Dětští lékaři bedlivě rozlišují mezi dramatickou, ale v důsledku neškodnou „kojeneckou kolikou“ od pláče, který signalizuje nemoc. Většinou dojdou k závěru, že miminko je zdravé, a nezbývá než náročné období přetrpět.
Rodiče to pochopitelně mohou vnímat jako bagatelizaci či plané utěšování. Snad jim pomůže, když zkusí o aktuálním problému uvažovat jako o jisté fázi dětského vývoje.
Časem z toho vyrosteš, ale nejdřív si to užiješ
Některé dny, měsíce, i celé roky lidského života by bylo nejlepší přečkat ve stavu hibernace. Někdo je prožije prakticky bez povšimnutí, ale jiný se ocitá na hraně zoufalství.
Jen namátkou: menstruace, mutování, plešatění, růst zubů moudrosti, těhotenství, ženské klimakterium, mužské klimakterium... Každá taková vývojová lapálie ale nutně neznamená nemoc. Je zkrátka a neúprosně dána normální funkcí zdravého těla.
Čas kojeneckých kolik
Období kojeneckých kolik lze rovněž považovat za takovou „náročnější“ fázi vývoje.
Zahrnuje prvních pár měsíců života, kdy jsme si pracně zvykali na nový způsob přijímání potravy ústy, na osamělost mimo maminčino bříško a na mnohá další nepohodlí.
Naše tělesná schránka, dosud ne zcela zralá, se proti vysokým nárokům okolí občas vzpouzela.
Někteří z nás to dávali světu najevo opravdu důrazně, a to křikem a svíjením celého těla. Ostatně, coby nemluvňata si jiným způsobem ani stěžovat nemohli.
Celoživotní zážitek pro rodiče
My jsme to naštěstí dávno zapomněli, ale naši starostliví rodiče nikoliv. Není divu, protože zdánlivě bezdůvodný pláč je právem znepokojoval. Pan doktor ale jen krčil rameny: To víte, to jsou ty kojenecké koliky...
Popravdě, po pár týdnech už dětský neklid naše rodiče hlavně vyčerpával. Je to sice protimluv, ale náš houževnatý křik byl s to vytvořit tichou domácnost.
Tato krátká životní epizoda, řekněme přechodná dětská slabůstka, zůstala díky naší tehdejší neschopnosti mluvit už napořád bez šance na vysvětlení. Něco nás bolelo? Bříško? Nebo snad nešťastná dušička? Kdožví.
Časem to samo od sebe nějak přestalo, a my se už netrpělivě chystali vyzkoušet rodičovskou odolnost dalšími záchvaty řevu, tentokrát na téma „Prožívám období prvního dětského vzdoru“... Ale to už je jiná kapitola.
Zrodil se fenomén dětských prdíků
Tak jsme se zapsali nejen do dějin svých vlastních rodin, ale i do dějin společnosti. V průběhu generací rozkvetla celá prdíková mytologie:
- To je proto, že máte chlapečka. Oni na prdíky trpí...
- To je proto, že matka nekojí. Případně proto, že kojí, ale špatně...
- To je proto, že rodiče mají moc škol...
- atd.
Doplnil to systém praktických pravidel, ale i komplikovaných magických úkonů, jak kojenecký křik ztišit, vypnout, zastavit, nebo ho alespoň ve zdraví přežít.
Fenomén prdíků však rozhodně prospívá alespoň ekonomice: Zesiluje poptávku po odborném poradenství a po různých výrobcích. Knihy, šikovné peřinky, šátky, nosítka, houpadla či speciální dudlíky jdou na dračku. Daří se i prodeji potravinových doplňků.
Odborná veřejnost také nezahálí
Asi nás nepřekvapí, že vědeckých studií na téma „Příčina vzniku kojenecké koliky“ je mnoho, a ani to, že jejich závěry jsou poněkud vágní, a někdy si dokonce navzájem odporují.
Dětští lékaři v poradnách však starostlivě prohlížejí ukřičená miminka dennodenně, a potřebují především nalézt řešení. Kromě nicneříkající definice, že „kojenecká kolika je porucha chování provázená různými příznaky...“, byla naštěstí vypracována také použitelná diagnostická kritéria a vyšetřovací postupy, takže doktoři rozhodně nemají prázdné ruce.
Pro úlevu všech zúčastněných se, s větším či menším úspěchem, zkoušejí různé léky, nejčastěji na podporu trávení kojence. S nešťastnými rodiči se pracuje psychoterapeuticky.
Nebojte, ono z toho vyroste...
Pouze jedno víme naprosto jistě: Jestliže se dítěti po dosažení jednoho roku života začíná říkat batole, logicky už nikdy nemůže dostat kojeneckou koliku. Naštěstí většinou stačí čekat mnohem kratší dobu, jen několik málo měsíců. Ovšem ty se zdají být nekonečné...
