„Dýchejte chvíli do pytlíku“ zní bizarně, ale při záchvatu úzkosti s hyperventilací (nadměrným dýcháním) má rada své opodstatnění. Vdechování vlastního vydýchaného vzduchu ze sáčku rychle pomůže obnovit ztracenou biochemickou rovnováhu v krvi. Hyperventilace se také podílí na vzniku apnoických pauz, které někdy provázejí noční chrápání.
Těžko říci, co je „normální dýchání“, protože dýchání je funkce proměnlivá. Probíhá v závislosti na potřebách celého těla. Dýchání je jedním z nejrychlejších mechanismů k udržení stability vnitřního prostředí.
Existuje správný způsob dýchání?
Jednoduchá odpověď zní: Neexistuje. Můžeme mluvit jedině o dýchání, které je správné pro daný okamžik. Je přece rozdíl, jestli právě spíme, jíme, mluvíme, smějeme se, zpíváme, utíkáme, jsme vyděšeni, kašleme nebo máme horečku...
Signálem pro každý další nádech není nedostatek kyslíku, jak by se na první pohled zdálo, ale nashromáždění určitého množství oxidu uhličitého v krvi.
Nádech je automaticky vyvolán stahem bráničního svalu, který tak reaguje na nervový podnět vedoucí z mozkového kmene. Výdech se děje samovolně, prostým uvolněním bránice.
Jak vypadá klidné dýchání
Při klidném dýchání bychom prakticky neměli zaznamenat žádný velký pohyb hrudníku, a už vůbec ne zvedání ramen. To by znamenalo nadbytečné zapojování pomocných dýchacích svalů. Pohybuje se jen hlavní dýchací sval, což je bránice. Při svém stahu se vyklene dolů, do břišní dutiny, a břicho se tím napohled do všech směrů lehce rozšíří.
Ve stavu tělesného i duševního klidu je adekvátní tiché dýchání nosem, frekvencí 8-12 krát za minutu.
Pomocné dýchací svaly využijeme při tělesné námaze, kdy potřebujeme objem plic zvětšit co nejvíce. Lidem trpícím dušností (například při zápalu plic nebo v důsledku srdeční slabosti) proto přináší úlevu poloha v sedu. Když se zároveň přidrží rukama něčeho pevného před sebou, získají lepší oporu právě pro zapojení pomocných dýchacích svalů.
Co udělá hyperventilace
Jak bylo řečeno, adekvátní dýchání se děje v závislosti na potřebách těla. Kromě přívodu kyslíku zajišťuje zejména okamžitou úpravu kyselosti krve.
- Když dýcháme rychle a intenzívně, rychle se plícemi zbavujeme oxidu uhličitého.
- Vydýcháním CO2 se snižuje kyselost vnitřního prostředí, tzn. stoupá pH krve. Změní se tím chemické podmínky pro minerály.
- Subjektivně začneme pociťovat mravenčení kolem úst a v rukou. Prsty se začnou napřimovat a svírat do špetky, což je počátek typické křeče s názvem „porodnická ruka“. Právě jsme si vydatným dýcháním přivodili stav tzv. tetanie.
- Do normálu se vrátíme jednoduše tím, že svůj dech na okamžik zadržíme a zpomalíme.
- V krvi se rychle obnoví potřebná hladina CO2, pH poklesne a minerály (v tomto případě hlavně vápník) se vrátí na svá místa.
- Křečový stav, vyvolaný pouhou změnou dýchání, rychle a bez následků odezní.
- Koho baví biologie, může sám na sobě tento jednoduchý pokus provést...
Biochemické změny vyvolané hyperventilací pozměňují vnímání i ostatní psychické funkce. Tvoří základ tzv. holotropního dýchání, vyvinutého českým psychiatrem prof. Stanislavem Grofem.
Hyperventilace je starý šamanský způsob k dosažení změněného stavu vědomí.
Hyperventilace a panika
Osoby trpící záchvatovitou úzkostí, tzv. panickou poruchou, nedobrovolně procházejí tímto zajímavým procesem i několikrát denně, při každém svém záchvatu.
Na začátku záchvatu stojí závan jakékoliv úzkosti, i když si to pacient zprvu takto konkrétně ani neuvědomí. Nicméně automaticky začne poněkud intenzivněji dýchat. Okamžitě se pozmění pH krve, a dechové centrum dává pokyn zpomalit. Nastane další příval úzkosti, tentokrát z pocitu nedostatku vzduchu. Postiženému buší srdce, je mu celkově nevolno a často dostane strach, že se o něj pokouší infarkt. Z toho má ještě větší úzkost, běží k otevřenému oknu, snaží se usilovně dýchat, prožívá záchvat paniky...
Může to trvat i desítky minut, dokud se pacient zápasem o dech „neunaví“, a pH krve se přirozeně nevrátí do normálu. Člověka to sice nezabije, ale je to strašně nepříjemné.
Často se proto postiženým radí, ať chvíli dýchají do pytlíku – tak už víme, proč. V uzavřeném prostoru sáčku se po pár vdeších zvýší koncentrace CO2 a ten je znovu vdechován, dokud se jeho množství v krvi také nevrátí do normálu. Stejnou službu jako sáček udělá jednoduché dechové cvičení s vědomým zadržením a zpomalením dechu.
Pokud dýcháme nosem, výše popsanému „předýchání“ se snadno vyhneme. Nos totiž naštěstí není na takový průtok vzduchu přizpůsoben.
Nenápadná hyperventilace ve spánku
Dýchání ústy samo o sobě přispívá k trvalé, nenápadné hyperventilaci i ve stavu tělesného a duševního klidu. Zejména ve spánku tělo tak intenzívní dýchání vůbec nepotřebuje.
Nenápadná hyperventilace ve spánku je jedna z příčin vzniku apnoických pauz (krátkých zástav dechu) v rámci syndromu spánkové apnoe.
Mechanismus je pořád stejný. Řekli jsme si už, že mozek při regulaci dýchání nehledí na hladinu kyslíku, ale na hladinu CO2. „Vydýcháním“ oxidu uhličitého při soustavném dýchání ústy najednou dechové centrum zpracovává zcela mylnou informaci, že pokud je málo CO2, je asi hodně kyslíku, a dává povel k pozastavení dýchání. Vzniká krátké bezdeší, apnoická pauza, během kterého se čeká na obnovení hladiny CO2 v krvi. Mezitím ale nervová soustava trpí nedostatkem kyslíku.
Výsledkem častých apnoických pauz je naprosto nedostatečná regenerace spánkem s těžkou únavou přes den a dalšími zdravotními následky.
