„Plačící miminko patří do náruče, říká naše babička. Jenže já to svoje prostě neumím pochovat tak, aby se uklidnilo...“ V následujícím textu sice vynecháme popis konkrétních způsobů, jak miminko držet, ale pomůžeme rodičům získat větší sebejistotu při zacházení s novorozencem a malým kojencem.
Úvodem nutná pravidla: Neriskovat pád nebo zranění miminka
- Pokud jsme při manipulaci s kojencem z nějakého důvodu nejistí, zásadně ho chováme pouze vsedě, nejlépe zabaleného v peřince. Manévrujeme s ním v bezpečné výšce (třeba nad postelí), případně ho raději vůbec nezvedáme.
- Na přebalovacím stole se ho trvale (!) dotýkáme alespoň jednou rukou. (Překulit se a spadnout na zem může i nejmenší miminko, u kterého to nikdo nečeká! Když na něm nemáme trvale položenou ruku, nestihneme včas zareagovat. Návyk budujeme hned v porodnici, doma se to musí rychle naučit všichni.)
Většinou stačí přirozená učenlivost a čas
Někdo má nadání „chovat“ od přírody, jiný se přiučil v rodině, ale běžně postačí krátké zacvičení dětskou sestřičkou v porodnici a vlastní postřeh. Ostatní se dozvíme z příruček. Výhodou bývá manuální zručnost a dobrá pohybová koordinace s „citem pro tělo“, získaná např. sportem či jógou. Kupodivu i dovednost zacházet s malými zvířaty se bude hodit.
Dítě s každým týdnem vyzrává. Jaksi víc drží pohromadě, takže i manipulace s ním je čím dál jednodušší. Pro usnadnění se dají nakoupit různé pomůcky, ale s trochou vynalézavosti si stejně dobře vystačíme s obvyklou dětskou výbavičkou a pár domácími lůžkovinami.
Co když nás brzdí úzkost a nejistota?
To je ožehavé téma, které brnká na nejcitlivější struny rodičovské duše. Budeme proto nyní záměrně přehánět, abychom situaci odlehčili.
Když jsme nejistí, moc se nedaří. Když se nedaří, znejistíme ještě víc... Než se zhroutíme, dáme z posledních sil inzerát: „Hledáme chůvu ke kojenci na plný úvazek. Požadován zodpovědný, trpělivý a laskavý přístup. Nástup ihned!“
Najmeme si chůvu
Chůva ihned nastoupila, a přišel šok: Doteď neutišitelné miminko se najednou uklidnilo v náruči úplně cizí osoby! Tak to na sebevědomí nepřidá...
Až to rodiče rozdýchají, pravděpodobně si uvědomí, že všechny vlastnosti, které vyžadovali od chůvy, v sobě mají také. Stačí odkoukat, jak je profesionální chůva používá při práci.
Co konkrétně se od chůvy přiučit?
Zodpovědnost (a sebedůvěra)
- Emoce, které běžně cloumají rodičem nad zdravým, ale vytrvale řvoucím miminkem, jsou chůvě naštěstí úplně cizí. Netrápí ji, že je špatná matka, a ani ji nenapadne, že by se měla také vztekat nebo rozplakat.
- Prostě v klidu odvede práci, kterou je potřeba udělat.
- Problémy bude řešit tak, jak přijdou.
- Ona je tady ten dospělý, silný a moudrý.
Co se z toho přiučit? Ve stresujících chvílích lze záměrně zaujmout „profesionální odstup“. Představíme si třeba, že máme pohlídat dítě sousedce, a teď právě děláme co je v našich silách, abychom jí ho za dvě hodiny v neporušeném stavu vrátili.
Výhoda: Tolik to neprožíváme. Přepneme na autopilota a nacházíme v sobě nečekané rezervy. Tento trik pomáhá odstřihnout svou vlastní úzkost či podrážděnost od dítěte. Přestanou se na něj přenášet.
Trpělivost (a přizpůsobivost)
- Chůva vnímá projevy dítěte a reaguje na ně.
- Když ho např. jistým způsobem uchopí (drží, podpírá, tiskne, hladí, mluví na něj...), pořád podvědomě sleduje, co na to dítě.
- Pocítí-li jeho nestabilitu, nepohodlí či projev nesouhlasu, už v příští vteřině automaticky posouvá prsty o pár milimetrů vedle, mění tlak, vyvažuje těžiště...
- Její reakce se plynule přizpůsobují dítěti.
Co se z toho přiučit? Pracujeme na principu zpětné vazby: Dobrý efekt (klidnější dítě), pokračuje se dál. Špatný efekt (neklidnější) – zkusíme to jinak.
Výhoda: Miminko nám samo radí.
Laskavost (a komunikace)
- Chůva mluví s miminkem řečí kojenců.
- Co nejčastěji mu hledí do tváře, napodobuje a přehání jeho výraz, usmívá se na něj.
- Komentuje, co právě dělá („Teď zvedneme nožičky...“), co vidí („To jsme se pěkně vykakali...“), vyptává se („Jakpak jsme se vyspinkali...?“), konejší, vysvětluje...
- Když jí dojdou slova, neváhá broukat, žvatlat nesmysly či zpívat.
- Dělá to nenuceně a podle svého naturelu, ale svůj hlas používá prakticky nepřetržitě.
Co se z toho přiučit? K prolomení ostychu je vhodné zkusit si „povídat“ s miminkem o samotě, ale nemusíme nic lámat přes koleno. Pro racionální či uzavřené povahy je přirozené, že se i směrem k dítěti projevují zdrženlivěji.
Výhoda: Pocit pohody se přenáší oběma směry. Spolehlivě funguje jakýkoli milý nebo legrační projev dítěte, na který automaticky, intuitivně zareagujeme. Používání množného čísla („Jakpak jsme se vyspinkali...?“) zesiluje kontakt.
Ani profesionální chůva nezná předem každé řešení, ale je dostatečně vytrvalá, aby nějaké našla.
Není nutno všechno předem a do detailu vědět. Nikam nespěcháme, případným pláčem se nenecháme rozhodit. Ostatně i profesionálním chůvám někdy miminka docela slušně řvou.
