Těhotenské zápisky

Kdo by to měl vědět nejlíp

Jak se mé těhotenství pomalu blíží ke konci, začínám řešit různé otázky kolem porodu a následné péče o miminko. A začíná je řešit i mé okolí – to bližší, i to vzdálenější.

3 min na čtení

Autor:


1

A tak se setkávám s názory, které se mi líbí někdy více, jindy méně, nebo vůbec. A občas se setkávám i s tím, že druzí vědí lépe než já, co bych měla chtít, jak bych se měla cítit a co by mě mělo těšit. Největší riziko je vždycky u takových těch kontroverzních a velmi diskutovaných témat. Na špici stojí tři z nich.

Otec u porodu

Já osobně jsem toho názoru, že otec u porodu není nijak důležitý, je mi srdečně jedno, jestli bude pozorovat mou snahu, nebo počká na nějakém klidnějším místě na výsledek. Když je mi špatně nebo mě něco bolí, nejraději si někam zalezu a jsem v klidu a sama. A nevyžaduji po manželovi, aby tzv. trpěl se mnou. Proč taky? Na porod jsme se domluvili tak, že zpočátku bude se mnou, aby mi pomohl ukrátit to dlouhé čekání. Ale jak přijde to ošklivé, bolestné a krvavé, opustí místnost, pokud by sám od sebe nechtěl zůstat.

Nikomu tento postoj nenutím, zkrátka to tak cítím. Velmi často se však setkávám s přesvědčováním, že ještě budu ráda, že tam je, že budu mít na koho řvát a komu lámat ruku. A jenom ať ti chlapi vidí, jak trpíme. Nechápu to. Nemám potřebu vylévat si svou bolest na mém muži a nutit jej bezmocně přihlížet mému utrpení. Pokud by však sám chtěl být při tom „zázraku“, bránit mu nebudu.

Látkové pleny

Vzalo se něco, co dlouhodobě dobře fungovalo, vylepšilo se to a přizpůsobilo dnešním poměrům a funguje to dobře dál. Navíc se šetří peníze, příroda atd. Ano, chtěla bych vyzkoušet látkové pleny. Něco jsem si o tom přečetla a řekla si, že za zkoušku nic nedám. Když to půjde, budu moc ráda, když ne, svět se nezboří.

A zase jsou tady zkušenější: „Ještě nakonec budeš ráda za jednorázovky, uvidíš.“ Třeba budu. A třeba taky ne. Je hodně žen, kterým to vyhovuje, i těch druhých. Ale jak může někdo dopředu vědět, co bude nebo nebude vyhovovat MNĚ? Už kvůli těmto „vědmám“ jsem pevně rozhodnutá to zvládnout. Je zvláštní, že jsem nikdy neslyšela hanlivá označení pro matky, které používají jednorázové pleny. O to častěji slýchám pojmenování jako blázni, otrokyně látkování a ekoteroristky.

Bezplenková metoda

Zrovna nedávno jsem četla výsměšný článek o této metodě, pod kterým se strhla bouřlivá debata. Opět zaznívalo něco o bláznech, otrocích, supermatkách a podobně. A protože si raději nejdřív něco nastuduji, než vynesu soud, začala jsem pátrat i po tomhle. A kupodivu jsem zjistila, že se opět nejedná o nic nového. Opravdu nejde o to, dnem i nocí pozorovat miminko, jestli zvedne levé obočí, že chce čůrat a pravé, že chce kakat. Setkala jsem se i s několika matkami, které tuto metodu praktikovaly, aniž by vůbec tušily, že „bezplenkují“. Prostě vypozorovaly, že jejich dítě se vyprazdňuje vždycky po probuzení a po kojení, tak ho v té době rozbalily a přidržely nad nějakou nádobou nebo umývadlem. Později už třeba poznaly, jakým tónem dítě „zamrčí“, když se mu chce. Věřím tomu, že nejedna z našich maminek nebo babiček tímto způsobem šetřila plenky. Takže znova, proč to nezkusit dřív, než se začnu „bezplenkujícím“ matkám vysmívat, nebo si klepat na čelo.

Každý má jiné priority, jiné názory, každému vyhovuje něco jiného. Celý tento článek měl být vlastně o toleranci. Proč někomu nutit svoje názory? Proč odsuzovat někoho, kdo dělá věci jinak než já? Proč se vysmívat něčemu, co pořádně neznám? Počítám i s variantou, že těm zkušenějším dám jednou za pravdu a možná se jim i osobně omluvím. Do té doby bych však poprosila: Nechte mě nabít si pusu po mém.

1

Používáme cookies, abychom vám zajistili co nejsnadnější použití našeho webu. Budete-li nadále prohlížet náš web, předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.   V pořádku,