Ahoj princezno, ani nevím, jak přesně začít. Snad u okamžiku, kdy ses poprvé nadechla. Ano, byl jsem při tom, když jsi poprvé spatřila světlo světa a svými vystrašenými očky jsi pohlédla do těch mých. Vzpomínám si na ten náhlý pocit jen těžko popsatelného strachu a zodpovědnosti, který mě v ten okamžik ovládl. Je neuvěřitelné, jak silný cit dokáže člověk nečekaně pocítit k někomu, koho zná jen pouhých několik okamžiků.
Po počáteční euforii z tvého narození následovaly probděné noci a měsíce plné starostí o to nádherné a křehké stvoření, jakým jsi byla. Můj život jsi náhle a zcela nečekaně obrátila celý vzhůru nohama a musím přiznat, že ne vždy jsem tu změnu přijímal s nadšením. Cítil jsem, že mě připravuješ o všechen můj volný čas. Bral jsem to jako oběť, když jsem se o tebe ve volných chvílích staral, aby si mohla tvoje maminka alespoň na kratičký čas odpočinout.
Občas jsem se přistihl, že přemýšlím nad tím, jak bych ten čas mohl využít pro něco lepšího, zábavnějšího nebo užitečnějšího. Před očima jsem měl všechny povinnosti, které na mě čekaly. Přemýšlel jsem, co je potřeba udělat na zahradě a na domě, co mě čeká v práci, jak zvládnu splnit všechny povinnosti v domluvených termínech.
Zkrátka jsem byl s tebou, protože jsem musel. A ne proto, že bych chtěl.
Jenže čas plynul. Ty jsi rostla jako z vody a brzy jsme z tvých kouzelných rtíků odtušili první slůvko. Udělala jsi svůj první krůček a já jsem s úžasem sledoval, jak se pomalu, ale jistě utváří tvá nezaměnitelná osobnost a povaha s rysy, které se tak moc podobaly těm mým! Strávili jsme spolu několik dovolených, absolvovali jsme nespočet procházek a nákupů, ve tvém útulném pokojíčku jsme společnými silami postavili desítky, možná i stovky hradů, domečků a garáží.
Vzpomínám si, jak jsme tě s maminkou poprvé vedli do školky. Z tvých malých oček vyzařovala obava z neznámého. Cítil jsem, jak svou malou ručkou silně tiskneš tu mou. Už si ani nevzpomínám, kdy přesně došlo k té změně – kdy se to zlomilo a mé myšlenky už se v čase, který jsme trávili společně, nikde netoulaly.
Najednou jsem byl s tebou, protože jsem chtěl. A ne proto, že jsem musel.
Uvědomil jsem si, že žádnou z těch chvil, které jsme kdy strávili spolu, zkrátka nešlo využít lépe.
Ještě stále nejsi dospělá a já si moc přeju užít si každou volnou chvíli s tebou plnými doušky. Není pro mě nic krásnějšího než tvá upřímná radost z toho, když mě vidíš. Když ze všech sil utíkáš, abys mě mohla obejmout. Když mě nečekaně chytíš za ruku, aby ses cítila bezpečně, protože tě právě vystrašil zvon kostela. Nebo radost v tvých očích, když dostaneš k narozeninám přesně to, co sis přála.
Teď už vím, že s okamžikem, kdy ses narodila, jsem o nic nepřišel. Je to totiž přesně naopak. Ten bezstarostný život, který jsem dříve vedl a o kterém jsem si myslel, že je tím nejlepším, co mě může potkat, je dnes již jen úsměvnou vzpomínkou nad onou nevědomostí, kterou byl můj tehdejší život zahalen.
A když mám někdy pocit, že už je toho na mě v životě příliš, podívám se na všechny ty fotografie z období, kdy ses narodila a objevovala všechno dosud nepoznané. Uvědomím si, že ty nádherné roky už nikdy nevrátím. Že chyby, které teď udělám, už nebudu moct nikdy napravit. A právě proto mi věř, že se ze všech svých sil snažím být tím nejlepším tátou. Já vím, ne vždy se mi to daří. Ale nezapomeň, že jsem také jen člověk. Jen o něco starší, než jsi ty.
