Internisté používají metodu poklepu pomocí prstů, drobné kovové kladívko zase nosí v kapse každý neurolog. Vyšetřování poklepem je víc než mechanická dovednost, je to umění, vyžadující znalost, zkušenost i zručnost. Snad lékaře o tuto prestiž brzy nepřipraví telemedicína.
Tajemství uvnitř neurologického kladívka
Účelem poklepávání tímto nástrojem na tělo pacienta není působit bolest, ale vyvolat odpověď v podobě reflexu. V principu jde o primitivní pomůcku, ale ani nejmodernější vyšetřovací metody se jí nevyrovnají co do poměru cena/výkon.
Jen zasvěcení ví, že v útrobách tohoto důmyslného nástroje bývají nenápadně zašroubovány ještě štětička a jehlička.
Poklepání, pošimrání či jemné poškrábání určitých bodů na těle slouží k vybavení konkrétního reflexu.
Druhé tajemství bude pro současné neurology, a pro lékaře vůbec, těžko stravitelným soustem... Bude o něm zmínka v závěru.
První kladívka – ani pro reflexy, ani pro lidi
První vyšetřovací kladívka vůbec nebyla určena pro reflexy, ale vlastně ani pro lidi ne.
Lékaři v minulosti začali s poklepem hrudníku a břicha. Novou metodu nazvali perkuse. Perkusi sice mohli bez problémů provádět prsty, ale hledali nějakou fintu jak zesílit zvuk.
Inspirovali se u zvěrolékařů: Okopírovali od nich způsob, kterým se u dobytka poklepově vyhledávaly parazitární cysty. Tak i v jejich výbavě přibyla ozvučná destička zvaná pleximetr a kladívko, kterým se přes ni klepalo.
Zatímco se chytré hlavy v oblasti chorob vnitřních předháněly ve vynalézání nejlepšího pleximetru, v jiném oboru se zkoumaly záhady jako svalový záškub, mrknutí víček, kýchnutí, dávení... Neurologové objevili reflexy.
A zatímco se internisté nakonec spokojili s klepáním prsty, neurologové se už bez precizně fungujícího kladívka neobešli.
Každý si vybere
První oficiální neurologické kladívko mělo kovovou rukojeť a trojúhelníkovou gumovou hlavu. Vžilo se pro něj jméno jeho tvůrce, amerického neurologa Taylora.
Taylorovo kladívko představuje jen jeden z mnoha dnešních designů. Existují kladívka různých barev i konstrukcí: ocelová, mosazná, odlehčená, pevná i ohebná. Mají hlavu z gumy i ze silikonu, hlavu jednoduchou, dvojitou, ve tvaru kolečka, tomahawku, se širokým koncem, s drobným koncem... Uvidíte jak kladívko, které z hygienických důvodů postrádá obligátní štětičku, tak kladívko opatřené velbloudí srstí pro dokonalý komfort.
Hlavním požadavkem na neurologické kladívko je, aby bylo dostatečně těžké pro vyvolání reflexu a aby mělo zaoblené konce pro bezpečný úder. Také musí neurologovi dobře padnout do ruky.
Přátelská kladívka pro dětské pacienty
Někteří pediatři používají kladívka, která mají všechny vlastnosti nutné pro kvalitní vyšetření, ale vzhledem jsou k nerozeznání od pestrobarevné hračky.
Veselé zvířátko, které vykukuje z lékařovy kapsy a dává „pusinku na kolínko“, není zdaleka tak děsivé, jako když vás chce někdo bacit kladivem.
Budou klepat i bez lékaře?
Zní to neuvěřitelně, ale už to začíná! „Chytrá kladívka“ a telemedicínská perkuse... Během kovidových lockdownů, které omezily dostupnosti zdravotní péče, se dokonce vývoj značně posunul vpřed.
Dveře se otevírají oběma směry – jak do neurologie, tak do interních oborů. V obou případech už byly publikovány výsledky prvních pokusů.
- Neurologické „chytré kladívko“ vypadá jako klasické Mayerovo, ale v silikonové hlavě má umístěn miniaturní elektronický snímač. Poklep neprovádí lékař, ale poučený laik. Místo atestace z neurologie mu stačí rozeznat červené a zelené bliknutí, jestli se strefil.
- Systém pro perkusi hrudníku nebo břicha používá kladívko ještě chytřejší. Konstrukcí připomíná kulaté samobarvící razítko. Na těle pacienta ho přidržuje robotická ruka, a vlastní poklep provádí magnetický či pneumatický mechanismus.
Rámec obou metod je stejný. Liší se jen konstrukčně podle toho, jestli mají detekovat mechanickou, nebo akustickou kvalitu úderu. Záznam se digitálně přenáší do mobilní aplikace, a lékař ho vyhodnocuje na dálku.
Jestli někdy půjdete na vyšetření k neurologovi, nezapomeňte si klasické neurologické kladívko dobře prohlédnout. Dokud je čas.
