Manželství kontra život na hromádce?

Manželství slovy odborníků

Definice manželství se vyskytuje v překvapivě mnoha verzích. Pro ilustraci toho, jak je manželství jako instituce vnímaná, vystačíme se dvěmi:

Manželství je v právním řádu České republiky chápáno jako dlouhodobé, respektive trvalé životní společenství jednoho muže a jedné ženy (nikoliv osob téhož pohlaví). Může být uzavřeno pouze na základě svobodného dobrovolného a uváženého rozhodnutí snoubenců. Cílem manželství je harmonické soužití obou manželů, jejich podpory a pomoci a v první řadě výchova jejich dětí. Vznikem manželství vznikají práva a povinnosti manželů. Zákon počítá s tím, že lidé nejsou dokonalí a ne každý dokáže žít po celý život v jednom svazku. Proto zákon o rodině počítá i s rozvodem.
(CHODĚRA,O.: Partnerství, manželství a paragrafy. GRADA,Praha 2002)

Manželství je kulturně vysoce variabilní a obecněji platí, že jde o „sociální instituci, jejímž obsahem je kulturně akceptovaný typ svazku mezi dvěma či více partnery, u něhož se předpokládá dlouhodobé trvání a který transformuje sociální status partnerů, je výrazem jejich akceptace společenských norem; definuje či implikuje vzájemné nároky partnerů (a jejich příbuzných) na sebe, rodičovské povinnosti a práva k dětem vzešlým z této unie, práva a povinnosti těchto dětí k rodičům, definuje či implikuje sociální status dětí vzešlých z této unie a vytváří vazby mezi příbuznými partnerů.
(MALINA, Jaroslav, a kol. ANTROPOLOGICKÝ SLOVNÍK (s přihlédnutím k dějinám literatury a umění) aneb co by mohl o člověku vědět každý člověk. Akademické nakladatelství CERM, Brno 2009)

Trocha statistiky na úvod

Zdroj: ČSÚ, https://www.czso.cz/csu/czso/ceska-republika-v-cislech-2017

Co je správně a co ne?

Těžko říct, co je správně a co ne. Zda uznávat jenom manželství a nic jiného, nebo manželství zavrhovat a žít ve volných svazcích. Pokud bychom brali za normu to, co je ve společnosti obvyklé, pak by podle statistik obě formy soužití – v manželství i volně, měly stejnou společenskou váhu.

Manželství nebo život na hromádce?

Uzavřením manželství pár jasně a zřetelně deklaroval svoji lásku, touhu prožít život společně, zplodit a vychovat společně děti. Muž, pravda trochu majetnicky, "označil" vyvolenou ženu svým příjmením a žena příjmení na znamení důvěry k muži přijímá. Až na to společné příjmení to platí stále.

Jak vzniká volné soužití? Kde má začátek? Když si přinese "přimigrovaný" partner poprvé zubní kartáček? Když setrvá v "zamýšlených společných prostorách" déle, než pět po sobě jdoucích dnů? A co to vyjadřuje? Že oběma vyhovuje společný sex? Že se u migrujícího partnera doma maluje?

Manželství kontra život na hromádce = závazek kontra volnost?

Vstupem do manželství přijímá manželská dvojice platnost určitých pravidel a povinností. Volné soužití páru nikomu žádná pravidla a povinnosti na bedra nevkládá.

Pokud ale mají obě formy soužití v populaci stejné zastoupení a obě jsou tedy platnou normou pro tuto společnost, neměla by pro obojí platit stejná pravidla? I když ona vlastně v něčem platí. Máme institut rozvodu, který dává manželskému páru volnost snad až nadmíru dostatečnou. Ano, stát se může cokoliv, hodnotové a zájmové nůžky se mezi partnery mohou rozevřít a společný jazyk se může někam vytratit. Uděláme jednoduše řez a najdeme si jiného partnera? Podobně jako když naše očekávání už nenaplňuje starý mixér nebo mikrovlnka?

Rozvádí se téměř polovina manželství. To opravdu o odhodlání společně žít v dobrém i ve zlém nevypovídá. To nevypovídá ani o lásce. Ono to asi nevypovídá ani o existenci čehokoliv spojujícího mezi těmi dvěma lidmi. Nevypovídá to ani o zodpovědnosti. Ani k sobě samému, natož o zodpovědnosti k partnerovi či k dětem. To evokuje závěr, že volná soužití jsou odrazem nedostatku zodpovědnosti. Rozdíl oproti lidem uzavírajícím manželství je ten, že kdo přistoupí k soužití ve volném svazku, si toho je hned na začátku vědom. Možná že tím může být v očích lidí i lepší a upřímnější.

Až potud vlastně v pohodě. Někdo utratí peníze za svatbu a pak za rozvod a někdo se sejde a rozejde bez přidaných nákladů. Jenomže v obou partnerských institucích se zpravidla narodí děti. Nezaslouží si stabilní prostředí pro svůj vývoj? Nezaslouží si ideálně jednu mámu a jednoho tátu? Nezatěžují komplikované "porozvodové" a "porozchodové" konstelace typu "strejda od mámy", "druhá babička, ta od ségry, co ji má teta od táty s jiným tátou" dítě nadbytečně? A jaké mu nastavují vzorce pro jeho vlastní partnerské vztahy?

Nejsem puritánka a mravokárkyně, přesto si dovolím píchnutí. Nevstupujeme do partnerských institucí z příliš vratkých pohnutek?

Děti narozené mimo manželství jako signál?

Snad každá psychicky standardně vybavená dívka si v dětství sní sen o princi, co přijde s kytkou, políbí ji a zašeptá: "Vezmeš si mne za muže?". Prince později vystřídá v představách filmový hrdina nebo známý sportovec, románový hrdina, spolužák z vedlejší třídy... Ale sen ve své podstatě zůstává nezměněný – žádost o ruku, sňatek. Kolik dívek sní o tom, že společný život s mužem odstartuje věta: "Ty vole no tak jo, když jsi v tom, tak se teda k tobě nastěhuji."?

Dám na to ruku do ohně, že žádná. A přesto je modifikace této věty vcelku častým začátkem soužití. Proč slevujeme ze svého snu? Nevěsty "s outěžkem" nejsou žádná novinka posledního století. Proč tedy i v tom případě neuzavřít manželství? Protože se navzájem nemilujeme? Protože máme strach ze závazku? Protože "to kámošce nevyšlo"?

Ať je to jakkoliv, faktem zůstává, že se více než polovina dětí rodí mimo manželství. Můžeme prvoplánově mávnout rukou a říct: Hlavně že se rodí. A pravda je, že se nad tím už moc nepozastavujeme. Tím popíráme platnost další části definice manželství a vědomě přijímáme volné soužití jako normu.

A opět mravokárné píchnutí. Nezastávám názor, že by nutně musela první soulož páru nastat až po sňatku. Tak to nejspíš nikdy na sto procent nefungovalo. Přesto, nebyla by na místě výchova vedoucí mladé lidi k určité zdrženlivosti? Nebo aspoň k zodpovědnosti za svoje jednání?

Pár vět na závěr

Asi je vlastně lhostejné, jak partnerské instituci říkáme a kde je ukotvená. Podstatná je její pevnost, morální stabilita a ne-absence pevných pozitivních vztahů. A asi je i jedno, jestli má táta a máma dítěte stejné příjmení či nikoliv. Skutečný rozdíl, morální i sociální, mezi manželstvím a životem na hromádce se už stejně dávno setřel. V tom dobrém i v tom špatném směru. Nebroďme se proto v názvech a v jejich prapodivném oživování. Apelujme na morální hodnoty, na věrnost, na zodpovědnost,... A buďme sami příkladem.