V průběhu dějin se ideál ženské krásy mnohokrát změnil, což bylo vždy dáno dobovými měřítky.
Dnes už se většinou nesetkáváme s extrémy, protože nadměrné XXXL proporce nebo naopak přílišnou vyzáblost lidé vnímají jako nezdravý jev. Jak tomu ale bylo v dějinách? Pojďme si udělat malou exkurzi do historie.
Kyprý symbol mateřství
Kdybychom se zamysleli nad tím, jaké typy žen frčely v pravěku, bezpochyby bychom dospěli k dámám kyprých tvarů. Svědectví nám o tom jednoznačně podávají různé sošky Venuší. Například naše nejznámější Věstonická Venuše, kterou odborníci datují do doby 29 000 – 25 000 let př. n. l., se vyznačuje obřími ňadry, velkým břichem a také až extrémními boky.
Tehdy lidé ulovili potravu, ale pak mohla nastat doba hladu. Byli nuceni žít ze zásob a museli si tedy nějaké vytvořit. Korpulentnější ženy měly větší šanci přežít než dívenky tenké jako proutek. Mohutná žena se tehdy zároveň stávala symbolem kultu mateřství. Dokázala snáze donosit děti.
První standardy krásy Západu byly stanoveny zhruba před 2 400 lety v Řecku a Římě. „Ale Řekové věděli, že člověk je víc než jen tvář,“ říká Dr. Dietrich von Bothmer, šéf řeckého a římského oddělení v Metropolitním muzeu umění v New Yorku.
Krása byla považována za dokonalost, stejně jako poctivost nebo statečnost. Fyzická krása byla důležitá, ale musela být spojena také s dobrotou ducha, washingtonpost.com.
Soulad ducha a těla a blonďaté vlasy
Později už ale životní podmínky nebyly tak kruté. Lidé si už dovedli vytvořit zásoby jinak než na vlastním těle. Ve starověku proto dochází k radikálním změnám.
Do popředí se dostává antický ideál souladu krásy ducha a těla, tedy kalokagathie. Ženy by se měly vyznačovat přiměřenými tělesnými proporcemi, to znamená nebýt příliš vychrtlí ani nadměrně tlustí. U žen znamená taková postava dostatečnou plodnost.
Za nejkrásnější Řekové považovali blonďaté vlasy. Staroegyptské ženy jsou štíhlé, s úzkými rameny, vysokým pasem a symetrickou postavou. Starověká Číňanka se zase vyznačovala štíhlounkým pasem, malými nožkami, bledou tváří a velkýma očima.
„Staří Řekové věřili, že dokonalé proporce jsou klíčem ke krásné ženské tváři. Nevážili by si svérázné krásy moderních filmových hvězd, jako je Meryl Streep nebo Sissy Spacek.
Dvojité brady na Rubensových ženách by urážely objektivy dnešních módních fotografů.
A viktoriáni, kteří si mysleli, že malé růžové rty jsou typickým prvkem krásy, by byli zděšeni plnými, smyslnými ústy, které dnes lidé obdivují,“ uvádí na téma proměn ženské krásy Sharom Romm na webu washingtonpost.com.
Neposkvrněná gotická madona
Období gotiky ve 12.–15. století ovšem přináší další změnu. Jak vypadá dobové ztělesnění ženské krásy můžeme vidět na freskách a deskových malbách.
Dámy se vyznačují spíše chlapeckým typem postavy s malými ňadry a úzkými boky a malým bříškem. Proč dochází k takovému obratu. Za vším nemalou měrou stojí diktát církve, který prosazuje Pannu Marii a neposkvrněné početí.
Výrazné sexuální znaky jako dominující ňadra nebo širší boky či zadek proto nejsou žádoucím jevem. Uctívá se naopak žena drobná, působící křehkým spíše dětským dojmem. To ovšem příliš nejde dohromady s tím, aby porodila spoustu dětí.
Plnější renesance a baculaté baroko
Nový zlom přichází během renesance, která znovu preferuje plnější tvary, ale ne nějak výrazně. Už od počátků italské renesance během 13. století se jenom lehce znázorní prsa, bříško i boky, ale do pravěké monstróznosti to má na míle daleko.
Ovšem sexuální stránka života se dostává do popředí. Ještě výraznější křivky přináší v 17. a 18. století baroko. Některé baculky z té doby bychom dnes už možná považovali za dámy s nadváhou nebo mírně obézní. Takové ale tehdy společnost považuje za plodné a zdravé, jde zkrátka o ženy krev a mléko. K ústupu od tohoto ideálu dochází v období romantismu 19. století. Romantická dívka má být křehká, pobledlá, hubená a zranitelná bytost.
„Krása ve 20. letech 20. století představovala androgynní vzhled žen. Nosily podprsenky, které jim zplošťovaly hrudník, a nosily oblečení, které jim dodávalo vzhled bez křivek. Ženy si dokonce zkracovaly vlasy, čímž opustily dávné přesvědčení, že dlouhé vlasy znamenají krásu a žádoucnost,“ vysvětluje Vanessa van Edwardsová na webu scienceofpeople.com.
Kotrmelce 20. století
Ještě větší kotrmelce v ženských proporcích zaznamenáváme v průběhu 20. století. Po 1. světové válce doba nedostatku akcentuje štíhlejší křivky, které ale s postupujícím blahobytem dostávají oblejší tvary.
Přednost ovšem dostává štíhlý pas. Frčí hlavně postavy typu přesýpacích hodin, u kterých může být poprsí i boky trochu větší. To přetrvává i po 2. světové válce. Typickou ikonou této doby se stává americká herečka Marilyn Monroe, která se hrdě pyšní velikostí číslo 44.
K velkému šoku dochází v 60. letech 20. století, kdy britská modelka Twiggy mírami 79-56-81 předznamená kult extrémní štíhlosti. Když dodáme, že při 168 cm výšky váží jenom 41 kg, všichni si jistě umí představit, jak taková postava vypadá. Ačkoliv některé ženy jsou v té době posedlé tím dosáhnout jejích proporcí. Naštěstí mnohé ještě stihnou vzít rozum do hrsti.
K anorektičkám a zase zpátky
V 80. letech 20. století se vrací o něco plnější tvary. Nastává tzv. éra supermodelek, které jsou štíhlé, ale už ne vyhublé. Z tohoto pohledu označujeme 90. léta za krok zpátky. Tehdy totiž frčí vyzábliny, jejichž zářným příkladem heroinový vzhled Kate Mossové.
Dívky vypadají jako když trpí mentální anorexií. Postupně ale odborníci varují před extrémní hubeností a na přehlídkových molech dnes mají svoje místo i kypřejší plus size modelky. Přijatelné už jsou dnes dokonce i modelky staršího věku včetně těch se šedinami.
Zajímavosti o kráse
Renesanční ideál krásky je rozmanitý. Diktují ho malíři jako Leonardo da Vinci, Raffael nebo Boticelli. Leonardovy ženy nejsou dokonalé v klasickém řeckém smyslu, ale ukrývají tajemství.
Boticelliho madony bývají jemné a zranitelné, Raffael zase znázorňuje vytříbenost a harmonii ženské krásy a dokáže zachytit ženskou psychiku.
Pro Angličany je v 16. století vzorem jejich královna Alžběta I. s rezavě obarvenými vlasy, vytrhaným obočím a tunami kosmetiky na obličeji.
Tehdy si také uvědomují, že zkažené zuby nejsou atraktivní, proto si na ně mažou různé pasty či drží ústa přísně zavřená.
Ženy, které v 1. polovině 17. století maloval barokní umělec Peter Paul Rubens byly bledé, s růžovobílou pletí a baculatými tvářemi. Inspiroval se osobním životem, dlouhým a šťastným manželstvím, které skončilo až smrtí jeho první ženy.
Čtyři roky poté se ve věku 53 let oženil s šestnáctiletou Helene Fourmentovou a také ona se objevila na mnoha jeho obrazech. Právě Rubens ztvárnil nejvýrazněji představu barokní ženy.
Londýnský autor Alexander Walker popsal definici krásy ve své knize z roku 1836 „Krása: Analýza a klasifikace.“ Vyzdvihl potřebu asymetrie a řekl, že je to „První znak krásy v myslících bytostech. Občasná nepravidelnost nás přiměje lépe ocenit symetrii.“
V první polovině 20. století začínají různé ideály reprezentovat slavné herečky a nejde jenom o postavu, ale teď už i o líčení a účesy, máme na mysli třeba Marlene Dietrichovou s vytrhaným obočím a ostře rudými rty nebo našpulená pusa a krátký vlnitý účes Grety Gorbo.
Už dávno dáma nemusí mít dlouhé lokny, letí například praktické a elegantní mikádo. Stejně tak jsou „out“ plné křivky a do popředí se dostává chlapecká postava. Standardy krásy se teď mění mnohem rychleji než v minulých staletích.
