kdo to, sakra, vymyslel, že se těhotným sahá na břicho?" Zjistila jsem tedy pouze to, že se tento zvyk táhne napříč společností, ale těhotným nijak zvlášť příjemný není. Možná jsou i takové, kterým je osahávání příjemné, ale nikde se nevyjádřily.

Každopádně jsem našla několik praktických rad, jak okolí od osahávání odradit. Můžete si například koupit tričko s výmluvnou dopravní značkou STOP! Pro úplně natvrdlé se nabízejí nápisy typu: Nesahejte mi na břicho! nebo prostě Nesahat! Jako celkem vtipný (a údajně velmi účinný) způsob se mi jeví sáhnout si na oplátku taky. Většině lidí to bude stejně nepříjemné a snad pochopí. Další, sice nejméně příjemná, ale o to účinnější metoda je říct to prostě na rovinu: "Prosím, nesahejte na mě. Není mi to příjemné."

Z mé vlastní zkušenosti, pokud se hned zeptáte po důvodu, lidi to sice znejistí, ale od sahání neodradí. Pokud se však každý takový nad svým počínáním zamyslí, budu spokojená. A třeba některým z nich dojde, že sahat na těhotenské břicho nic užitečného ani příjemného nepřinese nikomu ze zúčastněných.

Kdo by to měl vědět nejlíp

Jak se mé těhotenství pomalu blíží ke konci, začínám řešit různé otázky kolem porodu a následné péče o miminko. A začíná je řešit i mé okolí – to bližší, i to vzdálenější.

A tak se setkávám s názory, které se mi líbí někdy více, jindy méně, nebo vůbec. A občas se setkávám i s tím, že druzí vědí lépe než já, co bych měla chtít, jak bych se měla cítit a co by mě mělo těšit. Největší riziko je vždycky u takových těch kontroverzních a velmi diskutovaných témat. Na špici stojí tři z nich.

Otec u porodu

Já osobně jsem toho názoru, že otec u porodu není nijak důležitý, je mi srdečně jedno, jestli bude pozorovat mou snahu, nebo počká na nějakém klidnějším místě na výsledek. Když je mi špatně nebo mě něco bolí, nejraději si někam zalezu a jsem v klidu a sama. A nevyžaduji po manželovi, aby tzv. trpěl se mnou. Proč taky? Na porod jsme se domluvili tak, že zpočátku bude se mnou, aby mi pomohl ukrátit to dlouhé čekání. Ale jak přijde to ošklivé, bolestné a krvavé, opustí místnost, pokud by sám od sebe nechtěl zůstat.

Nikomu tento postoj nenutím, zkrátka to tak cítím. Velmi často se však setkávám s přesvědčováním, že ještě budu ráda, že tam je, že budu mít na koho řvát a komu lámat ruku. A jenom ať ti chlapi vidí, jak trpíme. Nechápu to. Nemám potřebu vylévat si svou bolest na mém muži a nutit jej bezmocně přihlížet mému utrpení. Pokud by však sám chtěl být při tom „zázraku“, bránit mu nebudu.

Látkové pleny

Vzalo se něco, co dlouhodobě dobře fungovalo, vylepšilo se to a přizpůsobilo dnešním poměrům a funguje to dobře dál. Navíc se šetří peníze, příroda atd. Ano, chtěla bych vyzkoušet látkové pleny. Něco jsem si o tom přečetla a řekla si, že za zkoušku nic nedám. Když to půjde, budu moc ráda, když ne, svět se nezboří.

A zase jsou tady zkušenější: „Ještě nakonec budeš ráda za jednorázovky, uvidíš.“ Třeba budu. A třeba taky ne. Je hodně žen, kterým to vyhovuje, i těch druhých. Ale jak může někdo dopředu vědět, co bude nebo nebude vyhovovat MNĚ? Už kvůli těmto „vědmám“ jsem pevně rozhodnutá to zvládnout. Je zvláštní, že jsem nikdy neslyšela hanlivá označení pro matky, které používají jednorázové pleny. O to častěji slýchám pojmenování jako blázni, otrokyně látkování a ekoteroristky.

Bezplenková metoda

Zrovna nedávno jsem četla výsměšný článek o této metodě, pod kterým se strhla bouřlivá debata. Opět zaznívalo něco o bláznech, otrocích, supermatkách a podobně. A protože si raději nejdřív něco nastuduji, než vynesu soud, začala jsem pátrat i po tomhle. A kupodivu jsem zjistila, že se opět nejedná o nic nového. Opravdu nejde o to, dnem i nocí pozorovat miminko, jestli zvedne levé obočí, že chce čůrat a pravé, že chce kakat. Setkala jsem se i s několika matkami, které tuto metodu praktikovaly, aniž by vůbec tušily, že „bezplenkují“. Prostě vypozorovaly, že jejich dítě se vyprazdňuje vždycky po probuzení a po kojení, tak ho v té době rozbalily a přidržely nad nějakou nádobou nebo umývadlem. Později už třeba poznaly, jakým tónem dítě „zamrčí“, když se mu chce. Věřím tomu, že nejedna z našich maminek nebo babiček tímto způsobem šetřila plenky. Takže znova, proč to nezkusit dřív, než se začnu „bezplenkujícím“ matkám vysmívat, nebo si klepat na čelo.

Každý má jiné priority, jiné názory, každému vyhovuje něco jiného. Celý tento článek měl být vlastně o toleranci. Proč někomu nutit svoje názory? Proč odsuzovat někoho, kdo dělá věci jinak než já? Proč se vysmívat něčemu, co pořádně neznám? Počítám i s variantou, že těm zkušenějším dám jednou za pravdu a možná se jim i osobně omluvím. Do té doby bych však poprosila: Nechte mě nabít si pusu po mém.

Plod naší lásky

Devět měsíců jsme na to čekali, připravovali se, těšili se. A teď je to konečně tady.

V noci se mi zdál sen, že cestuji letadlem a při vystupování jsem se pomočila. Ano, praskla mi voda. Manžel po mém upozornění na brzký odjezd a zběžném obhlédnutí skvrny na prostěradle prohlásil: „Ty vole, fakt!“ A do deseti minut stál u dveří s klíčem od auta v ruce. Zato mně to trvalo… Do termínu zbývalo ještě pár dní a taška nebyla zdaleka sbalená.

Stalo se to v pátek v půl sedmé ráno, takže mé naděje na bezproblémové zaparkování u porodnice v centru města rázem vyhasly. Poblíž nemocnice se nalézalo jediné volné místo velikosti tak na polského fiátka. Nicméně manžel se tam s naší „modrou krávou“ obratně nasoukal. Až na to, že zůstal uvězněn sousedícími vozy bez možnosti vystoupit nebo vytáhnout moji tašku. Popojížděl tak dlouho, až se vysvobodil a šli jsme na to.

Napojili mě na monitor a oznámili, že do porodu je ještě času dost. Manžela poslali po svých, mě už si tam nechali. Zrovna v ten den rodilo snad celé širé okolí, takže neměli volný porodní box. Na svou velkou chvíli jsem šla čekat do pokoje k rizikově těhotným. Sousedky v nemocnici si nevybíráme, takže počínající kontrakce mi „zpříjemňovala“ ženská, jejíž otázky mi porod stoprocentně urychlily. Jenže to nestačilo a kvůli infekci musela k urychlení dopomoci ještě tableta. O půl jedné se uvolnil porodní box a já nadšeně pelášila.

Nebudu popisovat kontrakce, tlačení, bolesti a hekání. Ve 14:55 po několika dávkách různých „oblbováků i povzbuzováků“ byl plod naší lásky na světě. A porodní asistentka se širokým úsměvem oznámila, že místo předpokládaného chlapečka máme krásnou holčičku. Popravdě řečeno, kdyby oznámila mimozemšťánka, bylo by mi to v tu chvíli srdečně jedno.

Ve skutečnosti naše krasavice v první chvíli toho mimozemšťana i dost připomínala. Byla dlouhá, nohatá, celá taková šedomodrá, s šišatou hlavou a široce roztaženými prsty. Když mi ji položili na břicho, civělo na mě vykuleně jedno velké zmatené oko. Civěla jsem podobně vykuleně. Po nějaké době dali malou manželovi a mně přinesli oběd. Na to snad nikdy nezapomenu - šulánky s mákem a povidly.

A pak už nastal klasický kolotoč - nemají pro mě pokoj, takže buď k těhotným nebo na nadstandart. Než jsem si to stihla rozmyslet, šla jsem do koupelny a můj nízký tlak silně podpořený ztrátou krve mě poslal k zemi. Poprvé z mnoha případů. Za nepříliš tichého brblání sestry ("No jo, to jsou všechno hrdinky a pak nám tu padají jak shnilé hrušky.") jsem zvolila nadstandart. Odvezli mě na pokoj, a já si teprve začala uvědomovat, že to dítě, které se tady jakoby zničehonic objevilo, je vlastně moje.

Za nějakou dobu mi ji přivezli a mě poprvé napadlo, že se dívám na to nejkrásnější dítě Jihomoravského kraje.

4
Newsletter

Používáme cookies, abychom vám zajistili co nejsnadnější použití našeho webu. Budete-li nadále prohlížet náš web, předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.   V pořádku,