…pro Váš lepší zítřek
Životní moudra nadaná silou změnit váš život k lepšímu
i
Zdravý životní styl

Životní moudra nadaná silou změnit váš život k lepšímu

Stačí věta a vy si ji zapamatujete na celý život. Nic špatného, ale to, co vám kdysi kdosi řekl, aby pomohl. V těžkých časech, ve zlomových okamžicích ale i v běhu všedních dnů vám těch několik málo slov vytane na mysli a pomůže vám pokračovat v cestě dál. Začtěte se do našich příběhů, vylaďte se do pohody a inspirujte se. Vždyť příklady táhnou nejlépe.

Mgr. Lucie Vařechová,
02 července 2020 8 minut čtení


Znáte to. Přečtete si citát nebo „moudro“ a řeknete si, že na něm něco je. Jenže za chvíli o něm nevíte. Jde vám jedním uchem tam a druhým ven. Existují ale životní moudra nadaná silou úspěšně vás provést životem? Taková, na která se nezapomíná? Myslíme si, že ano. I když budou pro každého z nás možná jiná. Posuďte sami.

Dva kohouti na jednom smetišti se nesnesou

Lenka si nervózně pohrávala s pramenem vlasů. Ustavičně ho obmotávala kolem ukazováčku a zase pouštěla, aby celý pohyb v mžiku zopakovala. Žaludek se jí svíral – tu v něm cítila motýlí křídla, tu se zase stahoval v předzvěsti čehosi zlého. Dávno se už chtěla vdávat. O svatbě snila od dětství. Jenže její krátké vztahy zatím pokaždé zhavarovaly. Proto, místo aby byla s někým, zůstávala sama.

Když poznala Petra, cítila, jako by našla to, co hledala. Sice to nebyla láska na první pohled, ale pocit, že je to ON, vítězil. Jenže po dvou měsících intenzivního vztahu poznala, že Petr není takový jako ona. Nebyl dostatečně stejný. Měli sice obdobný pohled na další život a podobné názory, neměli ale vyloženě společné koníčky – a už vůbec ne temperament. Petr byl tichý a klidný, zatímco Lenka byla povahou tahoun, který žene věci kupředu.

Ale stačí pro vztah na celý život „jen“ obdobná vize dalších dnů? Podobné vnímání toho, co se nám líbí a co naopak ne? Neměli by milenci, kterým to má klapat „až do konce“ – být jako vejce vejci podobní? Mít společné záliby?

„Nestejnost“ Lenku trápila čím dál víc. Přicházely pocity viny, že má Petra ráda, vlastně ho už miluje (a tím si byla docela jistá), ale že chozením s ním mrhá drahocenným časem a sama sebe zrazuje v tom, co tolik chtěla. Láskyplný vztah, který přetrvá až do stáří (holt, romantička se v ní nikdy nezapřela). Nakonec své neštěstí svěřila starému rodinnému příteli. Táhlo mu na 90, duševně byl stále fit a se svou ženou prožil více než 45 let naplněného života.

Tento muž se nad Lenčiným splínem podivil. Když si ji vyslechl, zamyslel se a s úsměvem pravil: „A víš, že dva kohouti na jednom smetišti se nesnesou?“ Lenka na něj překvapeně pohlédla, ale on pokračoval: „Vezmi si, že by byl Petr stejný, jako ty. Vždyť byste se jen hádali! Ty vedle sebe potřebuješ druhou polovičku. Někoho, kdo tě doplní. Ne toho, kdo bude stejný!“

Mít s partnerem společný zájem je pro život ve dvou samozřejmě plus. Nemusíte být „stejní“. O to tu nejde. Nedělalo by to ani dobrotu. Hledejte toho, kdo vás doplní. Se styčnými body. Vždyť dva kohouti na jednom smetišti se nesnesou!

A jak to s Lenkou a Petrem dopadlo? Žijí ve spokojeném manželství přes 15 let a jejich vztah je důkazem toho, že moudrá slova starého rodinného přítele byla – alespoň v jejich případě – skutečně pravdivá. Však na ně Lenka nikdy nezapomněla. Jak sama říká, najít druhou polovičku není o hledání stejného, ale doplňujícího. Toho, co k sobě pasuje jako zámek a klíč.

Není všechno zlato, co se třpytí

Katka měla před svatbou. Byly to už tři roky, co chodila se svým současným přítelem. Jenže tu bylo jedno ale. V hloubi duše se za něj trochu styděla. Přitom neměla žádný reálný důvod – ani podle sebe ne. Sama tomu nerozuměla. Trápil ji vnitřní a zcela malicherný pocit, že by její snoubenec:

  • „mohl být vyšší“ (třeba jako přítel její kamarádky, ten ji se svými 195 cm převyšoval víc než o hlavu!);
  • „mohl být štíhlejší“ (při cestě z práce a do práce vždycky narážela na štíhlé sympatické muže, tak proč ona to štěstí neměla?);
  • „mohl být průbojnější“ (na to, jak moc chytrý byl, nedával nic z vědomostí veřejně na odiv – zato ona by se s ním tak ráda pochlubila!)
  • „mohl být charismatičtější“ (třeba jako manžel kolegyně z práce, který – i když uhrančivou krásou zrovna neoplýval – dokázal během jednoho večera udělat svými žoviálními poznámkami a přístupem dojem snad na všechny dámské členky tamní společnosti).

Jednoho dne už nevydržela a se svými pocity se u sklenky vína svěřila dobré kamarádce. Ta na ni ale s očima rozšířenýma překvapením houkla: „Hele, a nechtěla bys malinko moc? Máš vedle sebe obětavýho chlapa. Inteligentního. Pohlednýho. Můžeš se o něj opřít. Uvědom si, že není všechno zlato, co se třpytí. Tak se nedívej jen na zevnějšek a na to, co u druhých vidíš z dálky. Vždyť nevíš, jací ti jiní vlastně jsou?!“

Co je vidět na venek může být o dost jiné než to, co se skrývá uvnitř. Tak ať o to cenné pro vlastní malichernost nepřijdete.

Katka byla profesí realitní makléřkou a několik dnů nato měla schůzku s novým potenciálním klientem. Už po telefonu sympatický muž se zajímal o koupi nemovitosti, která jim v portfoliu nabídek visela více než rok. Když ho pak osobně viděla, srdce jí, byť zasnoubené, poskočilo. Její zájemce byl vysoký (minimálně 190 cm), štíhlý, s tmavými hustými vlasy, oříškově hnědýma očima a příjemným vystupováním.

Charismatický krasavec. Jinak ho popsat nešlo.

Jenže jak jí na první pohled oslnil, rychle ji taky zklamal. Vyžádal si opětovnou prohlídku nemovitosti, na kterou nedorazil. Neomluvil se. Nechal ji čekat v dešti, volat mu a textovat. Ozval se až po týdnu jako by se nechumelilo a chtěl si nemovitost prohlédnout znovu. Popíral, že by předešlou schůzku zmeškal, stejně jako fakt, že mu Katka volala a psala. Nový termín prohlídky sice už nepropásl, přišel ale ve značně uvolněné náladě. Až příliš uvolněné. A do třetice, když konečně kývl na odkup, k podpisu dlouho laděné kupní smlouvy nakonec nedorazil. Po týdnu jen poslal Katce strohý mail, že si vše rozmyslel, s vysvětlením, že se na koupi „ještě necítí“.

Co k tomu dodat? Asi jen to, co si pomyslela Katka: „Není všechno zlato, co se třpytí. Opravdu ne.“

Krok za krokem aneb Víte, jak se jí slon?

Ivana s Karlem už pěkných pár let žili na hromádce, vychovávali spolu dceru a nedávno se rozhodli opustit pohodlí bytu ve starší panelové zástavbě a postavit si dům. Po dlouhém hledání vhodného pozemku konečně našli jeden, který se jim zamlouval. Byl rovinatý, velikostí tak akorát pro pěkný bungalov s menší zahrádkou – nic velkého, co by vyžadovalo mnoho údržby. Cena byla příznivá, lokalita vyhovující, a tak na nic nečekali a pozemek rychle koupili.

Co je doma, to se počítá.

Jenže pod taktovkou obav „aby nám to někdo nevyfoukl“, si opomněli zjistit, co je na místě skutečně možné postavit. A tady začaly první potíže. I když byl pozemek územním plánem určen jako stavební, přes jeho část vedlo elektrické vedení s ochranným pásmem. Do jeho prostoru nebylo možné stavbu umístit. Kvůli nařízeným odstupům od sousedních parcel, dodržení uliční čáry a vzhledem k faktu, že pozemek spadal do chráněné krajinné oblasti s nutností vyhovění dalším regulativům, vyprchal sen o přízemním domě jako pára nad hrncem.

Sousedé nebyli zrovna přátelští, projektant moc neprojektoval – pro jistotu se jim už ani neozýval – a když psali dotazy na jednotlivé úřady, odpovědi se jim vracely v řádu týdnů. Bylo toho na ně moc. A nebyl tu nikdo, kdo by jim pomohl. Jednou večer, usazeni na pohovce s hrnkem čaje v ruce, žehrali na úřady, nepřízeň osudu i své rozhodnutí stavět. Nakonec debatu Karel zatrhl. Podíval se na Ivanu a s nadějí klíčící mu v očích pravil: „Víš, co říkávala moje máma? Krok za krokem. Všechno řešit postupně. A tak na to musíme jít i my!“

Víte, jak se jí slon? Po částech. Každý problém rozporcujte na menší kusy a řešte je postupně. Je to metoda, která skutečně zabírá.

Jak si řekli, tak udělali. Nejprve si zjistili, jaký tvar má „stavební“ část pozemku, jaké procento zastavitelnosti v územním plánu je a jakou plochu by dům mohl mít. Průběžně si domluvili schůzky se všemi zástupci zainteresovaných orgánů. Společně probrali požadavky, představy a možnosti. Vyměnili projektanta a i když pomalu, po řadě ústupků a změn, i oni sevřeli v rukou vytoužený papír s nápisem „Stavba povolena“ a vykročili do další etapy cesty za domem.

V průběhu života se pak hesla „krok za krokem“ drželi co nejvíce. Dokončili stavbu domu, vybudovali krásnou zahradu, společně založili a rozjeli úspěšnou rodinnou firmu a svůj přístup k řešení problémů naučili i své dvě děti. Tak nezapomeňte ani vy: po částech.

21

Používáme cookies, abychom vám zajistili co nejsnadnější použití našeho webu. Pokračováním souhlasíte s podmínkami.