O svých dětech často sdílíme víc, než bychom měli. Kde jsou hranice sharentingu?

Sdílení obsahu týkajícího se dětí je často snadnou cestou, jak se se známými a kamarády podělit o každodenní i nevšední pokroky potomků. Vyvstává ovšem otázka, zda je takové sdílení bezpečné. Má nějaké hranice? Co je v pořádku zveřejňovat online a s čím bychom měli být opatrnější?

Co je sharenting?

Jedná se o složeninu slov "sharing" (sdílení) a "parenting" (rodičovství). Označuje jev, kdy rodiče sdílejí fotografie, videa nebo informace o svých dětech na sociálních sítích (jako jsou Facebook, Instagram, YouTube nebo TikTok) – často od útlého věku dítěte.

Většinou jde o nevinné sdílení každodenních momentů nebo milníků v životě potomka jako jsou první krůčky, narozeniny, školní úspěchy, společné výlety, zážitky apod. V některých případech je sdílení podníceno komerční motivací. Týká se to například influencerů nebo známých osobností, kteří sdílejí obsah se svými dětmi v rámci reklamy.

Sharenting může mít různé podoby – od občasného sdílení rodinných momentů pro přátele a příbuzné, až po cílené budování značky, kdy jsou děti součástí veřejného obsahu.

Proč to děláme?

Ke sdílení střípků ze života dětí často vede tlak okolí. V éře, v níž žijeme – v digitální éře – se stalo téměř normou dokumentovat a zveřejňovat každý životní moment. Rodiče mohou často nabýt dojmu, že když sdílí o svých dětech informace, fotky a videa skoro všichni jejich známí, jde o něco běžného a bezpečného, tudíž by s tím měli začít i oni.

Někdy mohou mít také pocit, že se prezentace dítěte na sociálních sítích přímo očekává, že je to jakýsi novodobý projev lásky a péče. Své děti milujeme, takže je logicky nechceme skrývat. Naopak máme potřebu pochlubit jimi světu. Jenže je tato cesta vždycky tou správnou? Kde končí soukromé rodinné album a začíná veřejná digitální identita dítěte?

Průzkum mezi rodiči z roku 2015 ukázal, že až 74 % rodičů, kteří užívají sociální média, znají jiného rodiče, který sdílel informace o svém dítěti. Z toho 56 % těchto informací bylo zahanbujících, 51 % příspěvků zahrnovalo podrobnosti o poloze dítěte a 27 % fotografií by mohlo být považovaných za nevhodné.

Není fotka jako fotka

Co může být v pořádku?

• Zveřejnění fotek dětí se zakrytým nebo rozmazaným obličejem, fotek zezadu nebo v nepřímém světle.
• Momenty z veřejných událostí – ideálně v uzavřené skupině, pokud je na fotografii více (cizích) dětí.
• Běžné momenty ze života – dítě si maluje, čte si, je na procházce se zvířetem apod.
• Fotky se sourozenci – u této oblasti pozor, starší děti by měly samy říct, zda jim zveřejnění na sociálních sítích nevadí.
• Soukromé sdílení v uzavřených skupinách – společný chat pro prarodiče apod.

Na co si dát pozor?

• Nahota – i když se může zdát nevinná, jakákoli fotografie dítěte bez oblečení, ať už při koupání nebo třeba při hrátkách v bazénu, může být zneužita – nejen technologicky (např. AI), ale i v rámci nelegálního šíření. Jde také o zásah do intimity.
• Nemoci a úrazy – Fotky dětí v nemocnici, s horečkou, po operaci, při emočně vypjatých situacích nebo ve vzteku jsou choulostivé. Jde o momenty, které by měly zůstat v soukromí.
• Záběry z nočníku nebo toalety – ačkoli jsou rodiče vždy rádi, když dítko pokoří další metu (zbaví se plen, začne používat velký záchod) a chtějí se tím pochlubit takzvaně celému světu, někdy je lepší být při zveřejňování těchto momentů obezřetný a sdílet je opravdu jen s blízkými. V pozdějším věku by se dítě mohlo při zhlédnutí takovýchto fotografií cítit zostuzené nebo zesměšněné.
• Sdílení jména, adresy, navštěvované školy nebo polohy – přestože mnoho rodičů by jistě napadlo, že jde o údaje, které jsou stejně veřejně známé a nejsou nijak tajné, sdílením těchto dat na sociálních sítích se zvyšuje pravděpodobnost kybernetického útoku, zneužití identity dítěte nebo jeho sledování cizí osobou.

Děti si zaslouží soukromí

Přestože většina publikovaných fotek nebo videí je na sociální sítě či obecně internet vkládána s dobrým úmyslem, rodiče si často neuvědomují, jaké důsledky mohou v budoucnu mít pro jejich děti.

Stacey Steinberg, právnička a odbornice na práva dětí a digitální soukromí z floridské univerzity, ve své studii Sharenting: Children’s Privacy in the Age of Social Media (2017) uvádí: „Děti si zaslouží soukromí. Rodiče často zveřejňují příspěvky s dobrými úmysly, ale někdy si neuvědomují, jak může takový příspěvek ovlivnit jejich dítě v budoucnu.“

Organizace UNICEF ve své zprávě Children in a Digital World (2017) píše, že „Digitální stopa velké části dětí vzniká ještě před jejich narozením – když rodiče sdílejí snímky z ultrazvuku – a pokračuje příspěvky o jejich životních milnících, nemocech a školních úspěších.“ UNICEF zároveň varuje, že rodiče vytvářejí digitální identitu dětí, často bez ohledu na budoucí důsledky.

Britská odbornice na dětskou politiku a veřejná činitelka, baronka Anne Longfield, ve své zprávě Who Knows What About Me? (2018) varovala, že: „Do svých 13 let má průměrné dítě až 1 300 fotografií a videí, které jejich rodiče sdíleli na sítích.“

Než příště klikneme na tlačítko „sdílet“, zeptejme se sami sebe: Dělám to pro dítě, nebo pro sebe? A hlavně: Bude to dítě jednou brát jako láskyplnou vzpomínku, nebo jako ztrátu vlastního soukromí?