Závist jednoznačně řadíme do špatných vlastností. A zrovna se jí nechlubíme. Jenže každá mince má dvě strany. Mohla by nás závist posunout jinam než „do pekel“? A je vlastně až tak červy prolezlá?


Ona není závist jako závist. Ta má totiž hned dvě tváře. Jednu veskrze zápornou a druhou… budeme příliš troufalí, když napíšeme pozitivní? Nadzvedněte spolu s námi těžký závěs negativní konotace, který toto slovo přikrývá. Pojďme se společně podívat závisti na zoubek.

Dvě podoby závisti – poznáváte je i vy?

Začneme u té špatné, negativní. Ta je celkem jasná, ale ať máme jistotu, o čem se bavíme, tady je několik příkladů:

  • „Ať se jim ten vztah rozpadne, mě nikdo nemiluje.“
  • „Ať jim ten barák spadne, já nic tak (velkého, pěkného… doplňte si sami) mít nikdy nebudu.“
  • „Ať je taky postihne nějaké neštěstí jako mě, jsou příliš šťastní!“
  • „Ať i oni nemají co do pusy, já tolik peněz a majetku nikdy neměl!“

Na téhle závisti není nic pěkného, ba z ní přímo odkapává jed. V myšlenkách na druhé posíláte zlo, protože vám se tak dobře jako jim nikdy nevedlo. Anebo možná ano, ale sledem událostí jste o své štěstí přišli.

Cítíte velkou křivdu, téměř zradu, která vám nedá spát. Pokud kolem sebe nevidíte „šťastné lidi“, je osten závisti téměř necitelný. Ale mihněte se šťastná tváři kolem vás! Najednou to kdesi pod žebry píchne, zaryje se do masa, trhá a řeže. Závidíte tak moc, až druhému přejete neštěstí.

Závist: proč lidé rádi vidí neúspěch jiných?

Lenka Bocková |5 minut čtení

Jak moc se ale od té první liší druhá tvář? Posuďte sami:

  • „Tak moc se milují! I já bych chtěl/a, aby mě někdo tolik miloval.“
  • „Mají tak krásný dům. Jak já bych si přál/a něco takového mít.“
  • „Kéž bych i já mohl/a zažívat tolik štěstí!“
  • „Chtěl/a bych se mít taky tak dobře, jako oni.“

To už zní mnohem lépe, nemyslíte? Druhému nepřejete nic špatného. Ano, závidíte, ale tak nějak pozitivně. V dobrém. Nikoho o jeho štěstí nechcete oloupit, nejste nevraživí.

Nesnažíte se – v mysli ani v reálu – někoho podkopnout, aby si i on nabil nos, jako možná kdysi vy… Právě naopak. Štěstí a spokojenost jim přejete. Nic neubíráte.

Obdiv versus zášť

Jazykem češtiny můžeme s přimhouřením oka označit „závist“ za nadřazené slovo. Jak už víme, její podoby jsou minimálně dvě. Takové dvě strany jedné mince.

Tu zlou můžeme identifikovat jako zášť. Osten jedu smíchaný se zlobou, nevraživostí a lítostí, pečlivě promíchaný v jeden pěkně nezdravý koktejl. Je libo podávat s deštníčkem, nebo bez?

Děkujeme, nechceme. Dejme si raději něco lepšího.

Je-li jednou stranou mince zášť, co je na té druhé? Možná hádáte správně, je to obdiv. Taková přejícná závist. Závidím ve smyslu „chtěl/a bych taky, ale přeji ti to“. S trochou nadsázky by tahle myšlenka mohla být i prvním krokem na cestě k vlastnímu štěstí. Takový start. Protože startem většinou bývá motivace.

Motivace je fajn věc, ale…

… nejprve si ujasněme, co vlastně chceme. Víte to? Fakt, že má soused žlutého bavoráka ještě neznamená, že ta samá věcička, ve stejné barvě a provedení, přinese štěstí i vám. Přece jen, nikdo nejsme stejní, každý máme jiné představy a jiné tužby. Proto – závidíte-li (přejícně) právě tohle auto (ano, vracíme se k příkladu s bavorákem), zkuste to pojmout šířeji.

Paradox éry individualistů: Touha po uznání a snaha „být jako“

Lucie Vařechová |5 minut čtení

Co má soused, ještě nemusíte mít vy. Inspirujte se. Hledejte ale vlastní cestu. Nemusí to být cíl hodný dalajlamy, jestli se ale nejedná o něco, co druhému ublíží, klidně si pro jednou dovolte být přízemní.

Pravda bývá skryta

Krásná žena na fotografii objímá muže. Oba se smějí. Ona je těhotná a jeho ruce volně spočívají na ramenou bodře vypadajícího chlapce, který jako by mu z oka vypadnul. Osobně je neznáte, ale na první pohled si o něm utvoříte představu: milující otec od milující rodiny. Přesně takový, jaký vám chybí. Co vy ale můžete vědět. Opravdu jsou ti dva šťastní? Hluboce se milují, jak vám ze snímku vyplývá? Je ten milý hoch skutečně jejich? Jsou fit a zdraví, přesně jak vypadají?

Jiný příklad – pro někoho řekněme více při zemi. Vidíte muže v dobře padnoucím oblečení, vystupujícího z velmi drahého auta. Situace vás na první pohled zaujme. Napadne vás, jaké by bylo ocitnout se na jeho místě. V dané chvíli po tom skutečně zatoužíte. Byla by to ale skutečně výhra? Kdo ví.

Je luxusní automobil, kterým přijel, skutečně jeho, nebo je psaný na firmu? Co když on sám má dluhy a kopec problémů? Třeba nemá vlastní rodinu a jeho dobře padnoucí oblek mu žehlila maminka, se kterou stále žije v jedné domácnosti?

Z pohledu z dáli nelze usuzovat. Skutečnost může být jiná, než se zdá. Pokud závidíte, ať už přejícně či nepřejícně, mějte na paměti, že často vidíme jen to, co vidět chceme. To, co očekáváme.

Negativní emoce s pozitivním obratem

Závist jako slovo vyvolává negativní emoce. Stačí je jen vyslovit. S tím nic nenaděláme. Přesto je to přirozená vlastnost a v nějaké formě se s ní v průběhu života setkal asi každý. Když už ji cítíte, prvním krokem je, přiznat si ji. Teprve pak s ní můžete pracovat a pokud to jen trochu půjde, obrátit ji pro sebe v něco pozitivního. Motivujícího. Inspirujícího. Chcete-li svůj život obohatit (či jej přímo změnit), odpovězte si na následující otázku:

Co by zrovna vás udělalo šťastnými? Skutečně šťastnými? Patříte-li k těm, kteří se hledají a neví co chtějí, opravdu se zamyslete.

Všechno nejde změnit

Ať by to bylo jakkoli krásné a úžasné, v této realitě, v našem vesmíru, nelze vrátit čas. Je možné, že jste přišli o něco velmi důležitého. A nejde jednoduše radit „přijměte to“. Někdy to nejde. Ne hned. Některé rány chtějí čas. Moře času. Cítit závist je v pořádku. Obdiv je inspirující a motivující. Může vám ukázat cestu k vlastní spokojenosti. Jen po ni vykročit a nesejít. A cítíte-li zášť?

Je v pořádku být někdy naštvaný na všechny ostatní. Štěstí není zaručené a bohužel nemusí ani trvat věčně. Vždyť stačí okamžik a život už nikdy nebude jako dřív. Není to fér. Je to hrozné. A není ani fér radit, co byste měli prožívat a tvrdit, co je správné a co ne. Protože nikdo neprožívá, co vy. Přesto to neznamená, že jste sami.

Možná jste zažili traumatizující událost. Stalo se něco velmi tragického. Neodpustitelného. Nevybíjejte si ale vztek a zlobu na ostatních. Je-li pro vás problém příliš velký a zdrcující, vyhledejte pomoc. Vždy se můžete obrátit na psychologa, který vás naučí s emocemi pracovat.


SDÍLEJTE ČLÁNEK
Přidat na Seznam.cz

Tyto webové stránky používají soubory cookie ke zlepšení uživatelského zážitku. Používáním našich webových stránek souhlasíte se všemi soubory cookie v souladu s našimi zásadami používání souborů cookie.
Více informací