Zkouším chovat na klokánka i na tygříka, ale miminko mi u toho pláče. Co se mu pořád nelíbí?

Proč se při chování nedaří?

Typickou začátečnickou chybu děláme jen proto, že si málo uvědomujeme rozdíl mezi tělem dospělého člověka a tělíčkem kojence.

Fotografie poloh pro kojence najdeme v každé příručce pro rodiče, hojnost jich koluje i po internetu. Nesou vtipná pojmenování jako Do klubíčka, Na tygříka, Na madonu,... až připomínají jakousi veselou kámasútru pro rodiče s dětmi.

Než ale dítě do zamýšlené pozice dostaneme, musíme ho nejprve zvednout, pak s ním chvíli manévrovat, a teprve potom dojde na kýženou polohu. Stejně jako při usilování o nějakou sofistikovanou milostnou pozici, i zde veškeré kouzlo padá s nevědomostí a neohrabaností.

Abychom co nejrychleji zjistili, v čem to vázne, použijeme metodu zvanou imaginace. Zaměříme se při ní hlavně na rozdíly v tělesných proporcích.

V kůži miminka (užitečná představa pro rodiče-začátečníka)

Položíme se na podlahu, zavřeme oči a představíme si, že máme tělo novorozeněte či malého kojence. Jak budeme vypadat? Jak se budeme cítit?

• Cítím tlak tvrdé podložky...
• Slyším dobře, ale oči mi moc neslouží.
• Také je tu poněkud chladno.
• Prvním překvapením je moje hlava. Je obrovská a těžká, je jako nějaký gigantický meloun!
• Mám jaksi příliš krátké ruce a nohy.
• Svaly na břiše a zádech jsou slabé a prakticky nepoužitelné. Ani se sám nepřetočím na bok.
• V břiše se mi dějí podivné věci. (Teprve nedávno jsem začal přijímal potravu ústy.)
• Všechno mě leká!
• Kolikrát vyděsím sám sebe, když mi třeba z ničeho nic vystřelí ruce nahoru nebo sám sebe praštím do obličeje.
• A nemůžu mluvit!

V dalším kroku si představíme obrovské ruce ošetřovatele, které se k nám odněkud shůry přibližují...

• Ten nečekaný pohyb mě vylekal, a rozbrečel jsem se.
• Snad se mě nechystáš zvedat? Člověče, hlavně opatrně!
• Pozor! Moje hlava...
• Pořád se nějak nebezpečně sesouvám, hroutím a padám, hlava se mi hloupě bimbá...
• Dokonce mě to občas zabolí!
• Doufám, že mě nechceš dát do svislé polohy!? Na to nejsem stavěný.
• Pořádně mě podepři! Hlavně tam, kde jsem nejtěžší.
• A prosím, všechno plynule, pomalu, pomalu...
• Když už mi chceš cpát ruku do rukávu, dopřej mi vteřinku, než se mi povede uvolnit svaly.
• Vždyť já se s tebou neperu schválně, tak proč ta nervozita?
• A netřes se mnou! Au, au, au, au,... tak tohle mi vážně vadí. Co si to dovoluješ? Nebo se na mě tolik zlobíš?
• Radit, vysvětlovat ani nadávat nemůžu, takže budu brečet...

V průběhu imaginace jsme si dozajista uvědomili několik chyb, které vyvolávají zbytečný pláč. Bohužel, všechny evidentně byly na straně toho hromotluckého ošetřovatele. Vedle špatné techniky jsou to zbrklost a nervozita.