Budoucnost jako vodní hladina rozrušená víry

Vzpomínáte na otázky typu: „Kde se vidíte za 10 let,“ známé z pracovních pohovorů? Pokud jste v životě párkrát přemítali, co s vámi bude, možná vás napadla známá věta: „Kam mě osud zavane.“ Je to ale opravdu tak? Máme svůj úděl vepsán ve hvězdách, nebo životy kráčíme zcela svobodně?

Filozofové se myšlenkou předurčenosti zabývali dávno před Kristem. Úvahy se vyvíjely od nulové svobodné vůle (vše je dáno Bohem) s možností určité predikce (předpovědi budoucna, determinismu), až po dynamicky se měnící chování reprezentované matematicko-fyzikální Teorií chaosu (budoucnost nelze s vysokou pravděpodobností odhadnout).

Úvahy do značné míry kopírovaly aktuální nálady ve společnosti, nebo je mírně předbíhaly. Pokud tíhnete ke zlaté střední cestě, která by obsáhla svobodné rozhodování a zároveň nepopírala existenci intuice a určité předpovědi světlých či tmavších zítřků, čtete správný text.

Intuice. A co to prosím je?

Náhlé poznání nebo také tušení může mít každý z nás. Už jste je zažili? Řeč není o předem vykalkulovaném očekávání na základě subjektivně či objektivně vypočtené pravděpodobnosti, ale o poznatku, který vás zasáhne jako blesk z čistého nebe. A to bez předchozích indicií, které by čemukoliv z toho, co cítíte a „víte“, nějak nasvědčovaly.

Častěji je intuice vnímána jako synonymum k „šestému smyslu“, může se ale jednat o skutečný okamžik jasnozřivosti.

Pokud jste se s intuicí na vlastní kůži ještě nesetkali, nevadí. Ale jestli ano a zároveň smýšlíte racionálně a pragmaticky, jak si tento zážitek a pocit vysvětlit? „Chyba v Matrixu,“ možná vás napadne vzpomínka na legendární sci-fi s Keanem Reaves. Když ale pomineme filmy, intuici lze chápat jako poselství. Ale odkud a od koho?

Právě tady nám může napovědět matematická M-teorie neboli Teorie všeho, okořeněná vlastní fantazií.

11rozměrná Teorie všeho

Jako jediná dokázala spojit obecnou relativitu s kvantovou mechanikou. Hned 11 dimenzí, se kterými M-teorie („M“ jako „mystérium“) pracuje, předpovídá existenci mnohovesmírů, paralelních realit a červích děr (ano, těch „cestovních děr“ neboli prostorových zkratek známých z kultovního Star Treku). Teorie staví na fyzikálně-matematické teorii superstrun, která dokázala obsáhnout i Einsteinovu relativitu.

Dimenze větší než první čtyři (3 prostorové a 1 časová) jsou podle teorie svinuté do velmi malého prostoru (variety) a nejsou tak běžně pozorovatelné. Nikdo zatím neví, co se v nich skrývá. A právě to vytváří prostor pro spekulace. Třeba se některá z nich nakonec ukáže jako pravdivá?

M-teorie vidí realitu jako jednu velkou membránu, obsahující vše co známe: planety, kupy galaxií, mlhoviny… Naše membrána je přitom jen jednou z moha. Vesmírů podobných nebo zcela odlišných od toho našeho by mělo být až 10500.

Spekulace 1: Myšlenky zakřivující prostor a čas?

Zda má myšlenka nějakou sílu, je nadaná energií, je hmotná – na tom se vědci a učenci neshodnou. Myšlenky, ať už naše vlastní nebo vnuknuté, svým způsobem mění realitu. Když si něco myslím, většinou podle toho i konám. Ergo, něco přetvářím. Myšlenka a její síla jsou přesto (nebo právě proto) otázkou spíše duchovní.

Nutno dodat, že v posledních letech je tato oblast rajónem nejrůznějších „ezo podnikatelů“ radících (i bez příslušného psychologického, psychoterapeutického či přímo psychiatrického vzdělání) kterak „správně myslet“, dosahovat svých cílů a „uzdravovat se“, což některým ezo koučům, žádajícím za své rady tučné obnosy, vynáší nemalé peníze.

Řekněme ale, že myšlenka určitou sílu skutečně má, byť v současnosti neměřitelnou. Nemohla by existovat právě ve svinuté varietě 11rozměrného prostoru? Na myšlenkové synapsi je postavena třeba alternativní medicína Reiki, sestávající z léčby přikládání rukou a předávání energie. A právě energii je možné podle mistrů Reiki posílat na dálku. A co víc, odeslat ji do minulosti i budoucnosti. Zajímavá představa, že?

Podle klubu Sisyfos je Reiki neškodnou metodou založenou na sugesci, autosugesci a relaxaci. Její výsledky jsou prý jen důsledky placebo efektu.

Pokud by energie myšlenky v mnohadimenzionálním prostoru existovala a byla hmotná, pak by podle kvantové teorie zakřivovala prostor a čas. A podle M-teorie by zase byla součástí nejen naší membrány, na které „pluje“ náš vesmír, ale také součástí všech dalších membrán s jinými vesmíry a jinými realitami. Paralelními světy.

Spekulace 2: Předtuchy coby otisky nejbližších membrán?

Membrány spolu podle M-teorie interagují. Důkazem mají být jakési „otisky“ vznikající poté, co do sebe membrány narazí. Domněnka však není potvrzená a na důkaz si zřejmě ještě počkáme. Vědci se pro jeho získání upínají k pokusům ve Velkém hadronovém urychlovači a k datům z vesmírných sond WMAP a družice Plank.

Mohla by energie myšlenky při dotyku membrán přejít z jednoho (paralelního) světa do druhého?

Když by blízko naší membrány (resp. našeho světa) byly jen membrány nám nejpodobnější (nejpodobnější paralelní světy), mohla by být intuice pozůstatek z krátce vytvořeného telepatického mostu mezi naší a jinou membránou? Takové poselství z jiné, ovšem stále nám velmi blízké reality?

Spekulace 3: Body osudu jako vodní víry

Pokud by myšlenky dokázaly zakřivit časoprostor, či snad do naší reality přecházely z paralelních světů, kde by se našlo v tomto konceptu místo pro osud? A je to co se má stát předem dané, anebo mohou být naše skutečné prožitky odlišné?

Už víme, že filozofové a učenci šli v úvahách o osudu „od strany ke straně“. Tj. od totální předurčenosti (vše určuje Bůh), až po předurčenost nulovou (jsme svobodné bytosti a vše co se stane je jen náhoda). Vezměme si ale, že by naše přání, obavy, ale také přání cizích lidí křivily prostoročas (a ještě k nám pronikaly myšlenky z jiných membrán).

Nechejte svou fantazii pracovat. K čemu by mohlo dojít?

Vezměme budoucnost jako klidnou hladinu rybníka. Do dlaně naberete vodu a zprudka na vodní plochu cáknete. K čemu dojde? Kapky klid hladiny samozřejmě rozruší… Zároveň, vydržíte-li tutéž hladinu sledovat dostatečně dlouho, uvidíte i menší či větší vodní víry (způsobené živočichy). Vezmete do ruky list a vhodíte jej do vody. Co s ním bude?

Podle toho, zda ho kapky z cákance (nahodilé události, které nedokážeme nijak predikovat) pošplíchají, se list dostane blíž či dál k některému z vírů. Pokud je od víru v dostatečné vzdálenosti, může si plout „kam chce“. Ale jakmile se dostane příliš blízko, není už z víru úniku. Nemusí se přitom potopit úplně, malé víry list posléze „vyhodí“ a může si plout zase kam chce.

Nicméně vždy jen od jednoho víru ke druhému.

Přesto by měla existovat jedna výjimka. Uhádnete jaká? Jeden z vírů na dříve poklidné hladině by měl být největší. Takový, z nějž není úniku. Smrtící. Představující náš vlastní konec.

Život je pochod od jednoho malého osudového víru k dalšímu. A tak stále dál… Až každého z nás pohltí vír největší. Smrt.