Jsem rodič-začátečník, a právě beru do náruče našeho zdravého, klidného kojence. Děťátko se necítí pohodlně a dává mi to najevo pláčem. Chápu.

Vybírám jinou polohu... Jenže pláč nepřestává. Dobrá, chytím ho jinak (teď začíná křičet). Tak ještě jinak (pořád křičí), pak houpám (řev), houpám rychleji, natřásám, třesu, třesu... Stop!

Takhle to nefunguje. Přetočme ten horor raději zpátky na úplný začátek a pokusme se najít, kde se stala chyba.


Proč se při chování nedaří?

Typickou začátečnickou chybu děláme jen proto, že si málo uvědomujeme rozdíl mezi tělem dospělého člověka a tělíčkem kojence.

Fotografie poloh pro kojence najdeme v každé příručce pro rodiče, hojnost jich koluje i po internetu. Nesou vtipná pojmenování jako Do klubíčka, Na tygříka, Na madonu,... až připomínají jakousi veselou kámasútru pro rodiče s dětmi.

Než ale dítě do zamýšlené pozice dostaneme, musíme ho nejprve zvednout, pak s ním chvíli manévrovat, a teprve potom dojde na kýženou polohu. Stejně jako při usilování o nějakou sofistikovanou milostnou pozici, i zde veškeré kouzlo padá s nevědomostí a neohrabaností.

Abychom co nejrychleji zjistili, v čem to vázne, použijeme metodu zvanou imaginace. Zaměříme se při ní hlavně na rozdíly v tělesných proporcích.

V kůži miminka (užitečná představa pro rodiče-začátečníka)

Položíme se na podlahu, zavřeme oči a představíme si, že máme tělo novorozeněte či malého kojence. Jak budeme vypadat? Jak se budeme cítit?

  • Cítím tlak tvrdé podložky...
  • Slyším dobře, ale oči mi moc neslouží.
  • Také je tu poněkud chladno.
  • Prvním překvapením je moje hlava. Je obrovská a těžká, je jako nějaký gigantický meloun!
  • Mám jaksi příliš krátké ruce a nohy.
  • Svaly na břiše a zádech jsou slabé a prakticky nepoužitelné. Ani se sám nepřetočím na bok.
  • V břiše se mi dějí podivné věci. (Teprve nedávno jsem začal přijímal potravu ústy.)
  • Všechno mě leká!
  • Kolikrát vyděsím sám sebe, když mi třeba z ničeho nic vystřelí ruce nahoru nebo sám sebe praštím do obličeje.
  • A nemůžu mluvit!

V dalším kroku si představíme obrovské ruce ošetřovatele, které se k nám odněkud shůry přibližují...

  • Ten nečekaný pohyb mě vylekal, a rozbrečel jsem se.
  • Snad se mě nechystáš zvedat? Člověče, hlavně opatrně!
  • Pozor! Moje hlava...
  • Pořád se nějak nebezpečně sesouvám, hroutím a padám, hlava se mi hloupě bimbá...
  • Dokonce mě to občas zabolí!
  • Doufám, že mě nechceš dát do svislé polohy!? Na to nejsem stavěný.
  • Pořádně mě podepři! Hlavně tam, kde jsem nejtěžší.
  • A prosím, všechno plynule, pomalu, pomalu...
  • Když už mi chceš cpát ruku do rukávu, dopřej mi vteřinku, než se mi povede uvolnit svaly.
  • Vždyť já se s tebou neperu schválně, tak proč ta nervozita?
  • A netřes se mnou! Au, au, au, au,... tak tohle mi vážně vadí. Co si to dovoluješ? Nebo se na mě tolik zlobíš?
  • Radit, vysvětlovat ani nadávat nemůžu, takže budu brečet...

V průběhu imaginace jsme si dozajista uvědomili několik chyb, které vyvolávají zbytečný pláč. Bohužel, všechny evidentně byly na straně toho hromotluckého ošetřovatele. Vedle špatné techniky jsou to zbrklost a nervozita.

Co jsme zjistili

  1. Miminko má velkou hlavu.
  2. Miminko má slabé svaly.
  3. Miminko potřebuje podepřít!

Zní to příliš primitivně? Je to primitivní. Ale je to úplný základ, bez kterého se při manipulaci s novorozencem a malým kojencem neobejdeme.


SDÍLEJTE ČLÁNEK
Přidat na Seznam.cz

Tyto webové stránky používají soubory cookie ke zlepšení uživatelského zážitku. Používáním našich webových stránek souhlasíte se všemi soubory cookie v souladu s našimi zásadami používání souborů cookie.
Více informací