Některé vzpomínky jsou v mlze, některé jsou jako modrá obloha. Byla jsem vaše třetí dítě, říkali jste, že jste si mě pořídili na důchod. To jste tehdy s maminkou netušili, že do důchodu je hodně daleko, a že se do důchodu dočkáte i pravnoučat.
Mám v hlavě každou dovolenou, na kterou jsme jezdili. I když jste měli peněz tak akorát, neošidili jste nás o dovolené a pobyty v přírodě. Díky tomu, jaký jsi byl vášnivý rybář, jsme jezdili k řekám a rybníkům. Možná už tehdy se formovala moje láska k vodě. Díky tvé houbařské vášni se další dovolené odehrávaly uprostřed lesů na Vysočině. Tam se asi zase formovala moje antiláska k houbám. Nikdy jsem je nejedla a předpokládám, že tomu tak i zůstane.
Vzpomínám si na to, jak ses snažil udělat vše pro to, abychom se měli dobře. Když si musel jít rok pracovat daleko od domova jenom pro to, abys potom mohl jít pracovat ještě dál. Tehdy jsem z toho byla smutná, zklamaná a možná jsem byla na tebe i trochu nahněvaná. Dnes už vím, že to pro tebe taky nebylo jednoduché, žes to dělal pro nás - jsem ráda, že jsi byl chlap na svém místě.
Vážím si toho, jak jsi doma pomáhal. Nepatřil jsi do skupiny manželů, kteří jasně dělili práci na ženskou a mužskou, uvařil jsi, nakoupil jsi, vyluxoval jsi. A přitom všem si samozřejmě zastal i práci fyzickou.
Rozesměji se, když si vzpomenu, jak jsi nás, svoje děti, bránil. Nejdříve sis to vždy vyřídil s protějškem, který samozřejmě „za všechno mohl“ a pak sis to teprve vyřídil s námi doma. Musím přiznat, se mnou nejméně. Asi, že jsem byla nejmladší?
U srdce mě hřeje, když si vzpomenu, jak jsi byl na mě pyšný, když jsem získala titul inženýr. Byl jsi stará škola a z mého ukončení školy ses radoval možná více než já. Jsem ráda, že se mi podařilo ti tuto radost způsobit. Stejně tak jsi byl pak pyšný na svou vnučku, i když jsi o pár dní již nestihl informaci, že máš v rodině další inženýrku.
Jak maminka říká: „Tatínek vždy jedl s láskou“. Také jím s láskou. Maminka o mě říká, že jsem celý ty. A já jsem ráda, že si tě takhle nesu v sobě.
Při každém mém úrazu a bolestech si vzpomenu, kolik bolestí jsi měl ty a nikdy jsi o nich nemluvil. Kolik operací jsi musel zvládnout, kolik omezení na tebe postupně s přibývajícími roky čekalo. Ale ty jsi vždy bojoval. Bojoval jsi až do posledního okamžiku, do poslední hodiny. Ano, teď pláču, i když vím, že tou poslední hodinou se ti ulevilo, i tak pláču. S pláčem se i směji, protože mám na co vzpomínat. Vzpomínky mi nikdo nevezme. Vzpomínky, které mám díky tobě, mamince i sourozencům. O to víc si uvědomuji, jak je důležité si vzpomínky budovat i do budoucna. Snažím se teď se svou rodinou proto vytvářet nové a nové.
Jediné co mi je na tom všem líto, je to, že dopis TOBĚ je psán v minulém čase, a že žádný budoucí s tebou už nikdy nebude. I když tě cítím v mé blízkosti, na popovídání to už není. I když díky snům s tebou vlastně mluvit mohu. Vím, že se z té dálky na mě díváš a chráníš nejenom mě, ale i všechny ostatní tvoje nejbližší. Děkuji ti za to.
Tatínku, děkuji, že jsem tě měla, že jsi to byl právě ty, a nikdo jiný.
Tvoje holčička, i když už asi trochu větší.