Skončí civilizace, jak ji známe? A jak to zvrátit?

Nejedná se o vtip ani hoax, ale o vědecky zdokumentovanou a měřením podloženou prognózu sestavenou vědci a odborníky na klima napříč kontinenty. Lidstvo má podle ní na krku klimatickou krizi, díky které světová populace dost možná prořídne.

Otepluje se – a je to znát

Teplota planety roste jako když čerti pod kotel přikládají a místo pěstování oliv nás podle klimatologů čekají spíše extrémní výkyvy počasí a nejrůznější meteorologické zvláštnosti. A to vše v důsledku zvýšení průměrné teploty o „pouhé“ 2–4 °C oproti předindustriální éře.

Pokud si říkáte, jak se změna teploty o takových pár stupínků může podepsat na populační křivce, stačí si uvědomit, co k přežití bezvýhradně potřebujeme: místo k životu, zásoby potravin a pitnou vodu. Problém je, že nárůst průměrné teploty již o 1 °C může zapříčinit nevratné změny.

Někde katastrofální sucho, jinde tajfuny a přívalové deště. Rozpuštěné ledovce a nárůst hladiny moří vezmou domov, úrodu i pitnou vodu milionům lidí.

Průměrný nárůst o 1 °C neznamená, že by nám po celý rok bylo o stupeň tepleji. Znamená klimatické anomálie způsobující, že v některých částech světa teplota vzroste i o desítky stupňů a narušené chování celého zemského systému způsobí, že se tyto oblasti stanou prakticky neobyvatelné.

Migrace, hladomor a jiné pohromy

Pokud již dnes řešíme citlivou a velmi problematickou otázku migrace, mísení kultur a přetváření společenských hodnot v důsledku vysokého přílivu osob, s diametrálně jinými společenskými, morálními a ekonomickými hodnotami, než jsou běžné v jejich nových domovech, co asi nastane při oteplení o ony 2–4 °C?

Migraci a další důsledky změny klimatu zmiňuje ve svém pojednání o důsledcích klimatické krize i profesor Jem Bendell. Díky pozornosti světových médií a podpory vědecké komunity, obletěla jeho zpráva z července 2018, zveřejněná v britských akademických novinách (celá zde), svět. A vyvolala doslova bouři.

S neradostným scénářem nepřichází sám. Mezinárodní panel pro změny klimatu OSN (IPCC), tvořený uskupením vědců z celého světa, ve své zprávě (celá zde) upozorňuje, že udržení nárůstu průměrné teploty i o 1,5 °C bez okamžité celospolečenské a ekonomické změny je nyní prakticky nemožné.

Oč tu běží? Oxid uhličitý v plné síle

Samozřejmě nelze vynechat, co za změnou klimatu stojí. Teorií je spousta – od vyšší sluneční aktivity, přes pravidelně se opakující klima cykly až po dlouho omílané negativní důsledky rostoucího objemu skleníkových plynů v zemské atmosféře.

I když se názory vědců okrajově různí, vědecký mainstream má celkem jasno. Podle něj nesou hlavní vinu skleníkové plyny, zejména vzrůstající koncentrace CO₂  v ovzduší.

CO₂ neboli oxid uhličitý je bezbarvý plyn těžší než vzduch. Kromě toho, že jej vydechujeme – a spolu s námi většina živých organismů, vzniká také spalováním, při kterém dochází k uvolnění značného množství tepla. A právě nárůst CO₂ v ovzduší je považován za hlavní příčinu globálního oteplování.

Bližší košile než kabát

Byť se Česká republika spolu s ostatními členskými státy EU zavázala do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů alespoň o 40 % v porovnání s rokem 1990, tento cíl se vzhledem k současným událostem na Ukrajině přesouvá do pozadí. A není se čemu divit. Válka na východě Evropy zuří na hranicích NATO, kterého jsme součástí a ať už chceme nebo ne, dotýká se i nás.

Jen málokdo si dokázal představit, k čemu povedou události po 24. únoru 2022, nebo – a to ještě spíše – že by v současné Evropě vůbec k něčemu tak šílenému a zkázonosnému jakým válečný konflikt je, vůbec došlo. Vzhledem k tomu se hrozby plynoucí ze změn klimatu zdají být až příliš vzdálené.

Předsednictví České republiky v Radě EU, kterého jsme se ujali 1. července 2022 nás ale nenechává zahálet. V první polovině listopadu 2022 se má v egyptském Sharm el Sheikhu uskutečnit Konference OSN o změnách klimatu, kde by celou EU měla reprezentovat právě naše republika. Už teď je ale jasné, že plnění závazků a dosažení nových dohod bude velmi obtížné.

Např. postupný odklon od uhlí coby prostředku k výrobě elektrické energie, na kterém je řada zemí světa závislá, a nahrazení tohoto zdroje ekologičtější produkcí je vzhledem k roli Ruska ve válečném konfliktu jen těžko dosažitelné. Je sice pěkné, že egyptští představitelé v září tohoto roku vyzvali Rusko, Ukrajinu a potažmo celý Západ k odložení nepřátelství za účelem řešení klimakrize, pokud ale jeden stát ničí infrastrukturu toho druhého a svými činy pouští do ovzduší neuvěřitelné množství zplodin jen za účelem dosažení nelegitimního cíle (o vraždách obyvatel ani nemluvě), je takřka nemyslitelné usednout s ním za společný jednací stůl.

Opomíjet nelze ani fakt, že na jakoukoli dohodu s Ruskem, coby bezprecedentním válečným agresorem a současně jedním z největších světových producentů emisí CO₂, se nelze spolehnout.

Priority českého předsednictví

Zatímco v minulých letech byla Česká republika z pohledu přístupu ke klimatické krizi pomyslnou Popelkou, teď pomalu rozkvétá do krásy. Zajištění energetické bezpečnosti země v souladu s palčivým problémem zvyšujících se emisí oxidu uhličitého si Česká republika vytyčila jako jednu z priorit českého předsednictví. A zdá se, že se daří.

Ukazuje se totiž, že některé státy (včetně nás) nemohou přechod k nízkoemisní energetice realizovat bez jádra. To přitom Evropská komise dlouho odmítala zařadit k tzv. zeleným zdrojům energie. Změna ale nastala – část europoslanců sice hlasovala pro nezařazení jádra na seznam, jejich námitka ale nebyla schválena.

Realitou je, že v dohledné době Česká republika nemůže bez jaderných zdrojů dosáhnout uhlíkové neutrality.

Klimaticky neutrální?

Do povědomí širší veřejnosti se dostala tzv. Pařížská dohoda. Závazek, který od roku 2015 přijali zástupci více než 190 zemí světa, byl výsledkem snahy o udržení nárůstu průměrné globální teploty pod hranicí alespoň 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí, stejně jako o snahu udržet oteplení na úrovni do 1,5 °C. Nutné bylo a je postupovat společně. Pro zavazující se státy to znamená utažení opasku rozjeté ekonomiky doprovázené masivní investicí do nových technologií.

V prosinci 2019 se vedoucí představitelé Evropské unie zavázali k dosažení klimatické neutrality, a to do roku 2050. Tento závazek je znám jako tzv. European Green Deal, neboli Zelená dohoda pro Evropu. Názory na to, zda je válka na Ukrajině a z ní plynoucí důsledky pro Evropu (a potažmo pro celý svět) důvod ke zrušení Green Dealu, nebo k urychlení jeho dosažení, se značně různí. Jedno je ale jisté – vyjednání svobodného státního energetického mixu s využitím jaderných zdrojů jej nezabilo, naopak k němu otevřelo cestu.

Sahara v Česku

Na Zemi je nejtepleji za posledních více než 100 tisíc let. Česká republika byla dva roky zpátky postižena katastrofálním suchem, jehož důsledky v našich lesích stále vidíme. A vedra pokračují. Celosvětově byl červenec 2022 podle portálu Copernicus jedním ze tří nejteplejších červenců od roku 1970. K přehřívání planety přitom nedochází na všech místech stejně. Taková Čína a oblast Středomoří se zahřívají rychleji než jiné.

Teplotní nárůsty se projevují zvýšeným odparem vody a významným úbytkem sněhové nadílky, která pak nedokáže dorovnat zásoby spodní vody. A právě její nedostatek, který krátkodobé a prudké letní srážky neovlivní, je odrazem vymírajících jehličnatých monokultur. Co nezničí sucho, tomu zasadí ránu hmyzí škůdci a parazitické jmelí. Tímto způsobem odumírají borové lesy v Polabí a smrkové na většině území republiky.

Česká klimaskepse

Ať již věříte tomu, že průměrné teploty stoupají cyklicky a jejich výkyvům není možno zabránit – nebo tíhnete k názoru, že zvedání hladin oceánů v důsledku rozpouštějících se ledovců a odumírání borových a smrkových lesů u nás je způsobeno mega produkcí CO₂, děje se to. Skutečně a právě teď.

Český meteorologický úřad nestíhá přepisovat teplotní rekordy, Nizozemsko pomalu ztrácí své těžce vydobyté přímořské území a oblasti mírného klimatického pásma v čím dál vyšší míře obývají živočichové, které bychom tu nečekali ani omylem (naposledy např. obří tropická klíšťata).

Sesuvy ledovců a metanová jezera

Velkým problémem se ukazuje i tání věčně zmrzlé půdy – tzv. permafrostu. Oteplením na ledových plochách vznikají jezera hemžící se bakteriemi, které vylučují skleníkový plyn metan a oxid uhličitý. Ten stoupá do atmosféry, čímž opět přitápí pod kotlem globálního oteplení. Velký problém je to zejména v Rusku, které se má údajně oteplovat až 2,5 krát rychleji než zbytek planety.

Jeden prsten vládne všem…

Pokud se rozhodnete vystoupit ze stínu klimaskepse a udělat něco pro sebe a své děti (a potažmo pro civilizaci, jak ji známe dnes), co by to mělo být?

Dobrá zpráva: nejkatastrofálnější klimatické vizi prý jde ještě zabránit. Chce to ale pomoc všech.

Pro zmírnění klimatických důsledků jsou nutné systémové kroky. Bez nich to bohužel dost dobře nepůjde. S nimi by se snad podařila odvrátit i taková situace, jaká nastala v červenci 2019 v Litvě, kdy tamní vláda vyhlásila stav nouze, kvůli hrozbě poloviční sklizně zapříčiněné suchem.

Pokud se však nechystáte sevřít demonstrační ceduli a vyrazit na Václavák, neznáte slibného mecenáše ani uvědomělého politika – případně takového, který by si na efektivním řešení klimatické krize rád vybudoval kariéru, tady jsou tipy, co udělat sami za sebe.

Důsledky klimakrize lze zmírnit. Co mohu jako jednotlivec udělat?

• Vzdělávat se. Zajímat se o klima a prostředí kolem sebe.
• Diskutovat mezi sebou o přírodních změnách. Pavel řekne Petrovi a ten zase Vlaďce a… možná téma zaslechne to správné ucho.
• Podporovat tlak na politiky, kteří mohou docílit systémových změn.
• Přejít na bezemisní automobilovou dopravu, omezit leteckou a lodní dopravu, masivně produkující CO₂.

V rámci vlastního domu a zahrady pak:

• Vysazovat medonosné květiny, podporovat hmyzí život v zahradě, návrat ptáků a včel.
• Přeměnit kamenné předzahrádky zpět na zelené.
• Vysazovat nové stromy a keře – ty původní a neinvazivní.
• Vodu v zahradě využívat efektivně.

Přečtěte si o extrémním způsobu, kterým některé ženy bojují za snížení CO₂:

Žít zdravým životním stylem šetrným k přírodě ještě neznamená zachránit způsob života, kterému jsme od dob průmyslové revoluce přivykli. Znamená to ale přispět svou troškou do mlýna – i ta může v konečném důsledku pomoci.