…pro Váš lepší zítřek
Paradox éry individualistů: Touha po uznání a snaha „být jako“
i
Zdravý životní styl

Paradox éry individualistů: Touha po uznání a snaha „být jako“

Každá další generace je svým způsobem jiná než ta předchozí. Jenže o těch posledních to z pohledu několika stovek let zpětně – alespoň v západních zemích a střední Evropě – platí celkem určitě. Ne, že by tu nově narozeným dětičkám narostla křidélka či tykadla (tak daleko genové inženýrství, alespoň oficiálně, ještě není). Příroda nás tu obdařila něčím jiným. A poměrně mocným. Hádáte správně, je to individualismus a touha jej prosadit. Jenže evoluci nezastavíš a snahu „být jako“ také ne. Co zvítězí?

Mgr. Lucie Vařechová,
19 června 2020 6 minut čtení


0

Většinou jsme hrdí na to, jací jsme. Černí nebo bílí, flekatí či pruhovaní. Doba nahrává otevřeným rozhovorům o sexualitě, závislostech, spiritismu, tancům při měsíčku, kreativním technikám všeho druhu, rádoby mysteriózním typům učení, vědě i výzkumu. Diskuse jsou vítané a že má každý vlastní názor snad nikoho nepřekvapí.

Už se nestydíme být single, žít na psí knížku ani být rozvedení. Vychovávat dítě sami, mít homosexuální vztah, být polygamisté. LGBT nás nezaskočí, QIAPK vyhledáme ve slovníku zkratek a jdeme dál (mimochodem, je to označení pro seskupení sexuálních menšin, intersexuálů a asexuálů). Žijeme si každý svůj život a pokud neubližujeme ostatním, řekneme si, co je komu do toho.

Jenže co svět světem stojí, hledání vlastního je odvěká honba za pokladem, která nemá konkrétní cíl. Tím je samotná cesta, na které nacházíme střípky sebe sama a skládáme je do pomyslného obrazu vlastní osobnosti. Hledáme vzory v touze najíst sami sebe. Ale teprve když nápodobu odhodíme coby nepotřebný pláštík, můžeme konečně – a skutečně – zazářit.

Jekyll & Hyde na scéně

Hledání sebe sama je proces, souboj mezi „být individualitou“„být jako“. Je-li řeč o tom druhém, pak nejen vizáží, ale také povahou, zájmy a charakterem. Doba, kdy mistr tesař vychovával syna k tesařině, aby jednou převzal otěže řemesla, není až tak vzdálená. Dnes už sice nutnost pokračovat ve šlépějích rodičů není povinná, princip však zůstal zachován.

Být jako máma, být jako táta. Vystudovat tytéž školy. Pohybovat se ve stejné sféře, najít uplatnění v obdobném oboru na trhu práce. Být ztělesněná představa rodiči vymodlené dcery nebo syna. Samo o sobě na tom není nic špatného, pokud se zadaří a potomek se do domácího hnízda „správně vyvede“. Pak může z rodinného zázemí hodně vytěžit ke spokojenosti všech.

Potíž nastane, když se tak úplně „nevyvede“. Rodiče chtějí mít raketového vědce, z porodnice si ale odvezli filozofa. A k tomu ještě neposluchu. Teď babo raď, co s černou ovcí rodiny. Začíná přituhovat a otázka kým skutečně jsem, kým bych chtěl býtkým by chtěli druzí, abych se stal, vyžaduje odpověď.

Souboj mezi „být sám sebou“ a „být tím, kým mě druzí chtějí mít“ připomíná duel dr. Jekylla a pana Hyda.

Nejde tu jen o rodinu

Zdaleka ne. Sami se chceme vyrovnat svému okolí. V závislosti na věku a životních zkušenostech se svým oblíbencům toužíme přiblížit. Podobat se jim. Být jako nejkrásnější/nejzábavnější/všeobecně nejoblíbenější dívka ze třídy. Šéfík místní party. Školní geek. Nejbohatší týpek z města, vlivný influencer či známý youtuber. A tak dále, doplňte si své. Jenže, jak toho docílit? Cesta nejmenšího odporu je napodobit to, co je vidět. Jenže není všechno zlato co se třpytí.

A tak vystavujeme „dokonalá“ těla a ukazujeme rádoby záviděníhodné životy ve výkladních skříních sociálních sítí přesně jako ti, jimiž bychom chtěli být. Téměř jako zboží na prodej. Odměnou za „být viděn“ přitom nejsou jen peníze. Skutečným pamlskem za dobře odvedenou fotku či prezentaci sebe sama jsou lajky. Palce vzhůru, srdíčka a počty vedle nich. Čím vyšší čísla tu jsou, tím více jsme chváleni.

Dobře jsi to naaranžovala, dobře jsi to cvakla, bájo vyretušovala. Už se nám ten obdiv sype! Na cirkusovém nebi se naše hvězda blýskla zase o trochu víc.

Paradox individualismu

Chceme být jedineční a nezaměnitelní. Respektované individuality. Žádný plagiát. A přesto sklouzáváme k opaku. Hranice mezi nápodobou a inspirací je tenká, ale patrná. Slovy malíře: Nápodoba tíhne k reprodukci. Ovšem vy chcete originál. Tak se inspirujte a stvořte si vlastní.

Vždyť proč v době, kdy kdokoli může být kýmkoli, v čase z historického pohledu maximální korektnosti a respektu k individualismu, nechceme zůstat sami sebou? Nač prahnout po vzhledu Playmate na titulce Playboye nebo chtít vypadat jako živá panenka Barbie? Kvůli čemu jednat a vystupovat jako někdo cizí?

Inspirace vs. nápodoba

Vědět, co je nám blízké a co bychom chtěli, je polovinou životního úspěchu (ať už si pod ním představíte cokoli). Uvědomit si proč to chceme je neméně podstatné. Inspirovat se neznamená chtít přesně to, co má druhý. Ale vydat se obdobným směrem nebo k obdobnému cíli. Malíři, spisovatelé, sochaři… měli odpradávna své múzy. Svou inspiraci. Něco či někoho, kdo povznesl jejich mysl k novým obzorům.

Klíč k úspěchu netkví v kopírování a následování druhých jen proto, že to po nás někdo chtěl. Řešení těsně souvisí s poznáním vlastního JÁ.

Inspirací obohacujeme vlastní myšlenky a představy abychom se, klidně po krůčcích a nenápadně, posunovali dál. A zároveň v mračnu nových možností hledali – a po kouscích nacházeli – sami sebe.

Jak spolu souvisí kolektivismus, týmová práce a individualita?

Kolektivismus coby označení podřízenosti zájmu jednotlivce vyššímu celku (typicky společenství) bývá uváděn jako protipól individualismu. Jenže extrémy na jednu či druhou stranu nedělají dobrotu. Minimálně ne pro majoritu. Jistá míra kolektivismu ve společnosti je pro většinu přínosná. Např. za nedodržení práva hrozí trest; při výkonu povolání – zejména tam, kde je nutná koordinace pro zachování života a zdraví; v otázce povinné školní docházky (bez ohledu na její formu); atd.

Naštěstí kolektivismus v tomto slova smyslu v demokratickém státě neohrožuje individualitu vlastního . Nedefinuje hranice, čeho v profesním a osobním životě můžeme dosáhnout. Záleží jen na naší píli, odhodlání, nápadu, štěstí a dalších proměnných, zda to, oč usilujeme, dotáhneme do konce a proměníme ve svůj vlastní osobní úspěch.

Rozličnost našich zájmů, přání a tužeb spolu s vlastnostmi, zkušenostmi a zázemím, které máme, z nás dělají jedinečné osoby. Jako takové máme co nabídnout ostatním. To, co možná jiným chybí, vám zrovna přebývá. Se správným týmem a vaším týmovým duchem můžete přispět ostatním jako oni přispějí vám. Být individualitou neznamená zůstat sám.

Honba za klenotem vlastního nitra

Hledání sebe sama je velké téma dospívajících i dospělých, schopné zamotat hlavu i ostříleným psychologům. Ať už chceme od života cokoli, v základních bodech se nejspíš shodneme. Dotaz za milion zní: „Jak být svůj, realizovat se a prosadit? Vše nejlépe za projevů uznání stran svého okolí.“

Teď si sami odpovězte na otázku: „Co opravdu chci? Já sám. Co bych si skutečně přál?“ Běžte a zjistěte to. Vykašlete se na jásot davů. Jestli to, co děláte, děláte dobře a od srdce, úspěch přijde sám. Tvořte sami za sebe, nebo se zapojte. Anebo obojí. Záleží na vás. Není třeba kopií. Vytvářejte originály. Vše důležité máte v sobě.

SDÍLEJTE ČLÁNEK
19
0

Používáme cookies, abychom vám zajistili co nejsnadnější použití našeho webu. Pokračováním souhlasíte s podmínkami.