Nebývale konfliktní chování členů posádek, které se objevovalo po týdnech izolace v ponorkách, bylo v dobách první světové války připisováno dlouhodobému pobytu v nezdravém vzduchu uvnitř plavidla. Dnes víme, že na vině ponorkové nemoci nejsou výpary paliva ani vysoká koncentrace oxidu uhličitého, ale dva základní faktory psychologické: narušení osobního prostoru a nedostatek podnětů. Proč se s ponorkovou nemocí setkáme na pracovišti nebo v kruhu rodinném?
Tady je Krakonošovo aneb potřeba teritoria
Osobní prostor (nebo teritorium) si můžeme představit jako bublinu nebo prostor, který potřebujeme sami pro sebe, abychom se cítili bezpečně mezi ostatními lidmi. Podle situace má různou velikost. V běžném mezilidském styku se nedoporučuje překračovat vzdálenost natažené paže. Krátkodobě, např. v přeplněném autobuse, jsme ochotni tolerovat i vzdálenost menší, ale necítíme se dvakrát dobře. Jsme ochotni vzdát se osobního prostoru třeba krejčího nebo u lékaře. V důvěrných vztazích se ho vzdáváme zcela dobrovolně při mazlení, ale i to pouze na určitou dobu. Při sdílení intimním prostoru pozbývá při komunikaci důležitosti zrak a začínají se více uplatňovat vjemy čichové, hmatové, případně i chuťové.
Jindy do své nedotknutelné bubliny zahrnujeme i širší okolí. Svůj talíř s jídlem, pracovní stůl, kabelku, lůžko, oblečení, mobil, počítač, hudební nástroj, pokoj, celý dům... Často dokonce vnímáme jako své teritorium svoji činnost. Běžně slyšíme „Nepleť se mi do vaření“, „Nemluv mi do řízení“ nebo „Na rozhodování o léčbě jsem tu já“. Ani zde nám přítomnost narušitele není vhod.
Podobně jako zvířata, i člověk si své teritorium brání. Jeho chování je přitom silně ovlivněno společenskými normami.
Etiketa i místní a dobové zvyklosti nám určitý odstup přímo nařizují. Kolik je uctivá vzdálenost, má-li mě přijmout královna? Jak daleko od obsluhované osoby se postavit do fronty v lékárně? Jak široce smím zabrat stůl v restauraci a kam až je přípustné natáhnout nohy ve vlaku? Jak těsně se má držet taneční pár při konkrétním tanci? Nevědomky narušení svého osobního prostoru vyjádříme např. pootočením, odvrácením, poodstoupením. Jistě každý zažil, že svým náhlým vstupem do osobního prostoru někoho vylekal, nebo dokonce schytal nečekanou ránu, která vlastně vůbec nebyla míněna zle.
Nebezpečná nuda aneb nedostatek podnětů
Psychologické pokusy na dobrovolnících, ale též zkušenosti osob, které byly z různých důvodů nedobrovolně na čas „uvězněny“ v izolovaném prostoru s velmi omezenými možnostmi vnímat smysly okolní svět a provádět činnost, ukazují shodný jev: Nedostatek podnětů je docela dobře snášen po jistou omezenou dobu. Jedinec se oddává přemýšlení, trochu odpočívá, poněkud se odpoutává od reality nebo usne, ale v zásadě nijak zvlášť strádat nemusí.
Po čase se ale nucený klid stává nesnesitelným. Své o tom ví např. lidé upoutaní na lůžko. Člověk se cítí čím dál více podrážděný. Stává se popudlivým, nesnese se sám se sebou ani s ostatními. Nejlépe svou situaci zvládá v případě, kdy ví, že ji může sám ukončit, nebo alespoň když ví, jak dlouho potrvá.
Když se přidá stres
Řešení problémů, třeba organizace času, když je rodina na společné dovolené, ale též řešení situace přímo krizové, je koneckonců přeci jen nějaká činnost. Ta vzniku ponorkové nemoci brání. Stres ovšem může být takového druhu, že se mu v daný okamžik aktivně dost dobře postavit nelze. Například v čase vyhlášeného nouzového stavu z důvodů epidemie jsme se ocitli tváří v tvář nejistotě, jak dlouho stav potrvá, jak to dopadne s našimi plány, jakým způsobem budeme řešit finanční ztráty, potýkáme se možná i se strachem o zdraví a život nás a našich blízkých. Pokud na rodinu navíc dolehne opatření v podobě karantény, se dá určitá forma ponorkové nemoci očekávat. Není ale důvod, proč ji nezvládnout stejně dobře, jako bychom za jiných okolností přežili třeba obyčejnou rodinnou dovolenou.
Jak nechytit ponorkovou nemoc
Jsou věci, které ovlivnit nemůžeme. To bychom si měli co nejdříve ujasnit, neoddiskutovatelné skutečnosti přijmout jako fakt a dál kvůli nim neplýtvat silami.
Prevence i léčba ponorkové nemoci logicky vyplývá ze znalosti jejích příčin, tedy: respektovat osobní prostor, najít si činnost a nepodléhat stresu.
Dodržujte k tomu nekonfliktní způsob komunikace, a je vyhráno. Zodpovědnost leží na všech zúčastněných, ale v rodině pochopitelně nesou její největší díl dospělí. Rodiče tak mají vítanou příležitost, jak vlastním příkladem vychovávat děti k ohleduplnosti a ke zvládání všeobecně náročné, napjaté situace.
Disciplína pro sebe, tolerance pro druhé
Zamyslete se nad tím, co z vašeho chování ostatním členům domácnosti nejčastěji leze na nervy. Můžete s tím úplně přestat, nebo takové chování alespoň poupravit, aby pro ně bylo snesitelnější? Může se to týkat nejen funění při jídle, ale i příliš časného ranního vstávání, ponocování, větrání, nevětrání, kouření, hlasitého telefonování nebo poslechu televize a všelijakého jiného zbytečného rámusení. Na co jste alergičtí u druhých? Neděláte sami něco z podobného soudku? Na druhé straně je nejlepší zlozvyky ostatních raději nevidět, neslyšet, pokud možno ignorovat.
Zapracujte na sobě. Nebuďte pohodlní a sobečtí. Předvídejte alespoň trochu potřeby ostatních a snažte se jim ulehčit život. Projeví se to v dobré atmosféře domácnosti. Třeba vás samotné potom už nikdy nevytočí prázdná rulička toaletního papíru na záchodě nebo hromada rozházených bot v předsíni.
Společně sdílíte omezený prostor. Nesahejte proto bez dovolení na osobní věci druhých. Uklízejte si po sobě, hned a všechno. Nesklouzněte do modelu „hotel máma“. Nebudete přeci parazitovat na tom nejochotnějším členu rodiny, a nemusí to být právě jen maminka. Využívaný nebo přetěžovaný člen domácnosti může nakonec reagovat oprávněnou zlobou, a konflikt je na obzoru. Hrozí, že se v dočasně uzavřené skupině rozvine šikana.
Boj s nečinností
Rozdělte si práci, nevynechejte ani děti. Můžete pracovat společně. Choďte ven co možná nejvíce, objevujte s dětmi nová místa, dopřávejte si fyzickou aktivitu i doma. Vhodné je cvičení i tanec, pro děti i dospělé. Oprašte knihovnu a začněte zase číst, přikupte data na internet (případně i další notebook včetně sluchátek, abyste se nepřetahovali ani vzájemně neobtěžovali). Vytáhněte staré fotografie, společenské hry, provětrejte rodinné historky, muzicírujte, zopakujte si něco z dějepisu, učte se cizí jazyk, vyzkoušejte nové recepty na vaření, vystřídejte se v kuchyni. Ukažte dětem, jak se šije na stroji nebo jak opravit něco v domácnosti. Dopřejte si domácí wellness, vyzkoušejte hračky pro dospělé. Udělejte si pořádek ve skříních. Při hledání smysluplných aktivit se nenechte odradit a podpořte v nápadech i ostatní členy domácnosti. Porozhlédněte se mezi sebou a ve svém okolí – nepotřebuje někdo vaši pomoc?
Zde je jedna ukázka účinnosti: V roce 2010 došlo v Chile k důlnímu neštěstí. 33 horníků zůstalo uvězněno v chodbách 700 metrů pod zemí. Jejich vyproštění zabralo více než dva měsíce. Během zdlouhavých záchranných prací pečoval o stav horníků celý tým včetně psychologů, kteří měli za úkol udržet zavalené muže při duševním zdraví. Rozdělili horníky do tří skupin a nekompromisně každého z nich zaměstnali nějakou individuální činností. K rozvoji ponorkové nemoci, která by v takové situaci měla pravděpodobně tragické následky, nedošlo. Všichni muži byli zachráněni.
Jak zvládat stres
Společně si promyslete, jak budete postupovat v dané situaci, která vás do ponorky uvrhla. Mějte pouze na paměti, že zdaleka ne všechno můžete ovlivnit, a netrapte se tím zbytečně. Pocit bezmoci ničemu nepomáhá. Pouze vás okrádá o energii a dělá vás zranitelnými a zbytečně popudlivými.
Můžete se spolehnout, že budou přicházet nejen další problémy, ale dříve či později, jak se bude situace vyvíjet, objeví se postupně i jejich řešení.
Mezi dospělými, ale i staršími dětmi, je pro začátek vhodné ujasnit si základní praktické věci, jako jsou např. zajištění péče o členy rodiny, o domácí zvířata, zajištění běžného provozu domácnosti. Jaké jsou priority? Co kdo bezpodmínečně potřebuje kvůli své práci, učení, zdravotnímu stavu? Dále je užitečné probrat otázku financí, zejména za co utrácet a za co ne. Neujasněné výdaje bývají pro konflikt klasickou rozbuškou.
Chovejte se k sobě pěkně
V každodenním kontaktu nezapomínejte na základní zdvořilost . Poprosit a poděkovat, omluvit se a správně přijmout omluvu. S omluvou neváhejte, a to zejména v banálních situacích, jako když do sebe vrazíte, něco jste někam založili a podobně. Zároveň je nutná i okamžitá smířlivá reakce ve stylu „To je dobrý, nic se nestalo,“ aby omluva včetně původního napětí nezůstaly viset ve vzduchu. Nestyďte se říkat si navzájem hezké věci, a to co nejčastěji.
Buďte přiměřeně otevření. Je třeba najít správnou míru, kdy nesouhlasnou námitku v zájmu zachování pohody spolknout, a kdy je naopak životně důležité včas ji vyslovit, aby se případný problém skrytě nerozrostl do neřešitelných rozměrů a pocitů paranoie. Takovou otevřenost sami mějte a také ji chtějte (a přijměte) od druhých.
Humor, i ten černý, je vítán. Pomáhá se odreagovat, zažehnává hádky. S ironií raději opatrně, protože v sobě skrývá zrnko agresivity. Uvědomte si včas, že i nevinně míněná ironická poznámka může spustit slovní přestřelku a konflikt. Stojí takové riziko za to?
Ovládnout vlastní vztek patří v časech ponorkové nemoci ke schopnostem nejdůležitějším. Jinak hrozí spuštění laviny stejných emocí i u ostatních.
Traduje se historka, jak dokonce i mezi psychicky otužilou a trénovanou posádkou sovětské kosmické lodi došlo téměř na použití střelné zbraně, která byla na palubě pro případ přistání v divočině. Máte-li pocit, že se ve vás agresivita hromadí, zpomalte ji osvědčeným počítáním do deseti. Poodstupte a raději dejte ruce do kapes nebo za záda, abyste někoho neudeřili. Soustřeďte se na zklidnění dechu. Řekněte, že vás to vytočilo a že potřebujete pauzu. Případně se jděte projít ven nebo alespoň odejděte do jiné místnosti, a tam se chvíli věnujte jiné činnosti.
Buďte svorní. Komu tenhle zastaralý výraz nic neříká, ať se tedy vyvaruje například vytváření různých koalic v rámci rodiny, byť to zpočátku může být i zábavné. Nedopusťte, aby byl někdo z vašeho středu zahnán do kouta a ponechán napospas úzkosti, lítosti, nebo dokonce vzteku. Pokud si potřebujete vylít srdce, samozřejmě neváhejte oslovit třeba své blízké přátele, tak, jak jste zvyklí. Jinak se ale snažte držet jako rodina pospolu a nepodrážet jeden druhého. Soudržnost skupiny je důležitá, protože jí dodává vnitřní sílu a zároveň pomáhá udržet sebevědomí každému členu. Není vhodná doba pro malicherné spory.
Buďte čistí a upravení. Zní to sice opět jako ze staré příručky, ale má to svůj význam. Civilizovaný vzhled napomáhá civilizovanému chování. Ve slušném domácím oblečení vyjadřujete spolubydlícím víc respektu než v propoceném tílku nebo v uváleném županu. Jsme v situaci, kdy chtě nechtě vstupujeme do osobního prostoru druhých, a všichni tušíme, jak snadno nemytý zápach způsobí ve vztahu nelibost až alergii na dotyčného.
Kauza COVID-19. Zpravodajství ano, nebo ne?
Mnoho občanů má osobní zkušenost s určitým stupněm izolace rodiny při nařízení karantény z důvodů různých infekčních onemocnění. V případě epidemie je trvalý přísun aktuálních zpráv pro někoho nezbytností. Navíc neustálé „být v obraze“ mu pomáhá nejen prakticky, ale též ho do jisté míry chrání před úzkostí z neznámého. Záleží však na povaze, takže pokud některého člena domácnosti nepřetržitý tok zpravodajství např. obtěžuje, unavuje nebo v něm vyvolává strach, je nutné to respektovat a poslech mu nevnucovat.
Kdo o sobě ví, že má sklony panikařit, ať se podívá na přehled zpráv maximálně jednou denně a v mezidobí ať se s klidem věnuje něčemu jinému.
