Jsou rozmazlení, sobečtí, neustále se vztekají, vyžadují pozornost a snaží se všemi prostředky dosáhnout svého – přesně takové panují předsudky o jedináčcích. Ve společnosti neustále přetrvává názor, že rodina znamená dvě děti. Proč je na jedináčky pohlíženo skrz prsty?
Kolik rodičů si dovolí pustit se do výměny názorů o tom, jak by měla vypadat rodina. Stereotyp o tom, že kompletní rodina jsou dvě děti, stále přetrvává.
Lidé se často mylně domnívají, že jedináček je vlastně chudáček. Nemá si s kým hrát, je odsouzený vyrůstat mezi samými dospělými, ale má zase dostatek pozornost – rodiče mu koupí, na co si vzpomene, kvůli čemuž z něj nejspíše vyroste panovačný sobec.
„A kdy mu pořídíte sourozence?“
O svůj názor na život bez sourozenců by se s námi podělilo jistě mnoho jedináčků. My jsme se zeptali paní Veroniky z Olomouce:
„Nikdy jsem neměla pocit, že strádám tím, že nemám sourozence. Už ve školce jsem si našla kamarádky, s nimiž jsem trávila spoustu volného času. Podobně to pokračovalo i na základní a střední škole. Samotou jsem rozhodně netrpěla, ani jsem nebyla nucena vyrůstat mezi dospělými.“
Předsudky z minulosti
Názory, že být jedináčkem je „nemoc“, pochází již z 19. století. Lidé byli zvyklí, že rodiny mají mnoho dětí, často více než jen dvě, proto model rodiny s jedním dítětem nebyl obvyklý. Jedináčci byli považováni za přecitlivělé a ješitné, dokonce za málo odvážné.
V dnešní době je běžné mít pouze jedno dítě. Je na každém, jak velkou rodinu chce (nebo může) mít. V novém miléniu počet dětí na jednu ženu navíc výrazně poklesnul. Dnes nám nepřijde nijak divné, že mají rodiče jen jednoho potomka, přesto jsou stále konfrontováni s otázkou, proč si nepořídí další.
Paní Veronika kontruje: „Hodně mých kamarádů i dětí z okolí bylo jedináčků a nikdy nám nepřišlo, že je něco tak, jak by „nemělo“ být. Vyrůstala jsem v 90. letech, kdy jsme do večera běhali venku a hráli si spolu. Se svými vrstevníky jsem trávila opravdu hodně času. Nikdy jsem neměla pocit, že mi chybí sourozenec.“
Co říká věda dnes
Významný výzkum provedly psycholožky Toni Falbo a Denise Polit. Jejich zkoumání zahrnovalo jedináčky různých sociálních tříd i barev pleti, především ve Spojených státech. Výsledky ukázaly, že se jedináčci neliší od dětí, které vyrůstají mezi sourozenci. Jediná nalezená odchylka spočívala v tom, že podobně jako prvorození děti i jedináčci jsou úspěšnější a bývají inteligentnější.
Vyrůstat bez sourozenců se vlastně jeví jako pozitivum. Žádná studie zatím nedokázala, že by jedináčci byli sobečtí, osamocení nebo rozmazlení, naopak jsou sebevědomější a dokáží lépe zvládat samotu. (zdroj: zena.aktualne.cz)
Jedináček – diagnóza, nebo snad nemoc?
Ve skutečnosti ani jedno. Přestože se s těmito názory ještě lze setkat, jedná se skutečně jen o předsudky. Jedináčci nejsou ani rozmazlení, ani sobečtí či snad nesamostatní. Nevyžadují pozornost ostatních více než jiné děti a rozhodně se umí dělit.
„Někdy se setkávám s názory, že jsem jako malá měla více hraček než jiné děti, protože jsem byla sama. Logicky jsem tedy rozmazlené dítě. To ale vůbec není pravda. V době mých dětských let byly hračky poměrně drahé a maminka mi vysněnou barbínu koupila jenom na Vánoce, protože stála moc peněz. Rozhodně to nebylo tak, že bych dostávala dražší dárky než mí vrstevníci, protože si to rodiče mohli dovolit. Nemohli,“ vysvětluje třicetiletá Veronika.
Rodina s jedním dítětem je stále některými lidmi vnímána svým způsobem neúplně. Jedináčci jsou na jednu stranu považováni za chudáčky, kteří jsou nuceni vyrůstat mezi samými dospělými, na druhou stranu jsou skoro až démonizováni kvůli předsudkům, které okolo nich panují. Jakmile někde řeknete, že nemáte sourozenci, začnou se na vás lidí dívat podivně.
Najednou slýcháte věci jako „No jo, ty jsi to měl v životě jednodušší,“ nebo „Tak to nemůžeš pochopit, jaké to bylo.“ Lidé mají pocit, že když nemáte sourozence, máte lásku svých rodičů jen pro sebe a máte jí vlastně až moc. Jste rozmazlení z přebytku hraček, a tak nějak máte všechno lepší, protože se s nikým nemusíte dělit. Až na to, že jste sebestředný sobec neschopný fungovat ve společnosti, usurpující si kde, co, a ještě ke všemu labilní.
Má to své pro i proti
Výše jsme psali o tom, že jedináčci podobně jako prvorozené děti mívají vyšší intelekt. Pozornost rodičů soustředěná pouze na jedno dítě může přinést své ovoce.
Podle výzkumů bývají jedináčci úspěšnější, a to z různých důvodů. Zejména proto, že na ně rodiče mají více času. Může to ale být také kvůli tomu, že máte-li více dětí snažíte se jim dopřát všem stejně a neupřednostňovat jedno.
Někdy se však může stát, že rodiče vkládají do svého jediného dítěte až příliš velké naděje a přenáší na něj své nesplněné sny. Na takové dítě je vyvíjen tlak, který nemusí unést. Protipólem k této situaci je bezmezná a až úslužná láska rodičů, v jejímž důsledku může z dítěte opravdu vyrůst sobecky se chovající jedinec.
Na druhou stranu soustředěná láska rodičů a vyrůstání pouze mezi dospělými mohou mít i své klady: z jedináčků často rostou úspěšní lidé, kteří zvládají bez problémů komunikovat s lidmi a mají také širší slovní zásobu.
I když být jedináčkem vypadá jako výhoda, v pozdějším životě to může přinášet „problémy“ navíc. Na jediné dítě je například přenášena zodpovědnost postarat se o stárnoucí rodiče. Životní útrapy a strasti také není s kým sdílet. Mnoho jedináčků si proto tento stav kompenzuje vlastní početnější rodinou.
Výhody
- Jedináček získává intenzivnější výchovu rodičů, proto častěji vynikají ve sportech nebo se u něj rozvine umělecké nadání.
- Dítě bez sourozenců lépe zvládá samotu a učí se být samostatné.
- Jedináček může pocítit více materiálního dostatku.
Nevýhody
- Chybí vrstevník v rodině.
- Soustředěnost rodičů na jedno dítě a jejich přehnaná očekávání mohou způsobit nezvládnutí tlaku nebo naopak sebestřednost.
- V dospělosti není s kým sdílet starost o rodiče. Vše je na bedrech jediného dítěte.
Proč jenom jedno?
Otázka: „Tak kdy si pořídíte druhé?“ je pro mnoho lidí běžným dotazem. Přesto však než někomu tuto otázku položíte, zamyslete se. Někteří lidé se skutečně rozhodli mít pouze jedno dítě (např. měli jej až v pozdním věku), jiné páry možná po druhém touží, ale z různých důvodů jej mít nemůžou.
Důvodem může být složitější finanční situace, ale také o fyziologické problémy. Některé páry se dlouho snaží o druhého potomka, ale prostě to nejde. Jiné si prošly potratem nebo zažily poporodní deprese a nechtějí tyto zážitky opakovat. Dobře míněná otázka proto nemusí být vždy vhodná.
„Někdy, když někomu řeknu, že nemám sourozence, nastane na chvíli podivné ticho. Skoro mám až pocit, že bych se za to měla omluvit,“ směje se paní Veronika.
Ve výsledku nezáleží na tom, zda máte sourozence nebo ne. Z jedináčků mohou vyrůst jak pracovití a sociálně zdatní jedinci, tak sobci a manipulátoři. Ostatně jako ze všech lidí obecně.
