129925144_s.jpg
i
Foto: 123RF

Odpověď na otázku, kdo je upovídanější, zda ženy, či muži, by se mohla zdát jednoznačná. Ve skutečnosti je stejně složitá, jako odpověď na odvěkou otázku, zda bylo dříve vejce, nebo slepice.


Snad všichni jsme někdy slyšeli, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Tímto rčením si často vysvětlujeme, proč jeden druhému nerozumíme a proč jsme tolik odlišní.

Škatulkování a genderové stereotypy nás neustále provázejí, i když se je mermomocí snažíme odbourat. Jedním ze zavedených klišé je také teze, která říká, že ženy mluví více než muži. Je tomu ale opravdu tak?

Rozdílná komunikace mužů a žen

Muži a ženy komunikují odlišně a s jiným účelem. Zatímco muži jsou většinou konstruktivní a přetváří myšlenky ve slova proto, aby ostatní o něčem informovali, zaúkolovali je nebo něco vyřešili, ženy to mají jinak. Vyjadřují své myšlenky tak, jak plynou. Rozhodně nemluví z cesty, i když se může zdát, že mluví hodně. Ženy mluví o lidech, o věcech, o pocitech a vztazích s jediným záměrem: snaží se o vytvoření emocionální spojení.

Muži komunikaci používají jako nástroj k dosažení určitých intencí, udržení si svého postavení nebo nezávislosti, zatímco ženy používají jazyk a slova k posílení vazeb a soudržnosti.

Ty mi prostě nerozumíš!

O tom, že každé pohlaví mluví „jiným“ jazykem pojednává také mnoho knih a studií. Patří mezi ně například That’s Not What I Meant! (1992) nebo You Just Don’t Understand (1990) od Deborah Tannen. Autorka dlouhodobě zkoumá projevy lidí v konverzační interakci, zabývá se konverzací na mnoha úrovních a v různých situacích. Zkoumá také rozdíly ve vyjadřování mužů a žen v neformálních situacích.

Deborah Tannen se domnívá, že v konverzaci muže a ženy jde vlastně o mezikulturní komunikaci, protože každé pohlaví je vychováváno v jiné kultuře, je vedeno k jiným věcem (chlapci se od malička učí, že mohou dosáhnout toho, po čem touží, pokud budou dávat najevo nadřazenost; dívky se učí, že projevením nadřazenosti nedosáhnou toho, čeho chtějí, a to sblížení s vrstevnicemi). Ženy budují své vztahy na symetrii, tedy na tom, aby je měli vrstevnice a kamarádky rády. Snaží se nevybočovat, aby o své osobě nevzbudily špatné mínění. Muži však své vztahy staví na asymetrii. Je pro ně důležité, aby je vrstevníci uznávali.

Důvod, proč mluvit, se tedy u obou pohlaví zásadně liší. Zatímco řeč a promluva jsou pro ženu nástrojem, jak budovat vztahy, sbližovat se a navazovat přátelství, muži se s intimitou tolik nesžívají. Mluví především za účelem sdělit a předat informace, přičemž budují své postavení ve společnosti.

Odmítnutí: Trápí více muže, nebo ženy?

Lenka Bocková |7 minut čtení

O čem se mluví?

Obsah komunikace může být znakem toho, v jaké skupině se člověk nachází. V důvěrném rozhovoru s kamarádkami bude žena ochotně sdělovat podrobnosti ze svého života. To ovšem nebude dělat v případě, že komunikuje s osobami, s nimiž nechce navazovat vztah. Na osobní otázky člověk spíše odpoví známým lidem, se kterými má nějaký vztah než někomu vzdálenému.

Ženy mají odlišné návyky než muži, co se týče společenského hovoru. Žena je ochotna více se otevřít, udržovat ve společnosti (např. na pracovišti) přátelské vztahy a obsah konverzace směřovat do osobnější sféry. Muži v závislosti na asymetrickém typu vztahu ke svému okolí nevkládají do komunikace příliš osobní témata.

Tannenová uvádí, že na pracovišti tvoří komunikaci mezi ženami 75 % osobní tématika a 25 % tématika pracovní.

Odlišné komunikační prostředky

Profesorka lingvistiky dále říká, že muži a ženy používají odlišné komunikační prostředky pro navazování a udržování sociální interakce. To mívá často za příčinu nepochopení z druhé strany. Žena jako příjemce v rozhovoru aktivně naslouchá. Udržuje konverzaci, čímž vytváří zpětnou vazbu. Často vyjadřuje nadšení, souhlas nebo se projevuje smíchem. Muž není tak aktivním posluchačem. Namísto pokládání otázek pouze prohlašuje názory a je u něj méně častý souhlas.

Použité signály mají pro každé pohlaví jiný význam. Ženy vyjádření souhlasu, například použitím „ano“, vyjadřují nejen souhlas, ale říkají tím také, že rozumí a chápou, o čem je řeč. Muž používá „ano“ pouze v případě, kdy opravdu souhlasí. Rozdílné užití určitých prostředků může vést ke zmatení komunikace mezi účastníky.

Kdo mluví více?

S kontroverzním a často diskutovaným názorem přišla autorka knihy The Female Brain (2006) Louann Brizendine. Ta uvedla, že ženy jsou v podstatě žvanilky, které denně pronesou v průměru 20 000 slov! Zatímco muži dle jejího názoru mluví až třikrát méně, řeknou pouhých 7 000 slov. Ale nic se nebojte, dámy!

Nejnovější studie uveřejněná v časopisu Science uvádí, že ženy a muži použijí během dne zhruba stejný počet slov. Tak tedy konec řečem o tom, jak jsou ženy upovídané!

Na toto téma bylo provedeno mnoho výzkumů. Přehledově vzniklo celkem 56 studií provedených lingvistkou Deborah James a sociální psycholožkou Janice Drakich. Pouze ve 2 z nich se potvrdilo, že ženy mluví více než muži. Třicet čtyři studií dokonce ukázalo, že mluví více muži než ženy. Šestnáct z nich poté nevykazovalo zásadní rozdíly v četnosti komunikaci. (zdroj: Psychology Today)

Ve skutečnosti se ukazuje, že častěji mluví ten, kdo má v dané komunikační situaci vyšší postavení nebo status. V experimentu psycholožky H. M. Leet-Pellegriniové vyšlo najevo, že v rozhovoru mužů a žen mluvili více ti, kteří měli větší znalosti o tématu, ale zároveň více mluvili znalí muži než znalé ženy.

Pouze ve 2 studiích z 56 se potvrdilo, že ženy mluví více než muži.

Když komunikační dominanci přebírají muži

Teď už víme, že to nejsou vždy ženy, kdo mluví více. Přestože skupina kamarádek může vesele a hlasitě štěbetat, ve smíšených skupinách jsou ženy spíše tišší. Výše jsme sice uvedli, že muži používají slova převážně v situacích, kdy je třeba něco vyřešit nebo se k něčemu vyjádřit, ale když na to přijde, nevyhýbají se ani dlouhým polemikám.

Mužské rozhovory mohou být stejně plodné jako ty ženské. Mnohdy jsou také hlasité a emočně vypjaté. Často si lze všimnout boje o dominanci: někteří muži mají tendence stavět se do role alfa samců a upřednostňovat své vlastní názory nad názory ostatních členů komunikační skupiny.

Proč ženy „žádají o svolení“?

Ženy nechtějí dominovat, chtějí být zkrátka jen kamarádkami. Dobře se všemi vycházet a rozšiřovat svou společenskou síť. Muži jsou od přírody soutěživí, proto není divu, že se i v konverzaci snaží „ulovit“ své místo, nejlépe to nejvyšší. Stát se tím, kdo má pravdu a vládne celé konverzaci. Ženy se samy někdy svým mírumilovným chováním nevědomky staví do podřízenější role. Nechtějí s nikým soupeřit, snaží se vést konverzaci, která je příjemná všem a bojům o převzetí slova se tak mnohdy vyhýbají.

Podle experimentu Debory Tannenové znalosti nezaručí žene v komunikaci s muži místo ve středu pozornosti. Muži si mnohdy chtějí urvat slovo pro sebe, takže ženino ústupné chování může být pokládáno za znak podřízenosti.

Ženy se do nevýhody často staví samy. Své myšlenky, na rozdíl od mužů, formulují spíše jako otázky: stoupavá intonace na konci jejich výpovědí a tišší hlas pro mnohé signalizuje nejistotu, která se pak zrcadlí v celkovém pohledu na jejich projev. Ženy jsou potom stavěny do podřízeného postavení a kvůli tomu působí dojmem, jako by žádaly o dovolení. Na druhou stranu právě tento postoj může být vnímán jako vybídnutí posluchače ke zpětné vazbě. Zatímco muži se snaží urvat si slovo pro sebe, ženy dávají prostor i ostatním účastníkům komunikace.

Nakonec to tedy není tak, že by ženy mluvily více než muži. Ony jsou někdy jen hodně slyšet, když s kamarádkami diskutují o svých zájmech a problémech. Do konverzace vnášejí spoustu emocí, a tak se zdá, že jsou „hlučné“. Muži naopak rádi diskutují o vážných tématech, přičemž konverzace často proměňují v polemiky a výměny názorů.

Tyto webové stránky používají soubory cookie ke zlepšení uživatelského zážitku. Používáním našich webových stránek souhlasíte se všemi soubory cookie v souladu s našimi zásadami používání souborů cookie.
Více informací