Gratulujeme, ale vy dál číst nemusíte. Tento článek je určen nám ostatním, rodičům, jejichž děti považují slova odpovědnost a učit se za vulgarizmy nejhrubšího zrna. Máte doma takovýto kousek? Puberťáka, který je přilepený k počítači, knihu neotevře, jak je rok dlouhý, mlátí dveřmi, odmlouvá, i když to s ním myslíte samozřejmě dobře, a jeho známky na vysvědčení, přestože je chytrý jako opice, způsobují, že pracujete ve čtyřiceti k infarktu?
Po kom to dítě je?!
Zoufáte si a neustále opakujete, že vy jste takoví nebyli? Možná ne. Je pravda, že za našich mladých let byly počítače hudbou budoucnosti a o telefonní linku, pokud jsme vůbec měli to štěstí, jsme se museli dělit s rodiči. Ale nelákal vás náhodou fotbal mnohem více než úkol z dějepisu? Jste si jistí, že vaším hlavním zájmem náhodou nebyl spolužák Petr či spolužačka Eva a že potkat je nebylo mnohem podstatnější, než se věnovat složeným výrazům? V 15. století básník Villon napsal:
„Jsou mladí, radost pohledět,
rád mám je, byť jsou nezvední,
za třicet, za čtyřicet let
dá Bůh, že znatelně se změní.
Kdo kárá je, ten v právu není
a blázen, kdo se dotkne jich,
jsou něžní a jsou přirození,
pořádní lidé budou z nich.“
Pamatujte tedy na jeho slova – jsou vskutku nadčasová.
Změnila se doba
Možná jste právě podali dítěti přihlášky ke studiu na střední škole, možná vás to čeká příští rok a jen doufáte, že neuděláte chybu. Když jste se chystali opustit lavice základní školy vy, byla dána jasná pravidla. Bez vyznamenání jste mohli na studium v podstatě zapomenout. Všichni to věděli, všichni se snažili. Dnes ubylo dětí, přibylo škol, dostanou se často i ti, kdo na to vlastně nemají. Uklidnilo vás to? Špatně. Možná vaše dítě proklopýtá střední školou, možná jej tak trošku protlačíte – ale tušíte, kde se berou ty stovky neúspěšných u maturit? Ano, jsou to ti, co přecenili své schopnosti (či je přecenili jejich rodiče), a ti, kterým čtyři roky studia nestačily na to, aby pochopili, že bez práce nejsou koláče.
K maturitě za každou cenu?
Odložit rodičovské růžové brýle a podívat se na toho naprosto dokonalého tvora, kterého jste stvořili, objektivně, je váš první úkol. Říkáte si, že za zkoušku nic nedáte? A uvažovali jste už někdy o tom, co byste si počali s osmnácti- či devatenáctiletým neúspěšným se základním vzděláním? Ovšem nelámejte nad ním hůl, pokud doposud nepochopil, že jde o jeho budoucnost. Někomu to zkrátka (chlapcům častěji než děvčatům) dojde teprve později. Nechce se učit nebo je jeho vysvědčení tak katastrofální, že se na školu, přes veškerou benevolenci, prostě nedostal? Máme skvělé učňovské školství. A až váš potomek vyseká kilometry drážek, vykydá tuny hnoje či stráví pár nepříjemných zimních dní ve stavebním výkopu po kolena ve vodě, možná dospěje k závěru, že učit se není zas až tak nepříjemné. A jakmile se studium stane jeho (a ne jen vaším) snem, úspěch se zaručeně dostaví.
Nemůže být každý filozof
Chcete si zoufat nad ztraceným časem? Zbytečně. Cokoliv se v životě naučí, není nadarmo. Jednak přicházejí různé pády, stát se může cokoliv a jednou může dojít i na to, že svůj výuční list s povděkem opráší, jednak se naučí minimálně jedno, a to vážit si cizí práce. A pokud k vroucně očekávanému zlomu v potomkově postoji nedojde? Pak budete zkrátka hrdí na to, že jste vychovali zručného a šikovného řemeslníka – a těch je jako šafránu. Na absenci maturity se totiž neumírá, ač se tak dnes mnozí chovají, a ne každý může být filozof. Osobně bych častěji ocenila dobrého instalatéra, elektrikáře nebo malíře pokojů.
