Těhotenské zápisky

Plod naší lásky

Devět měsíců jsme na to čekali, připravovali se, těšili se. A teď je to konečně tady.

2 min na čtení

Autor:


1

V noci se mi zdál sen, že cestuji letadlem a při vystupování jsem se pomočila. Ano, praskla mi voda. Manžel po mém upozornění na brzký odjezd a zběžném obhlédnutí skvrny na prostěradle prohlásil: „Ty vole, fakt!“ A do deseti minut stál u dveří s klíčem od auta v ruce. Zato mně to trvalo… Do termínu zbývalo ještě pár dní a taška nebyla zdaleka sbalená.

Stalo se to v pátek v půl sedmé ráno, takže mé naděje na bezproblémové zaparkování u porodnice v centru města rázem vyhasly. Poblíž nemocnice se nalézalo jediné volné místo velikosti tak na polského fiátka. Nicméně manžel se tam s naší „modrou krávou“ obratně nasoukal. Až na to, že zůstal uvězněn sousedícími vozy bez možnosti vystoupit nebo vytáhnout moji tašku. Popojížděl tak dlouho, až se vysvobodil a šli jsme na to.

Napojili mě na monitor a oznámili, že do porodu je ještě času dost. Manžela poslali po svých, mě už si tam nechali. Zrovna v ten den rodilo snad celé širé okolí, takže neměli volný porodní box. Na svou velkou chvíli jsem šla čekat do pokoje k rizikově těhotným. Sousedky v nemocnici si nevybíráme, takže počínající kontrakce mi „zpříjemňovala“ ženská, jejíž otázky mi porod stoprocentně urychlily. Jenže to nestačilo a kvůli infekci musela k urychlení dopomoci ještě tableta. O půl jedné se uvolnil porodní box a já nadšeně pelášila.

Nebudu popisovat kontrakce, tlačení, bolesti a hekání. Ve 14:55 po několika dávkách různých „oblbováků i povzbuzováků“ byl plod naší lásky na světě. A porodní asistentka se širokým úsměvem oznámila, že místo předpokládaného chlapečka máme krásnou holčičku. Popravdě řečeno, kdyby oznámila mimozemšťánka, bylo by mi to v tu chvíli srdečně jedno.

Ve skutečnosti naše krasavice v první chvíli toho mimozemšťana i dost připomínala. Byla dlouhá, nohatá, celá taková šedomodrá, s šišatou hlavou a široce roztaženými prsty. Když mi ji položili na břicho, civělo na mě vykuleně jedno velké zmatené oko. Civěla jsem podobně vykuleně. Po nějaké době dali malou manželovi a mně přinesli oběd. Na to snad nikdy nezapomenu - šulánky s mákem a povidly.

A pak už nastal klasický kolotoč - nemají pro mě pokoj, takže buď k těhotným nebo na nadstandart. Než jsem si to stihla rozmyslet, šla jsem do koupelny a můj nízký tlak silně podpořený ztrátou krve mě poslal k zemi. Poprvé z mnoha případů. Za nepříliš tichého brblání sestry ("No jo, to jsou všechno hrdinky a pak nám tu padají jak shnilé hrušky.") jsem zvolila nadstandart. Odvezli mě na pokoj, a já si teprve začala uvědomovat, že to dítě, které se tady jakoby zničehonic objevilo, je vlastně moje.

Za nějakou dobu mi ji přivezli a mě poprvé napadlo, že se dívám na to nejkrásnější dítě Jihomoravského kraje.

1

Používáme cookies, abychom vám zajistili co nejsnadnější použití našeho webu. Budete-li nadále prohlížet náš web, předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.   V pořádku,