O vývojové poruše motorických dovedností se mnoho nepíše. Děti, které se s ní narodily, často zažívají nepochopení a odsudky. Rodina i okolí je považuje za líné, příliš pohodlné, divné. Vše proto, že dnes a denně zápasí s oblékáním, obouváním, jedením a dalšími – vcelku běžnými – úkony. Přitom jsou to děti jako každé jiné – tedy až na tu nápadnou nešikovnost. I ony chtějí být milované, chválené, přijímané. Nejsou nemocné. Jen trochu motoricky „jiné“. Je i vaše dítě dyspraktik? Jak s ním pracovat? A proč je odhalení této „dys“ poruchy potřebné?
Zatímco dyslexie a dysgrafie jsou profláknutá témata, o dyspraxii se toho mnoho nenamluví. Přitom patří do stejné rodiny „dys“ jako poruchy výše zmíněné a oproti nim je mnohem víc vidět. Kvůli sníženému svalovému napětí se dyspraktik často vrtí, neposedí. Díky tomu se také hůře soustředí. Je roztěkaný. Nálepka „dítě s ADHD“ na něj ale nesedí. Jeho netrápí porucha pozornosti s hyperaktivitou, ani porucha pozornosti bez hyperaktivity (ve zkratce ADD). Ono zápasí s dyspraxií.
Přiléhavě řečeno, zápasí sám se sebou. S vlastním tělem, které ho tak úplně neposlouchá. Dyspraxie je porucha koordinace pohybů. Řadí se mezi specifické poruchy učení a je-li dítěti diagnostikována, při závažných projevech má nárok i na IVP – neboli individuální vzdělávací plán. Ale nepředbíhejme. Všechno jedno po druhém.
Odhadem asi 20 % populace tvoří lidé s lehkou formou dyspraxie. S těžkou formou jen 2-3 %.
První signály hned po porodu
Zatímco si na případné odhalení dyslexie nebo dysgrafie počkáte až půjde dítě do školy, první vlaštovku dyspraxie můžete zachytit brzy po porodu. Než se k ní ale dostaneme, hned vás trochu zbrzdíme. I když u svého miminka následující obtíž zpozorujete, neznamená to s žádnou konečnou platností, že dítko opravdu dyspraktik bude. Pro diagnostikovanou dyspraxii je projevů potřeba mnohem víc. V záplavě hormonů neklesejte na mysli a vše proto berte s nadhledem.
A o co tedy jde? Snížené svalové napětí v ústech způsobí oslabení sacího reflexu. Kojení se nedaří. Maminka, ať se snaží sebevíc, nedokáže dítě z prstu nakrmit. Nebo ne tolik, kolik by potřebovalo. Na řadu tak přichází lahvička, případně alternativní metody krmení. Kojenci a batolata mohou sedět, lézt, stát a chodit později než ostatní děti. Rodiče je také později zvládnou „odplenkovat“.
Každodenní boj s jídlem
Bitva za bitvou, válka za válkou. Dyspraktici vzhledem k oslabeným svalům dutiny ústní zažívají zdánlivě nekončící problémy s konzumací potravy. Své by o tom mohli vyprávět jejich rodiče, kteří s nimi prožívají jejich dávení a dušení (výjimkou není ani zvracení do talíře) u většiny jídel jiné než tekuté nebo kašovité konzistence. Odmítání potravy s kousky se při běžném režimu stravování rodiny stává velmi brzy limitujícím.
Potíže s jedením nemá každý dyspraktik. Tak jako všechny poruchy, i projevy dyspraxie se projevují od mírných až po ty závažné.
Dítě s nižším svalovým napětím v ústech si velmi často utváří nesprávné návyky při kousání a rozmělňování potravy. Začne se dávit i rohlíkem, který nekouše klasicky stoličkami, ale drtí jazykem o patro. Stres, který při tom zažívá, se odráží nejen ve vybíravosti potravin, ale také v sebedůvěře a chuti zkoušet nová jídla. Nehledě na to, že nálada u stolu po mnohém opakování téhož scénáře není zrovna radostná.
Vyplázni jazyk. Jde ti to?
Tzv. oromotorická dyspraxie (to je ta oslabenost svalů v ústech) ovlivňuje nejen jedení, ale i řeč. Její vývoj může být opožděný – ale také nemusí. Mezi dyspraktiky tu panují velké rozdíly. Jedni mluví na svůj věk velmi dobře a velmi brzy, jiní v předškolních letech, mezi 4. a 5. rokem, zvládnou vyslovit jen několik málo hlásek. Pokud dítě nemluví, zkuste jej podnítit alespoň k vydávání různých zvuků. Podpořte jej v experimentování s mluvidly.
Někteří dyspraktici nedají mámě pusu ani v 5 letech. Nesvedou špulení rtů.
Dyspraktici běžně zápasí s motorickými dovednostmi, které si jejich vrstevníci zcela přirozeně osvojí. Vypláznutí jazyka s jeho pohyby do stran, nahoru a dolů; pití z brčka; špulení rtů; pískání; tvorbu slinových bublin. Absence těchto dovedností komplikuje logopedickou nápravu. Zatímco jiné děti mohou hned trénovat výslovnost hlásek, dyspraktici se nejprve musí naučit ovládat vlastní jazyk. A trénovat např. jeho plazení.
Kde máš jakou část těla? Aneb hygiena a sebeobsluha
Byť se to může zdát zvláštní, dyspraktici nemívají dobrou povědomost o vlastním těle. Zatímco běžné dítě ví, kde má např. v puse zuby, kterými kouše, dyspraktik to – čistě pocitově – jako kdyby nevěděl. Pomaleji se učí správným hygienickým návykům a zvládání sebeobsluhy. Před nástupem do první třídy bude dítě s dyspraxií klidně každé ráno plakat nad oblékáním svršků a tvrdit, že si ruce důkladně umylo mýdlem, i když mu náplň z pumpičky přeskočila dlaň a skončila na tričku.
Dítě se potýká s hrubou i jemnou motorikou. Dennodenním problémem v předškolním a mladším školním věku je zapínání zipů, knoflíků, ale i otevírání a zavírání batohů, sáčků, balených potravin a dalších. To působí největší těžkosti tam, kde je třeba sám se o sebe postarat. Ve škole, v jídelně, na školních výletech, na táborech.
To, co ostatní přirozeně zvládají, např. jak si chytnout chleba namazaný máslem? Jak sníst kukuřici? Jak pít z lahve a nepobryndat se? Jak se napít z brčka? S tím dyspraktik zápasí.
Chytrý dyspraktik. I mimořádně chytrý
I když má dítě potíž zapamatovat si sled úkonů, které má manuálně provést nebo je sice zná, ale ruce a nohy ho přesto neposlouchají tak, jak by chtělo, neznamená to, že by bylo hloupé. Mezi dyspraktiky jsou i tací, kterým byla naměřena nadprůměrná inteligence. Ta ale – vzhledem k nápadné neobratnosti – může být skryta pod nánosy obtíží, které s sebou porucha koordinace pohybů přináší.
Kvůli sníženému svalovému napětí se dyspraktik často vrtí, nevydrží dlouho v jedné poloze. Bývá roztěkaný. Přesto může být i nadprůměrně chytrý a vynikat v řadě jiných než vyloženě manuálních dovedností.
Sportem ku zdraví. A opravdu?
„Proč je to naše dítě takové motovidlo? Jiní jeho věku už dávno sjíždí svahy a závodí v týmech rodič-dítě, jen ten náš nic. Čím to je?“ ptají se někteří.
Jenže, tělesná výchova a všeobecně sport není parketa, kde by dyspraktické dítě zářilo. Podle závažnosti obtíží, s nimiž se potomek potýká, jsou někteří rodiče šťastní, když tělocvik a výtvarku přežije ve zdraví. S tím se ale těžko vyrovnávají rodiny bažící po sportovních aktivitách všeho druhu. V zimě lyže, brusle nebo snowboard, v létě kolo a kolečkové brusle. A samozřejmě nějaké ty kolektivní hry, bez nich by to na chatě s přáteli nebo u moře s novými známými nebylo ono…
Nechtějte příliš. Jste-li sportovně ladění, vsuňte do svých plánů pravidelná relaxační cvičení. S potomkem trénujte různé typy chůze (po patách, po špičkách), zvedání kostek a tužek nohama, stání na jedné noze a držení rovnováhy při chůzi po obrubníku.
Místo jízdy na kole vezměte koloběžku (on se jezdit naučí, ale zpravidla mu to trvá o něco déle, než je obvyklé). Místo lyžovačky zkuste raději běžky. Je spousta možností, jak si užít pohody i aktivit společně, aby z toho nebyla jedna velká katastrofa.
Podívej se na mě a pověz, jaký jsem
„Mnohé skryto jest“, řeklo by se dřív. Neobratné děti bývají pomalé, působí dojmem slona v porcelánu. Není výjimkou, že je rodiče a učitelé označují za lenochy. Přitom to tak být nemusí. Dyspraktici dnes a denně zápasí se svým tělem. A to i tehdy, jsou-li jejich potíže mírné a jiné „dys“ nemají. To všechno je vyčerpává. Proto bývají unavení rychleji než jejich vrstevníci.
U dyspraktiků bývá oslabena i prostorová orientace.
V manuálních dovednostech (oblékání, vysvlékání a další) jsou liknaví, často to vypadá, jako by si nevěděli rady s naprosto běžným úkonem (např. jak si složit oblečení, jak jej převrátit na ruby). To ale nic nevypovídá o tom, jaké je dítě opravdu. Jak je hodné, uvědomělé, snaživé, inteligentní. Co by si váš synek nebo dcerka přáli, čeho se bojí, čím by jednou chtěli být?
Co si uvědomit
Být dyspraktikem není nic až tak hrozného. Ano, v mnohých aspektech je to náročnější (a někdy i mnohem) než mít doma dítě „standardní“. Ale dyspraxie není nemoc. Je to porucha, jejíž závažnost se v čase mění. Někdy problémy odezní s vyzráním centrální nervové soustavy (CNS). Jindy vrozenou nemotornost nahradí zkušenosti, které ji do určité míry vykompenzují. Jen v některých případech přetrvá závažná porucha dyspraxie až do dospělosti. Většina osob se s touto poruchou ale naučí docela dobře žít.
Příčinou dyspraxie není mentální ani jiné postižení. Porucha je zřejmě vyvolaná neurologickým poškozením při porodu. Neovlivňuje duševní schopnosti ani intelekt. Statisticky postihuje více chlapce než děvčata.
Silný a slabý článek: rodina a spolužáci
Máte doma dyspraktika? Pak už nejspíš tušíte, kolik vaší podpory a lásky potřebuje. Kdo se sám ve škole od ostatních dětí lišil, nejspíš ví, jaké to je. Nic moc. Čas, kdy si mladý člověk uvědomí, že z individuality může mnohé vytěžit a že být jiný může být ku prospěchu a ne k pláči, ten u dětí, čerstvě usazených do školních lavic, teprve přijde. Než si to dyspraktik uvědomí a naučí se těžit ze svých silných stránek, bude potřebovat podporu své rodiny. A co si budeme povídat, tu ocení celý svůj život – asi jako kdokoli jiný.
Rodiče a prarodiče by měli být ti, kteří potomka naučí vážit si sám sebe a podpoří jej v důvěře ve své schopnosti. Posilujte slabé stránky, ale nezapomínejte ani na ty silné. Pochvala a uznání, když se něco povede – byť ne třeba úplně na jedničku – jsou velkou odměnou. A také známkou, že snažit se má smysl. Při obtížích ve škole – třeba když dítě narazí na méně chápavého učitele – zkuste zajít do pedagogicko-psychologické poradny (zkráceně PPP). Dítěti může být vytvořen individuální vzdělávací plán (IVP) a škole doporučeno, jak s žákem lépe pracovat.
Máte podezření na dyspraxii? Pokud navštívíte neurologa či psychologa, který poruchu může diagnostikovat, je možné, že se vám svým způsobem uleví. Výsledek vám dá klíč k vědění, s čím se vaše dítě potýká. Pak se můžete zaměřit na nápravu a kompenzaci potíží.
